Hlavní obsah
Michal Smetana Foto: Univerzita Karlova/Vladimír Šigut

Nevěřme, že se Putin zbláznil, říká bezpečnostní analytik Michal Smetana

„Existuje bohužel nemalé riziko, že informace o průběhu konfliktu, které jsou nyní pro nás z řady velmi dobrých důvodů částečně zkreslené ve prospěch ukrajinské strany, mohou vést u západní veřejnosti k nerealistickým očekáváním,“ upozorňuje v souvislosti s rusko-ukrajinskou válkou Michal Smetana z Fakulty sociálních věd UK, který se zabývá mezinárodními vztahy, problematikou jaderných zbraní, ale také politickou psychologií. Právě na ni jsme se zaměřili.

Michal Smetana Foto: Univerzita Karlova/Vladimír Šigut
Nevěřme, že se Putin zbláznil, říká bezpečnostní analytik Michal Smetana

Lze na příkladu Vladimira Putina ukázat nějaké psychologické aspekty jednání politiků?

Již po prvních pár dnech války začalo být evidentní, že Vladimir Putin výrazně přecenil schopnost ruské armády rychle dosáhnout jím maximalisticky definovaných cílů. A současně dramaticky podcenil jak obranyschopnost ukrajinské armády, tak reakci Západu.

Rozhodování v oblasti mezinárodních vztahů – a tím spíše v otázkách ozbrojených konfliktů – probíhá v prostředí neúplných informací a odhadů nákladů i rizik, které podléhají různým kognitivním zkreslením.

Stal se tedy Putin obětí vlastní sebedůvěry?

Tendence nadhodnocovat vlastní schopnosti je lidem vlastní; většina z nás se v průzkumech například považuje za nadprůměrné řidiče, což ze statistického pohledu nedává smysl. V případě válek je nadměrná sebedůvěra poměrně častým faktorem, někdy pozitivním, jak dokládá třeba britský politolog Dominic D. P. Johnson na příkladu americké občanské války, a někdy negativním, kdy přecenění vlastních schopností vede buď k porážce, nebo obecněji nedosažení stanovených cílů.

Ruský prezident Vladimir Putin

Foto: Sputnik, Reuters

Lze dnes něco podobného najít i u západních politiků?

V případě personalistických nedemokratických režimů, jako je ten ruský, bývá takzvaný „efekt nadměrné sebedůvěry“ častější než u demokratických lídrů, protože u autoritářských vládců se objevuje tendence rozhodovat pouze v malém okruhu velmi loajálních jedinců, kteří mají omezenou možnost podrobovat vůdcovy kroky kritice a nabízet alternativní úhly pohledu.

Funguje rozhodování politiků v polarizaci dobro versus zlo? Věří Vladimir Putin, že koná dobro?

Já si vůbec netroufnu nějak do hloubky analyzovat vnitřní duševní pochody Vladimira Putina, ale lidé mají obecně tendenci ospravedlňovat a racionalizovat své chování. Asi není těžké si představit, že Putin vidí sám sebe jako někoho, kdo jedná v zájmu ruského národa – jakkoli nám to přijde zvrácené.

Co soudíte o dnes oblíbeném narativu zvláště západních médií, že se Putin „zbláznil“?

Tyto soudy vynášejí především lidé, kteří nemají naprosto žádnou kvalifikaci posuzovat duševní stav kohokoli, natožpak člověka, se kterým se v životě osobně nesetkali. Je evidentní, že Putinovo rozhodování se řídí jiným hodnotovým systémem, vnímáním hrozeb a odhadem rizik, než mám já nebo vy – což ale nutně neznamená, že se „zbláznil“.

Mimochodem ten narativ, že byl Vladimir Putin dříve velmi opatrný a teprve nyní se najednou pouští do riskantních akcí, nepovažuju za příliš přesvědčivý. Anexi Krymu z roku 2014 vidíme jako málo rizikovou akci jenom kvůli tomu, že víme, jak dopadla – v té době nebylo vůbec jasné, zda anexe nepovede k mnohem závažnějšímu konfliktu se Západem. Údajně i lidé jako ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov se proti tomuto kroku vyslovovali s tím, že riziko je příliš veliké.

Muž v rozbombardovaném domě v Mariupolu

Foto: Evgeniy Maloletka, ČTK/AP

Odborníci na Rusko jako Mark Galeotti proto správně upozorňují, že tendence podnikat velmi riskantní kroky není u Putina žádnou novinkou, jakkoli pochopitelně v případě Ukrajiny zašel mnohem dále než kdykoli předtím.

Do jaké míry do rozhodování politiků vstupuje veřejné mínění? Vychází ráznost současných protiruských sankcí z tlaku západní veřejnosti? A odráží se zase ruské veřejné mínění v krocích prezidenta Putina?

V budoucnu v tomto směru jistě vznikne řada akademických výzkumů, ale to, že aktivizace veřejnosti v západním světě pomáhá vytvářet tlak na rychlost a sílu reakce západních politiků, potažmo států, rozhodně smysl dává.

V Rusku je naproti tomu vliv veřejného mínění omezený, ať už vzhledem k nedemokratické povaze tamního režimu, k absenci férové politické soutěže, či ke schopnosti Kremlu kontrolovat hlavní média. Putin dokáže veřejnost zásadním způsobem ovlivňovat skrze zatajování faktů či alternativní rámování aktuálního dění. Nicméně i tak řada výzkumů dokládá, že práce s veřejným míněním hraje v širší politické strategii Vladimira Putina podstatnou úlohu a je v jeho rozhodování mnohem důležitějším faktorem, než by se mohlo na první pohled zdát.

Může nějaký výsledek této války západní veřejnost uspokojit? A jaké následky může mít případné zklamání současných očekávání, mezi něž patří osvobození Ukrajiny, Putinův pád nebo odsouzení ruských válečných zločinů v Haagu?

Existuje bohužel nemalé riziko, že informace o průběhu konfliktu, které jsou nyní pro nás z řady velmi dobrých důvodů zkreslené ve prospěch ukrajinské strany, mohou vést u západní veřejnosti k nerealistickým očekáváním. Je potřeba mít na paměti, že varianty jako Putinův pád nebo kompletní porážka a vyhnání ruských vojsk z Ukrajiny patří mezi ty málo pravděpodobné a že Ukrajina jedná správně, když kromě velmi odvážného boje současně s Ruskem jedná a snaží se nalézt diplomatické řešení.

Nakolik je na obou stranách konfliktu účinná válečná propaganda? A jaký vliv má na aktéry mimo otevřený konflikt, tedy na západní politiky či veřejnost? Jaké jsou vůbec naše šance na získávání nestranných informací o válečném dění?

Propaganda je důležitou součástí každé války a je v dobrém slova smyslu fascinující, jakým způsobem se podařilo Ukrajině ovládnout informační prostor a zcela dominovat ve strategické komunikaci. Pro morálku ukrajinských vojáků i civilistů je to zásadní věc, která se pak pochopitelně promítá rovněž do situace na bojišti.

Michal Smetana

Foto: Univerzita Karlova/Vladimír Šigut

Vliv má ukrajinská propaganda určitě též v západním světě a přispívá k jeho aktivizaci, jakkoliv i zde jsou potenciálně některá dílčí rizika: ať už se jedná o zmíněná nerealistická očekávání, nebo o veřejný tlak na kroky, které jsou strategicky velmi problematické – viz například debata o vynucení bezletové zóny nad Ukrajinou. Naštěstí západní vlády zatím přistupují k podobným úvahám, které by mohly vést k přímému střetu mezi NATO a Ruskem, velmi zodpovědně.

Informace o spoustě dílčích aspektů situace na bojišti jsou každopádně v mnoha ohledech zkreslené a neúplné a je potřeba s nimi takto pracovat, což se ne vždycky děje.

V čem spočívají úskalí zasazování současného dění do příběhů minulosti? V Česku se teď mluví třeba o letech 1938 a 1968.

Obecně je dobré být velmi opatrný s používáním historických analogií směrem k dnešnímu dění. Jakkoli nám historie nabízí cenné lekce, každá událost je něčím unikátní a přílišná fixace na některé konkrétní analogie nás činí slepými k jedinečným aspektům aktuální situace. Je potřeba se vždycky zamyslet nad tím, jaké příčinné mechanismy a faktory hrály v dřívějších krizích roli, a dávat je do kontextu i s tím, co se směrem k dnešku změnilo a čím se od sebe události liší.

Dokážete odhadnout, z čeho vychází změna postoje prezidenta Miloše Zemana a dalších dlouholetých podporovatelů Kremlu? Otevřená válka je jistě závažné překročení hranice přijatelného, nicméně anexe Krymu a vznik separatistických republik na ukrajinském území jim předtím nevadily…

Ta otázka by měla primárně směřovat na ně. Je nicméně zřejmé, že při útoku na Ukrajinu bezprostředně po uznání vzbouřeneckých republik Doněck a Luhansk byla pro ruské vedení prioritou rychlost a moment překvapení, a rezignovalo proto na snahu vyfabrikovat pro své příznivce v západním světě věrohodnou záminku a funkční narativ, se kterým by mohli pracovat.

Interpretace, minimálně z mé perspektivy správná, že se jedná o zcela nelegální a nelegitimní vojenskou agresi proti svrchovanému státu, tak naštěstí přinejmenším v západním světě zcela dominuje a omezuje možnou polarizaci politické scény a veřejného mínění, kterou jsme viděli v uplynulých letech v jiných otázkách.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků