Hlavní obsah
Jasmila Žbaničová Foto: Profimedia.cz

Minulost nás pořád formuje. Jasmila Žbaničová natočila film o masakru ve Srebrenici

Bosenská režisérka Jasmila Žbaničová svými filmy ukazuje, že traumata balkánské války jsou stále živá. V roce 2006 vyhrála Berlinale s dramatem Grbavica. A velký ohlas má i její novinka Quo vadis, Aida?, kterou představila loni v Benátkách a s níž letos na karlovarském festivalu skončila těsně druhá v Divácké ceně Práva. Film se vrací k válečnému zločinu ve Srebrenici, kde srbští vojáci povraždili přes osm tisíc bosenských mužů a chlapců. Snímek nedávno vstoupil i do českých kin.

Jasmila Žbaničová Foto: Profimedia.cz
Minulost nás pořád formuje. Jasmila Žbaničová natočila film o masakru ve Srebrenici

Překvapilo vás, že o nejhorším evropském masakru od konce druhé světové války ještě žádný film nevznikl?

Nějaké dokumenty o Srebrenici existují, moc jich ovšem není. A jeden film vyprávěl o francouzském žalobci, který po válce hledá v Bosně masové hroby. Ale to je jediný hraný snímek s touto tematikou, na který jsem během rešerší narazila.

Váš film tedy zastupuje i určitou historickou lekci. Co všechno jste jím chtěla říct?

Chtěla jsem upozornit, že jde o evropský problém. K masakru došlo v Evropě a vzhledem k současnému vzestupu pravicových populistů mám pocit, že by lidé měli vědět, kde až to končí, když vyhrají nacionalisté. Velmi často od Evropanů slýchávám, že Bosna není součástí našeho kontinentálního vědomí. Ale podle mě jsme všichni propojení víc, než bychom chtěli. A tím, že jsme dovolili, aby k masakru ve Srebrenici došlo, že se odehrál přímo před našima očima, aniž by někdo hnul prstem, jako bychom své vlastní evropské nacionalisty povzbudili. Poznali, že můžete spáchat genocidu a nebudete za to potrestáni.

Z filmu Quo vadis, Aida?

Foto: KVIFF

Četla jsem nedávno rozhovor s Breivikem, který zabil všechny ty děti v Norsku – a Ratka Mladiče a Radovana Karadžiče, co stáli za masakrem ve Srebrenici, zmínil jako lidi, které obdivuje. V době toho rozhovoru ti dva ještě nebyli odsouzení váleční zločinci, ale běžní evropští občané. Pokud by byli zatčeni a potrestáni už před lety, možná by to i s Breivikem bylo jinak. To myslím, když říkám, že jsme všichni propojeni.

Quo vadis, Aida? tu historii vypráví pohledem ženy a přes emoce.

Mohl to být i zajímavý politický thriller, ale já jsem chtěla, aby se diváci ve Srebrenici ocitli spolu s bosenskými muslimy, aby pochopili, jaké to bylo tam být. A jaké to je, když rozhodnutí o vašem životě dělá někdo jiný. Chci, aby se lidé na ten film dívali aktivně. Proto jsem budovala emocionální spojení mezi Aidou a obecenstvem. Proto je ona jádrem filmu.

Navíc nás jako žena může provést skrytými místy války, která se většinou neukazují. Válečné filmy obsahují krev, zabíjení; v Aidě žádný takový spektákl není. Nechtěla jsem válku vykreslit přitažlivě. Ukazuju, co jsem během války prožívala já, obyčejnou byrokracii, ve které se ale hrálo o lidské životy. Je to šílené, jak moc jste záviseli na tom, zda máte nějaký papír. Šlo mi o zachycení té banality zla.

Vaše předchozí filmy se zajímaly o to, jak přežít traumata z války. Tady nás poprvé zavádíte přímo do jejího středu…

Všechny mé snímky pojednávají o přítomnosti. I Quo vadis, Aida?, byť se z velké části odehrává v roce 1995, je o tom, co zažíváme nyní. Když žijete v Bosně, minulost vás pořád formuje. Srbští nacionalisté onu genocidu stále popírají, což ubližuje přeživším a taky dost ovlivňuje srbskou i bosenskou politickou krajinu.

U mých předchozích snímků stačilo cítit vibrace minulosti. Ale u této tragédie bylo klíčové ukázat, co se stalo a jak, jaký byl mechanismus genocidy. Pak teprve můžeme naplno pochopit, jak mohla ovlivnit něčí osud. A nejde o osud jedné osoby. Ve filmu sice sledujeme hlavně Aidu, ale zároveň vidíme, kolik dalších lidí tam bylo a že rozměr té tragédie je mnohem větší.

Jak vznikala scéna popravy části srebrenických mužů? Jejich smrt nevidíme, jen slyšíme výstřely.

Musela jsem ukázat, že Srbové k popravám využili kulturní centra, tedy místa, kam se předtím lidé chodili dívat na filmy, za komunitním životem. Válka ta centra proměnila v místa smrti. Ona scéna je důležitá i proto, že ačkoliv oběti chápou, že je Srbové zabijí, nejsou schopny reagovat, nic nedělají. To je velmi lidské. V hollywoodském filmu by asi někdo začal bojovat a holýma rukama by zabil všechny nepřátele, ale tak to v životě nechodí. Lidé jsou v podobně extrémní situaci vystrašení, nedokážou se ani pohnout.

Jasmila Žbaničová

Foto: KVIFF

A proč nevidíme oběti padat k zemi? Zaprvé si myslím, že diváci jsou inteligentní, a pokud vidí zbraň, nemusíte jim vysvětlovat, že ti lidé zemřeli. Zadruhé jsem nenašla jiný důvod, proč ukazovat zkrvavená mrtvá těla, než voyeurismus. A zatřetí jsem věděla, že ten film zhlédne hodně přeživších, kteří budou vzpomínat na své příbuzné, a chtěla jsem obětem zachovat jejich důstojnost.

Role Aidy musela být velmi náročná. Starala jste se během natáčení o psychickou pohodu herečky Jasny Đuričičové?

Jasna žije v Srbsku, já v Bosně, v obou případech jde o velmi patriarchální společnosti, traumatizované a násilné. Život tam je těžký sám o sobě. Náš film tohle zpracovává, a když ukážete, co patriarchální společnost dělá lidem, především ženám, je to akt rebelie. Tedy něco dost ozdravného. Na place jsme tu událost vlastně zpracovávali. Psychologickou pomoc bychom potřebovali spíš potom.

Kvůli reakci na váš film v Bosně a v Srbsku?

Ano, byla šílená! V Benátkách jsme si radši zjišťovali, jestli jsou na festivalu nějací srbští novináři, abychom se připravili na to, co se může stát na tiskové konferenci. Většinu novin v Srbsku totiž kontroluje vláda. Ale nikdo z nich nedorazil. Přesto v den premiéry vyšla v Srbsku negativní recenze, byť pisatel film nemohl zhlédnout. Jasně Đuričičové a Borisi Isakovičovi nadávali do zrádců, protože jde o srbské herce. K filmu se veřejně vyjádřili i dva váleční zločinci, kteří ho taky neviděli. Mluvili o tom, jak je nebezpečný pro Srby a jaká je to propaganda.

V ten moment mi došlo, že tito váleční zločinci chtějí svou vinu a své činy vnutit všem Srbům. Na premiéru v Bosně jsem proto pozvala mladé lidi z Bosny, Chorvatska i Srbska. S tím, že oni s genocidou nemají nic společného, nemůžou být jejími viníky ani oběťmi a měli by odmítnout každého, kdo jim tvrdí opak. Tohle v liberálních médiích v Srbsku velmi dobře přijali. Pochopili, že nechci nikoho obviňovat, že mi jen jde o pravdu.

Z filmu Quo vadis, Aida?

Foto: KVIFF

Žádný ze srbských distributorů sice neměl dost odvahy, aby film uvedl v kinech, promítali jsme ho tam ovšem na VOD platformě, vidělo ho hodně lidí. Samozřejmě, pravičáci nám nadávali, hlavně Jasně a Borisovi, jednu dobu to bylo opravdu těžké, dostávali řadu nenávistných vzkazů a mailů. Ale spousta lidí nám po zhlédnutí filmu posílala i podpůrné vzkazy.

Většina filmu se odehrává v červenci 1995, flashback však připomene i ještě dávnější minulost, kdy všichni žili v klidu pohromadě. Proč jste ho pojala jako přehlídku žen na soutěži krásy?

Genocida se neděje jen určitému druhu lidí. Může se týkat každého. Přemýšlela jsem, jak ukázat život před. Nechtěla jsem tím začít, nemám ráda filmy, které řeknou: všechno bylo fajn a pak se to podělalo. Dumala jsem, jak asi po půl hodině filmu divákům připomenout, že ty oběti byly lidé jako my. A v momentě, kdy se Aidě konečně povede dostat její rodinu na základnu OSN, kdy pomůže porodit dítě, může věřit, že vše dobře dopadne. To je okamžik, kdy začne myslet na dobu, kdy bylo všechno v pořádku. Ale i v minulosti je cítit určité varovné napětí.

Při rešerších jste vycházela ze vzpomínek nizozemských vojáků, kteří na místě působili pod hlavičkou OSN. Existují i videonahrávky přímo od generála Mladiče, který je chtěl propagandisticky využít. Pomohly vám tyto materiály?

Při rešerších jste vycházela ze vzpomínek nizozemských vojáků, kteří na místě působili pod hlavičkou OSN. Existují i videonahrávky přímo od generála Mladiče, který je chtěl propagandisticky využít. Pomohly vám tyto materiály?

Od vojáků OSN jsem měla nějakých sedm hodin záznamu, všechno ale mimo klíčovou dobu mezi 11. a 13. červencem. To nejdůležitější nenatočili. Pomohlo nám to ovšem pochopit, jak to tam vypadalo. Někdy jsem musela věci projasnit, aby jim diváci rozuměli. Ale někdy, zvlášť u Mladičových nahrávek, jsme zachovali skoro doslovně všechno, co tam padlo. V Srbsku mají Mladiče za hrdinu, tak jsem nechtěla do jeho úst vkládat své věty, ať nikdo neříká, že ho dezinterpretuju. Přemýšlela jsem o každém momentu filmu: když k němu nebylo video, našla jsem svědky z několika stran, zjistila, jak vnímali určitou situaci Nizozemci, jak Bosňané. A pak jsem našla svůj způsob, jak to vyprávět.

Proč ten biblický název?

Znám hodně žen, které se s odstupem času do Srebrenice vrátily. Nechápala jsem, jak tam můžou znovu žít se všemi těmi vzpomínkami a emocemi kolem sebe. Ztratily syny a manžele, některé přišly třeba o šedesát příbuzných, vyvražděny byly prakticky tři generace mužů. A přesto ty ženy nikdy nezatoužily po pomstě, nikdy nemluvily nenávistně. Mluvily jen o pravdě a spravedlnosti a o tom, že lidé musejí opět žít pospolu.

Znělo mi to jako knihy svatých. Jako něco mimo mou obyčejnou lidskou zkušenost. A tak mi přišlo logické sáhnout po náboženském citátu. Jen jsem otázku, původně položenou Kristu, položila Aidě.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků