Hlavní obsah
Petr Sklenička a projekt „chytré krajiny“ Foto: ČZU

Naší vizí je chytrá krajina, říká rektor České zemědělské univerzity Petr Sklenička

Petr Sklenička (1964) je rektor České zemědělské univerzity v Praze a koordinátor univerzitního Centra pro vodu, půdu a krajinu. Podílí se na projektu Chytrá krajina, jehož cílem je zjistit, „jak by měla krajina vypadat po roce 2050, aby obstála v konfrontaci s klimatickou změnou“.

Petr Sklenička a projekt „chytré krajiny“ Foto: ČZU
Naší vizí je chytrá krajina, říká rektor České zemědělské univerzity Petr Sklenička

Mluví se o tom, že krajina se v našich podmínkách, zvláště na jižní Moravě, přibližuje Středomoří, nebo v delším horizontu dokonce pouštním oblastem. Měli bychom se toho obávat, anebo to přijmout jako přirozený vývoj a začít pěstovat – jak se to už místy děje – čirok či fíky?

Vážné obavy jsou určitě na místě. A je jedno, zda to považujeme za přirozený vývoj, nebo ne. Ti, kdo se radují, že se u nás začne více dařit vínu nebo plodinám typickým pro subtropy, musí na druhou misku vah položit výrazné zhoršení podmínek pro život. Zvykli jsme si na éru vodního blahobytu. Ten by ale naší rezignací na adaptaci skončil. Kdo se chce přesvědčit, jaký život a jakou krajinu by taková situace přinesla, nechť se jede podívat do Itálie, Řecka nebo Španělska. Ale ne do hotelových resortů na břehu moře, pěkně na venkov do vnitrozemí, kde zelené je pouze to, co je pod intenzivní závlahou, jinak je vše šedé. Uvidí tam krajinu, jež v souboji s postupující dezertifikací drtivě prohrává.

Proč česká krajina dlouhodobě vysychá?

Vysychání způsobují dvě skupiny faktorů: změna klimatických podmínek a způsob využívání krajiny člověkem. Zatímco způsob a intenzita využívání krajiny se výrazněji nemění, tendence oteplování a úbytku srážek v posledních letech sílí. Nelze určit, do jaké míry se ta či ona skupina faktorů podílí na dnešním stavu. Můžu ale potvrdit, že význam zhoršujících se klimatických podmínek každým rokem stoupá a do budoucna bude dominantní. Ano, musíme uzdravit půdu a dát krajinu takzvaně do pořádku. Ale i kdyby se nám to nějakým zázrakem v krátké době podařilo, pořád by to nestačilo tempu klimatické změny. Proto se musíme soustředit především na nové, moderní biotechnické a technické způsoby zajištění dostatku vody v krajině.

Labe v Ústí nad Labem, duben 2020

Foto: Aleš Pelikán, Právo

Vedou se debaty, do jaké míry jsou klimatické změny způsobené člověkem. Je vůbec podstatné otázku po jejich původu zodpovědět, když se na ně tak jako tak musíme připravit?

Nejsem klimatolog, ale vnímám, že se světoví odborníci v určení podílu člověka na současné situaci výrazně rozcházejí. Z českého pohledu je ovšem důležitější, jak se na měnící se klima adaptovat. Jistě, snažme se systematicky snižovat škodlivý vliv člověka, ale podstatná je právě adaptace. Tu držíme ve svých rukou bez ohledu na to, zda je pro klimatickou změnu určující přirozený cyklus, nebo lidský faktor. Bouřlivé debaty na toto téma jsou důležité, ale nesmí zpomalit, nebo dokonce zpochybnit proces naší adaptace.

Vláda chce proti suchu bojovat stavbou přehrad. Je to dobré řešení?

Základem musí zůstat opatření v krajinném detailu: tedy různé typy malých a středních nádrží, počínaje akumulačními přes retenční a závlahové až po účelové na chov ryb či rekreaci. Měly by být důmyslně propojené sítí přírodě blízkých vodních toků i protierozních a závlahových příkopů, lesní i nelesní vegetací a do budoucna doplněné o nezbytné závlahové soustavy. V takovém systému budou velké přehrady plnit významnou roli především při zajištění dostatku pitné a závlahové vody. Samy přehrady by ovšem problém nevyřešily.

A je plán na stavbu přehrad jen mediálně nejviditelnější součástí chystaného komplexního řešení, anebo jsou přehrady to hlavní, co vláda proti suchu chystá?

Vláda v posledních letech realizuje celé spektrum opatření jak ve volné krajině, tak třeba ve městech. Paradoxně za poslední tři dekády nejvíce zaostává výstavba právě velkých vodohospodářských infrastruktur. Učíme se za pochodu, jak skloubit všechna opatření v zájmu maximální efektivnosti.

Podle mě je v tuto chvíli potřeba připravit jasný harmonogram pro to, abychom s klimatickou změnou srovnali krok. V současnosti je rychlost klimatické změny vyšší než tempo našich adaptačních opatření. Ono nejde jednoduše nalít do systému více peněz, protože by je nedokázal účinně zpracovat. Musíme tento systém upravit tak, aby byl robustnější a rychlejší. To si vyžádá celou řadu významných změn v oblastech legislativy, daňového systému, systému dotací, vzdělávání autorizovaných projektantů, nových metodik a norem, ale i ve spoustě dalších problematik. Bez toho nedokážeme rychlost naší adaptace zásadně zvýšit.

Jak v tomto kontextu pohlížíte na plán vodního koridoru Dunaj–Odra–Labe, vysněné dílo prezidenta Zemana?

Nejsem a priori odpůrcem velkých, tím spíše vizionářských projektů. V případě kanálu Dunaj–Odra–Labe ale nejsem přesvědčený o jeho deklarovaných přínosech. Jistě, dovedu si představit, že funkcí takového kanálu by byla i retence spojená s akumulací a možností napojení závlah okolního území. Nicméně je třeba také říct, že kdyby se finance potřebné pro jeho výstavbu použily na plošnou adaptaci krajiny v Česku, vyřešila by se situace na drtivé většině našeho území.

Prezident Miloš Zeman

Foto: Michal Krumphanzl, ČTK

V úvodu jste mluvil o Itálii, Řecku či Španělsku, kde krajina prohrává souboj s dezertifikací. Které země bychom si naopak mohli vzít za příklad?

Všechny evropské země hrubě zaspaly! Zajímavá, technicky vyspělá, ale pořád jen dílčí vodohospodářská řešení lze vidět například v Nizozemsku a v Německu. Dokonce i v zemích dnes již výrazně zasažených suchem jsme svědky jen parciálních řešení. Že by někde v Evropě dobře fungovala systémová adaptační opatření, to říct nemůžu. Věřím, že v momentě, kdy na ČZU dokončíme pilotní projekty takzvané chytré krajiny, budou to ve světě natolik unikátní případy, že se k nám budou jezdit učit i zahraniční odborníci.

Rychlost změn klimatu v posledních šesti letech všechny zaskočila. Samozřejmě se můžeme inspirovat těmi nejpokročilejšími technologiemi zacházení s vodou v Izraeli. Ale vezměme si z této země i to nejdůležitější ponaučení a nenechme situaci zajít tak daleko. Na rozdíl od Izraele u nás máme vody ještě relativně dost. Hlavním úkolem nastávajících let proto nemůže být vodou šetřit, kde se dá. Pochopitelně krom té pitné, kde nám na mnoha místech už nic jiného nezbývá. Pokud jde ale o dešťovou vodu, musíme ji v krajině takzvaně točit. Pouze podpora a zachování vodních cyklů na všech úrovních mohou do budoucna garantovat, že vody budeme mít dost. A k tomu jednoznačně potřebujeme zdravou půdu a krajinu vylepšenou o celou řadu technických a biotechnických opatření.

V čem jsou pilotní projekty chytré krajiny unikátní?

Především jde o vědecky podloženou vizi, jak by měla krajina vypadat po roce 2050, aby obstála v konfrontaci s klimatickou změnou. Všechna navrhovaná opatření jsou dimenzována na drsné klimatické podmínky, které podle všech předpokladů teprve přijdou.

Chytrá krajina propojuje polyfunkční prvky do systému tak, že se v maximální míře využívá takzvané synergie. Ta umožňuje dosáhnout vyššího efektu a co nejvíce snížit náklady na realizaci a údržbu takové krajiny.

Chytrá krajina je odolná proti suchu stejně jako proti povodním, měla by být připravená odolávat i takovým hrozbám, jako je kůrovcová kalamita. Ale do budoucna můžou přijít i hrozby úplně jiné. Proto sázíme na pestrost a z ní vyplývající stabilitu.

Petr Sklenička

Foto: ČZU

Chytrá krajina by měla zajistit soběstačnost ve výrobě potravin, dá se v ní hospodařit intenzivně, ovšem s minimálními dopady na životní prostředí. Maximálně využívá přírodního potenciálu půd a dalších přirozených ekosystémů a dále je rozvíjí. Hospodáři zde používají chytré technologie, automatizované systémy včetně závlah, prvky robotiky a precizního zemědělství.

Je to krajina budoucnosti, ve které se lidem bude dobře žít a jež je uživí. Snažíme se ukázat možné cesty, jak se může společnost ve stále náročnějších podmínkách adaptovat. V současné době pracujeme na čtyřech typech chytré krajiny: zemědělské, lesní, urbanizované a posttěžební. Jde o pilotní projekty v řádech až tisíců hektarů. Takto komplexně pojatou vizi jsem nikde ve světě zatím neviděl.

Biolog Jan Pokorný říká, že většina zaniklých civilizací vyschla a že na vině bylo jejich špatné hospodaření s vodou a vegetací v krajině. Souhlasíte s takovým pohledem na dějiny lidstva? A věříte, že se naše globální civilizace osudu svých lokálních předchůdkyň dokáže vyhnout?

S Janem Pokorným se v pohledu na dějiny shodneme. A jestli se naše civilizace dokáže kolapsu vyhnout, záleží mimo jiné i na průběhu klimatické změny. Zda dostaneme čas na to se srovnat a uvědomit si, že kvalitu života dalších generací můžeme v tuto chvíli pořád ještě uhlídat. Jsem poměrně skeptický, pokud jde o takzvanou mitigaci, tedy snižování vlivu lidstva na klimatickou změnu, když vidím, že největší emitenti skleníkových plynů jsou nejvíce konzervativní. Oproti tomu, jak už jsem řekl, adaptaci držíme ve svých rukou. A schopnost adaptovat se je hlavním projevem inteligence. Tady jsem pro změnu mírným optimistou.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků