Hlavní obsah
Vlasta Chramostová Foto: Václav Jirsa, Právo

Ve věku dvaadevadesáti let zemřela Vlasta Chramostová, filmová a divadelní herečka, signatářka Charty 77 a také někdejší salonní autorka. Připomínáme její text Někteří, který v Salonu vyšel v říjnu 1998 a kterým se v souvislosti s převzetím čestné medaile Masarykova demokratického hnutí ohlížela za osudy svých předků.

Vlasta Chramostová Foto: Václav Jirsa, Právo
Nekteří. Zemřela Vlasta Chramostová

Na slavnostním podvečeru 14. září 1997, připomínce šedesáti let, které uplynuly od smrti T. G. Masaryka, jsem v Sukově síni v Rudolfinu měla dost času přemýšlet o svých předcích. Za ně jsem podle svého nejvnitřnějšího hlasu a přesvědčení čestnou medaili Masarykova demokratického hnutí vlastně přebírala.

Nikdo z nich nedostal řády, jejich jména nevešla do čítanek ani do dějin. Jsou skromně zaznamenána v knihách, které dnes nikdo nečte, a vyryta na pomníčcích padlých první světové války. Patřili k těm NĚKTERÝM, kteří s přesvědčením, že za práci pro vlast se neplatí, žili i umírali.

Wihanovo kvarteto hrálo Suka a Dvořáka a v mé paměti se míhaly zažloutlé rodinné fotografie, dokumentární snímky dějů a situací vepsaných do ní v časech dávno minulých. Narodila jsem se osm let po konci první světové války, ale do prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, doznívaly silně její ozvuky.

Dva bratři mého otce – strýcové Oldřich a Slávek – padli jako mladí legionáři za naši samostatnost. Tak jsem to doma slýchávala. Moje mladost byla také protkána vyprávěním o tatínkově bratranci, strýci Rostislavovi. Ve druhé válce ho nacisté při výsleších bili tak, až přišel o zrak. Ale neprozradil nikoho, s kým byl v odboji ve spojení, a tak díky jeho statečnosti přežil druhou válku můj otec. Rostislav se dočkal míru, ale ne návratu své ženy Ziny z koncentračního tábora. Zinu si kdysi po první válce přivezl z cesty ruských legií.

Myslela jsem na velmi dobrodružné odbojové cesty dalšího strýce – Bohuše. Za první války ho vedly rovněž do legií ruských, pak francouzských, aby u něho o pětadvacet let později ve čtyřicátých letech nacisté našli zbraně a 27. srpna 1942 ho v Breslau popravili.

V posledním dopise psal své ženě: „…sám budu asi spálen, tak to vyřiď v Praze – aby můj popel, bude-li možno, uložen nebo poslán byl do Skryjí a tam rozházen v lesích, kde více chodit nebudu.“ Poslední přání strýce Bohuše Rosenbauma, narozeného ve Skryjích 1893, zůstalo nesplněno.

Jenže kde je ten popel…? Kde jsou ti muži, vojáci a odbojáři…? Lesy kolem Skryjí…? Ani Skryje nejsou. Malá obec v okrese Moravský Krumlov položila život za atomovou elektrárnu Dukovany. Nový věk se převalil přes století válek, prudká voda nového času sebrala skryjské potoky, plůtky, slunečnice, babiččin rodný statek i přízemní jednotřídku, kde se řídícímu učiteli Karlu Chramostovi a jeho ženě Kateřině rozené Rosenbaumové narodilo pět dětí.

Tatínek byl nejstarší ze čtyř synů, jedinou dcerou a nejmladším potomkem byla Blažena. Když přišel rok 1914, byli všichni bratři ve vojenském věku. Vladimír, známý „antirakušák“, byl okamžitě poslán na frontu „na odstřel“ a vzápětí raněn. Vyprávěl, že vlastně díky tomu válku přežil, aby jako inženýr Západomoravských elektráren elektrifikoval svůj rodný kraj. V Dukovanech pak, kam se babička a dědeček přestěhovali na penzi ze skryjské školy a o Velikonocích se tam sjížděla celá rodina, mě tatínek jako školačku musel držet za ruku při dvou minutách ticha za padlé.

V poledne na Bílou sobotu byli všichni vážní, poslouchali rádio, pak vstali a tiše přemýšleli. Teprve dnes vím o čem. Teta Bláža, maminka, tatínek i strýc Stanislav, jen o málo mladší tatínkův bratr.

Stanislav byl také legionář, ruský i francouzský. Když se vrátil, stal se majorem prvorepublikové armády. Uměl rusky a jako inženýr byl vyslán znovu do Ruska stavět tam letecké hangáry.

Žárlím na svého milovaného bratříčka Oldu, protože ho babička hladí po vlasech a já ještě nedomýšlím, že dostal jméno po padlém strýci Oldřichovi. Babiččiny zarosené oči se toulají někde velmi daleko. Bůh ví kde…? U ruské řeky Jeniseje, kde se při malé, bezvýznamné přestřelce utopil jeden z jejích synů…? Nebo někde na jihu Rumunska, kde se ztratila stopa druhého, nezvěstného syna…? Ještě NIC nechápu, babiččin smutek ani slova, která poletují kolem mé dětské hlavy a začínají se do ní zapisovat: Červený kříž, Alice Masaryková, válka, mír, legie, statečnost, utrpení, fronta, hlad, demokracie, republika, prezident Masaryk…

Vlasta Chramostová a její manžel, kameraman Stanislav Milota v roce 1990

Foto: Petr Matička, ČTK

Teta Bláža se dožila devětaosmdesáti let – nejprve jako učitelka na školách rodné jihozápadní Moravy, pak dlouholetá ředitelka školy v Rouchovanech. Její zásluhou byly Rouchovany jednou z mála obcí, kde pomník T. G. Masaryka přečkal nejen padesátá, ale i sedmdesátá léta.

Teta Bláža byla bezdětná, nikdy neprovdaná a celou svou nemalou energii věnovala škole, obci, Sokolu. (Prostě ten rod pedagogů, který už asi není.) Všichni u ní seděli v lavicích, nejstarší, jejich děti i děti jejich dětí – všichni ji poslouchali na slovo, nikdo si jí nedovolil odporovat až do konce jejího života. Ani tehdy, když se z pihatých holek a z ušatých kluků stali předsedové traktorových stanic, JZD nebo KSČ. Bláža 7. března, 14. září a 28. října pokládala k bustě prvního prezidenta na kamenný podstavec za kostelem květiny a pořádala vzpomínkové slavnosti. V sedmdesátých letech jí vypnuli v obci elektřinu, aby tomu už konečně zabránili. Ale ona obešla chalupy, hlouček občanů přece jen přišel a Bláža si na svůj projev svítila baterkou.

Když umřela, sjelo se do třebíčského krematoria několik autobusů. Sokolové, antifašističtí odbojáři, učitelé, žáci. Byl strašný mráz a obřadník nás vybídl, abychom si aspoň něco z té hromady květin vzali, je škoda tu krásu nechat pomrznout. Velkou kytici jsme s mužem dovezli do Rouchovan a s myšlenkou, že by si to Bláža určitě přála, jsme ji položili na zledovatělý sníh u Masarykova pomníku. Jak se ukázalo, neměli jsme ten nápad jenom my. Někdo tam převezl z Blážiny rakve i velký věnec sokolský.

Neuplynul ani týden a jedné noci normalizační obrazoborci vyrvali jeřábem bustu i s kamenným podstavcem a všecko, i s květinami, zmizelo neznámo kam.

Ale do devětaosmdesáti let dokázala česká kantorka čelit moci, protože měla autoritu, úctu a vážnost, které si vydobyla životem a které nelze vynutit násilím. Ale ani získat úplatky či koupit. Tu někdo má, nebo ne, ať občan kdesi na venkově, nebo státnická osobnost, jakou byl Masaryk.

Při slavnostním podvečeru v Rudolfinu, stejně jako při jiných příležitostech pořádaných Masarykovým demokratickým hnutím, seděli v hledišti lidé starší a staří. Vím, náprava hlubinných společenských deformací nezná rychlá řešení. Přes všecky okliky a zákruty, kterými někdy bloudí jednotlivci i národy dlouhá desetiletí, však věřím, že se náš český život projasní a i mezi mladými se najdou NĚKTEŘÍ, kteří pochopí, že národ bez minulosti nemůže mít budoucnost, a starost o ni vezmou za svou věc.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků