Hlavní obsah
Cervantes na výřezu z malířského portrétu z roku 1912 Foto: Profimedia.cz

Největší lekce dona Quijota. Rozhovor s Maríou Antoniou Garcésovou

Miguel de Cervantes y Saavedra (1547–1616) strávil pět let v často krutém zajetí alžírských pirátů. A právě tato zkušenost a „nucené, ale důvěrné setkání s islámem a lidmi v Alžíru“ mu umožnily stát se světovým spisovatelem a stvořit Důmyslného rytíře dona Quijota de la Mancha – tvrdí to hispanistka María Antonia Garcésová, autorka knihy Cervantes in Algiers: A Captive’s Tale (2002).

Cervantes na výřezu z malířského portrétu z roku 1912 Foto: Profimedia.cz
Největší lekce dona Quijota. Rozhovor s Maríou Antoniou Garcésovou

V 16. století byl muslimský svět za zenitem, Evropa naopak na vzestupu. Který z těch dvou světů byl úspěšnější v době Cervantesova zajetí v Alžíru?

Hlavním konkurentem křesťanského Španělska byla v té době Osmanská říše. Její panovník Sulejman I. vládl území od Středozemního k Černému moři a Indickému oceánu. Zatímco španělský král a římský císař Karel V. s Turky válčil ve Středomoří, Sulejman dobyl Bělehrad, táhl maďarským územím a obklíčil Vídeň. Tyto úspěchy podpořili ještě muslimští piráti v západní části Středozemního moře.

To pokračovalo i po Karlově smrti. Přestože jeho syn Filip II. ovládal svého času Maltu, Sicílii, Neapol i pevnost La Goleta v Tunisku, španělská dominance v této oblasti slábla. Berberští piráti z Alžíru chytali zajatce dokonce až v Atlantském oceánu, zatímco Turci dobyli Maltu a Džerbu. V polovině 16. století někteří pozorovatelé popsali Středozemní moře jako „turecké jezero“.

Námořní bitva u řeckého Lepanta v roce 1571, v níž bojoval i Cervantes, další turecký postup do Evropy zastavila. Ale jak Cervantes popsal v Příběhu zajatce, vloženém do Dona Quijota, pro křesťany to bylo hlavně psychologické vítězství. Slovy francouzského historika Fernanda Braudela přinesla bitva „konec pocitu méněcennosti u části křesťanstva“.

Jak v té době vypadal Alžír, stojící na hranici dvou světů, zalidněný odpadlíky rozličného původu? Byl to tavicí kotlík kultur?

V roce 1575, kdy se tam ocitl Cervantes, byl Alžír vzkvétajícím městem se 125 tisíci obyvateli, svobodnými i otroky, byl zřejmě lidnatější než Palermo nebo Řím. Alžír byl opravdu tavicí kotlík různých náboženství, jazyků a kultur, obydlený multietnickou skupinou alžírských muslimů, ze Španělska vypovězených Maurů – morisků, Berberů, Turků, křesťanských odpadlíků původem z různých zemí Evropy, židů. A bylo zde rovněž nějakých 25 tisíc křesťanských zajatců.

Za svou prosperitu vděčil Alžír pirátství, protože korzáři z celého světa tu nacházeli útočiště a zásoby. Každý rok sem byly dováženy tisíce zajatců a množství ukradeného zboží, uloupeného z křesťanských lodí ve španělských a italských pobřežních vodách. Emanuel d’Aranda, Vlám zajatý kolem roku 1630, tvrdil, že v tamním vězení slyšel dvaadvacet různých jazyků. Většina obyvatel Alžíru mluvila arabsky a turecky, rozšířené byly také španělština a italština a rovněž známá berberská lingua franca, směs románských jazyků s arabskými a tureckými slovy.

Cestovatelé a zajatci 16. století popisovali krásy Alžíru – elegantní mešity, lázně s horkou vodou obložené mramorem nebo sedm fontán, které zajišťovaly pitnou vodu nezměrnému množství lidí. Antonio de Sosa, portugalský zajatec a Cervantesův přítel, mluví o krásných domech vládců a důležitých vládních úředníků s elegantními otevřenými dvory. Mnohá obydlí byla obložená kvalitním dřevem a vyzdobená maurskými a tureckými malbami.

V královském vězení se nacházela křesťanská kaple a další byla v domě křesťanského zajatce, který řídil alžírské galeje – v obou se každou neděli i o křesťanských svátcích konaly mše, jichž se zajatci hojně účastnili.

V jakých podmínkách žil v Alžíru Cervantes?

Ačkoli Cervantes své zajetí sám vylíčil, zvláště v textu Información de Argel (Zpráva o Alžíru), což byl oficiální dokument sepsaný po propuštění a doplněný výpověďmi dvanácti svědků, vlastně o jeho životě v Alžíru mnoho nevíme. Zmíněný dokument říká, že směl chodit po městě – ale s řetězem připoutaným k noze. Antonio de Sosa vzpomínal, že ho Cervantes často navštěvoval v jeho vězení, a nejenže ho zval ke společnému útěku se skupinou dalších zajatců, ale také s ním rozprávěl o literatuře. Ovšem po každém pokusu o útěk byl Cervantes potrestán a spoután řetězy nebo uvržen do cely.

Muž, který zabil Dona Quijota

Video: Bioscop

Zajatci většinou museli pracovat, aby si vydělali na jídlo, a když pracovali venku, museli se do večera vrátit, než se na noc zavřely brány vězení. Předpokládáme, že Cervantes pracoval v různých zaměstnáních, snad jako sekretář nějakého alžírského úředníka.

Dokážete alespoň odhadnout, jak mohl vypadat jeho obyčejný den v zajetí?

Zřejmě mohl číst knihy, určitě psal básně a možná zde vznikla i část hry El trato de Argel (Život v Alžíru). Víme, že napsal dopis guvernérovi španělské pevnosti v Oranu, psal dopisy své rodině a dopisy i básně svým přátelům zajatcům. Přátelil se také s některými odpadlíky od křesťanství, jako byl Morato Arraez zvaný Montrapillo, který pravděpodobně Cervantese po jednom z jeho mnoha pokusů o útěk zachránil před smrtí z rukou alžírského vládce Hasana Paši.

Jak moc se Cervantes dostal do styku s tehdejší muslimskou kulturou? Byla mu v něčem blízká – co se týče kuchyně, architektury, relativní svobody myšlení či sexuální svobody? Anebo zůstal v naprosté opozici jako Antonio de Sosa?

Odpověď musíme hledat v Cervantesově díle. V jeho divadelních hrách nebo v Příběhu zajatce v Donu Quijotovi jsou zmínky o alžírské kuchyni a další přesné popisy tamějšího života, jako je prodej zajatců na rušném trhu nebo vylíčení muslimské svatby. Ve svém díle dává Cervantes najevo respekt vůči muslimské kultuře i náboženství, které ovšem osobně odmítal, a ve svých pozdějších textech dokonce nachází pochopení i pro odpadlíky, kteří zavrhli svou křesťanskou víru a „stali se Turky“.

Cervantes byl vlastně první španělský autor, který otevřeně psal o přítomnosti křesťanských odpadlíků v severní Africe. Muslimské postavy jeho děl jsou vždycky Mauři nebo odpadlíci, zatímco Turci představují nanejvýš vedlejší charaktery. Cervantes rozhodně odsuzuje krutost vůči křesťanským zajatcům v Alžíru a zavrhuje náklonnost Turků k mladým mužům. Na druhou stranu obdivuje prestiž osmanského sultána a efektivnost jeho výkonu spravedlnosti.

Postavy odpadlíků mají v Cervantesově díle dokonce zvláštní význam jako kulturní zprostředkovatelé. Autor předkládá celé jejich typologické panorama: od zlého dezertéra přes nerozhodného konvertitu či oportunistického převlékače kabátů až po kajícného apostatu. Cervantesova mistrovská charakteristika těchto typů svědčí o jeho mimořádném zájmu o tyto nejednoznačné postavy překračující politické i náboženské hranice. Ačkoli v tehdejším Španělsku inkvizice zakazovala křesťanům přátelit se s odpadlíky, považovanými za kacíře a zrádce krále i Boha, Cervantesovy texty potvrzují blízká přátelství mezi křesťanskými zajatci a odpadlíky na osmanském území, a dosvědčují tak, že ve středomořské kontaktní zóně bylo osobní spojení s místem pobytu či původu silnější než politické a náboženské identity.

Mnohojazyčné město Alžír, umožňující svým obyvatelům náboženskou svobodu, tak pro Cervantese bylo nejen radikálně jiným světem, ale i inverzí Španělska s jeho inkvizicí. Zážitek z Berberska navždy změnil jeho způsob vnímání skutečnosti a naučil ho dívat se na svět „z druhé strany“, s větší tolerancí a svobodou, s novým pohledem na lidskost.

Ve své knize se ale zaměřujete i na trauma, které Cervantes v zajetí prožil…

Že v 16. století lidé neměli označení pro některé dušení stavy, jako například trauma, neznamená, že ten stav neexistoval. Cervantes se intenzivně zajímal o téma šílenství či pomatenosti a podrobně popsal stavy, jako je paranoia, patologická žárlivost či psychóza – například v povídce Licenciát Sklíčko a samozřejmě v Donu Quijotovi, v němž autor předkládá úžasnou studii šílenství.

María Antonia Garcésová

Foto: archív Maríi Antonie Garcésové

Ve shodě s historikem Braudelem jsem srovnávala vězení v Alžíru a dalších středomořských oblastech s nacistickými pracovními tábory. Turecko-alžírští piráti sice nechtěli uskutečnit nějaké „konečné řešení“, ale jejich zajatci byli nuceni k práci a často trpěli nedostatkem jídla nebo oblečení. K tomu musíme připočíst strašné podmínky galejníků, kteří veslovali na pirátských lodích, a také mučení, jakým zajatce trestali jejich vlastníci.

Zajetí bylo tehdy relativně běžnou záležitostí, zvlášť pro Španěly, z nichž ho tisíce zažily v Alžíru i v dalších berberských městech. To ale neznamená, že šlo o příjemný zážitek. Řezání uší a nosu byl běžný trest, stejně jako bití a v horším případě naražení na kůl – takto byl potrestán a zabit Maur, kterého Cervantes poslal do Oranu s dopisem pro španělského guvernéra a kterého Berbeři chytili, než list stačil doručit. Cervantesův jmenovec Saavedra v Příběhu zajatce má strach, že i on bude naražen na kůl. Takové zkušenosti musely být – přinejmenším – traumatické.

Obecně to nebyla příliš humanistická doba a Evropané se svými otroky a zajatci zacházeli se stejnou krutostí – i když na kůl je nenaráželi.

Zmínila jste literární postavu Cervantesova jmenovce Saavedry. Autor to jméno poprvé použil ve hře Život v Alžíru a teprve potom ho začal užívat sám pro sebe. Dá se tedy říct, že se jeho život prolnul s literaturou a že si zvolil druhé jméno podle vlastní literární postavy?

Ano, to jméno poprvé zaznělo ve zmíněné hře v roce 1583 v Madridu, poté ho dal své dceři Isabele de Saavedra, narozené o rok později. V dramatu Život v Alžíru představuje Saavedra zajatce, který si uchová víru i patriotismus tváří v tvář smrti, možná zidealizovanou verzi samotného autora, stvořenou ještě během zajetí. Ale totéž jméno Cervantes použil také ve hře El gallardo español (Španělský švihák) pro postavu, která kolísá mezi maurskou a křesťanskou identitou. Nakonec se Saavedra stává vedlejší postavou v Příběhu zajatce, kde jistě také představuje autora.

Ve své knize jsem navrhla hypotézu, že jméno Saavedra u Cervantese odkazuje k zážitku alžírského zajetí a hranici mezi křesťanským a muslimským světem. Badatelka Luce López-Baraltová vyšla z mé hypotézy a upozornila na alžírské patronymum Šayb aḏ-ḏirā‘, které znamená zmrzačená ruka – a právě takové hanlivé přízvisko mohl Cervantes dostat, protože přesně takové zranění si odnesl z bitvy u Lepanta.

V Donu Quijotovi Cervantes vytvořil postavu arabského historika a filosofa jménem Cide Hamete Benengeli, kterého s vtipem označuje za skutečného autora celého románu. Co taková literární mystifikace svědčí o jeho vztahu k muslimskému světu?

Cervantes v románu píše, že příběh o donu Quijotovi pochází ze starého, arabsky psaného sešitu, který on, Cervantes, našel na trhu použitých papírů ve staré židovské čtvrti v Toledu. Volba takového vypravěčského rámce, odkazujícího k muslimské kultuře, ze Španělska nedlouho předtím odstraněné, přesahuje trik s „nalezeným rukopisem“, který byl v literatuře 16. století obvyklý. Od Cervantese je to obrovská ironie odrážející koncepci celého románu.

Ve Španělsku roku 1605, kdy Don Quijote poprvé vyšel, bylo nebezpečné psát a mluvit arabsky, a ještě nebezpečnější psát a mluvit hebrejsky – inkvizice tvrdě potrestala mnoho křesťanů obviněných ze znalosti některého z těchto jazyků. Ale Cervantes čtenářům říká, že na toledském trhu není těžké najít překladatele z arabštiny a že by bylo možné najít překladatele i ze staršího jazyka – čili hebrejštiny…

Mezi lety 1605 a 1615, tedy mezi prvním a druhým dílem Dona Quijota, španělská vláda vypověděla 300 tisíc morisků a hispano-muslimských konvertitů, čímž ukončila násilnou konverzi muslimů a židů započatou po dobytí Granady roku 1492. Cervantesova volba fiktivního muslimského autora je tedy politické gesto, stejně jako odraz jeho sympatií k islámu a muslimům.

Ještě důležitější je skutečnost, že Cide Hamete Benengeli uzavírá druhý díl Cervantesova mistrovského díla slavným prohlášením: „Výhradně pro mne se narodil don Quijote a já pro něho; on uměl jednat a já psáti; jen my dva jsme jednotou…“

Cervantes jako velký spisovatel se do španělské literatury zrodil po svém nuceném, ale důvěrném setkání s islámem a lidmi v Alžíru, takže na nejhlubší úrovni Cervantes koexistuje se Cidem Hametem a jejich identity je v Donu Quijotovi téměř nemožné rozlišit. Cervantesova literární tvorba vyznívá jako píseň snášenlivosti i jako návrh na přijetí islámské kultury v její bohatosti. To je možná jedna z největších lekcí, které nám dnes Cervantes může dát.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků