Hlavní obsah
Eszter Kovátsová Foto: Friedrich-Ebert-Stiftung Prag

Maďarská politoložka Eszter Kovátsová: Hledejme, co nás spojuje

„Ono je samozřejmě pro progresivní hnutí a strany o hodně jednodušší bojovat za symbolické věci jako Dejme na bankovky více žen! nebo Zakažme sexistické reklamy! než brojit proti korporacím, co vykořisťují své pracovníky,“ říká Eszter Kovátsová, která byla v Praze na konferenci Feministické cíle před třiceti lety a dnes: Inventura a vyhlídky.

Eszter Kovátsová Foto: Friedrich-Ebert-Stiftung Prag
Maďarská politoložka Eszter Kovátsová: Hledejme, co nás spojuje

V článku Gender jako symbolický tmel spolu s Weronikou Grzebalskou a Andreou Petőovou píšete o tom, jak se z pojmu gender stalo v očích veřejnosti synonymum pro různé nedostatky ve společnosti. Proč zrovna gender?

Když dnes pravice útočí na gender, není jejím terčem pouze jeho akademický koncept a to, co s sebou nese politicky: například rovnost pohlaví nebo různých forem lásky. Tohle je jen jedna z vrstev, jde tady i o jiné věci.

Gender je termín z angličtiny, něco importovaného ze zahraničí, spousta východoevropských jazyků nemá pro to slovo vlastní ekvivalent. V maďarštině máme termín sociální pohlaví, v protikladu k biologickému pohlaví, který ale vlastně nikdo nepoužívá. A gender tak coby cize znějící koncept odráží mimo jiné aspirace východních liberálních elit být více jako Evropa, Západ, být více civilizovaný, je odrazem jejich sebekolonizujícího postoje – jak o tom mluví bulharský historik Alexander Kiossev.

Progresivní hnutí se v devadesátých letech kvůli tomu, aby prokázala, že mají místo v systému liberální demokracie, tvrdě odstřihla od minulosti, nejen od té komunistické, ale i té starší. Ve smyslu: všechno naše je špatně, potřebujeme to bezvýhradně nahradit západním typem demokracie.

Stalo se to i feminismu, který vytěsnil své úspěchy z dob socialismu a opřel se pouze o západní import. Z jeho agendy tím pádem zmizely materiální a socioekonomické požadavky a zůstaly pouze ty kulturní, které se míjejí s novou realitou kapitalismu. Ženskou otázku jsme popisovali západním lidskoprávním jazykem, který byl ale lidem na Východě cizí, nevyrůstal z našich společností. Rovněž to, že vstup na trh práce přináší ženám emancipaci, se rozcházelo a rozchází s našimi zkušenostmi, které často svědčí spíše o vykořisťování.

Společenské vědy, včetně gender studies, se pak nijak nehrnuly do toho obhájit, proč jsou pro lidi důležité. Abychom byli spravedliví, nebyla to jen chyba společenských vědců – neoliberalismus ovládl akademickou sféru i v tom smyslu, že jsou akademici odrazováni od účasti na veřejné diskusi. Po užívání jednoduchých příkladů i jazyka údajně podkopává jejich vědeckou důvěryhodnost. I proto se maďarská společnost poprvé dozvěděla, co je to gender, od pravicových propagandistických médií – ačkoliv je ten koncept v sociálních vědách užíván už několik desetiletí. A proto se mě lidi ptají, jestli jako někdo, kdo řeší genderová témata, opravdu chci, aby se „kluci stali holkami a naopak“.

Samotný koncept genderu se navíc v průběhu času proměnil. Dříve jsme s jeho pomocí řešili sociální rozměr toho, co to znamená být mužem nebo ženou. Že když jsem žena nebo muž, připisuje mi společnost určitá očekávání a normy, jak té roli „správně“ dostát. Dnes mnohem víc mluvíme o genderových identitách, o tom, že identita mi nezávisle na realitě mého těla říká, jestli jsem muž, žena, či někdo jiný mimo toto binární rozdělení. Oba ty významy se používají paralelně a nastalého zmatku pravice úspěšně využívá.

Kdy se ten významový posun udál?

V okamžiku, kdy se realitou aktivismu stala postmoderna. Musíme se vrátit minimálně do doby, kdy vznikla idea, že by se levice neměla starat pouze o ty, kdo jsou utlačováni ekonomicky, ale i o ty, kdo jsou utlačováni jinými způsoby. Do začátku devadesátých let, kdy se boj za spravedlnost přeorientoval ze socioekonomických témat na témata uznání, jak to pojmenovala Nancy Fraserová.

Nancy Fraserová

Foto: Profimedia.cz

Souvisí to i s přeměnou samotného kapitalismu z pojetí fordovského v postmoderní. Různé firmy začaly najednou nahlas mluvit o tom, že rády přijmou zaměstnance jakékoli sexuální orientace – ale zároveň se tvrdě stavěly proti činnosti odborů.

Pamatuju si na jednu debatu v Budapešti, v níž zaměstnanec nadnárodní korporace prohlásil, že když pro ně lidé pracují dvanáct hodin denně, je nutné, aby se cítili vítáni, ať jsou kdokoliv. A kdosi z publika zareagoval: „No jo, ale proč musejí pracovat dvanáct hodin denně?“ Ano, budeme vstřícní k vaší identitě, vyvěsíme duhovou vlajku v průběhu měsíce hrdosti, ale chceme za to, abyste pro nás pracovali od rána do noci.

Ono je samozřejmě pro progresivní hnutí a strany o hodně jednodušší bojovat za symbolické věci jako Dejme na bankovky více žen! nebo Zakažme sexistické reklamy! než brojit proti korporacím, co vykořisťují své pracovníky.

Co se s tím dá dělat?

Musíme začít u sebe. Feministické aktivistky a aktivisti, akademičky a akademici, progresivní politické strany – všichni sdílíme odpovědnost za to, že se z genderu stal terč.

Často jsem napadána za to, že dobrovolně vstupuju do pravicové pasti, když beru jejich kritiku vážně. Ale myslím, že musíme být schopni rozlišit pravicové strany – a jejich voliče. Proč u lidí ta kritika rezonuje? Jak v ní dokázali rozpoznat vlastní realitu a vlastní obavy? S vysvětlením, že jsou to všichni sexisti nebo homofobové a že pravice jen využívá jejich středověké mentality, se odmítám spokojit. Skutečně si myslím, že těmto lidem musíme naslouchat. A rozhodně si nesmíme říkat, že je potřeba zůstat uvnitř jednotní, a odložit debaty o tom, jestli děláme věci správně, na klidnější časy. To by byla velká chyba.

Upřímně, jsou mi bližší problémy pracujících – i kdyby se chovali sexisticky – než ta část feministek a LGBT aktivistů, která nekriticky vstupuje do koalice s kapitálem.

Kromě sebereflexe a podstupování nezbytných vnitřních konfliktů musíme také hledat nové spojence. Například v Maďarsku existuje hned několik výrazných ženských hnutí, jež se neoznačují jako feministická. Jedno z nich například tvoří matky s postiženými dětmi. Jde o skupinu, u které bych nepředpokládala, že vůbec vznikne, vzhledem k tomu, jak náročné je se o takové děti starat. Ale vznikla a daří se jí vytvářet tlak na vládu a její politiku. Další podobnou skupinou jsou ženy vymezující se proti podmínkám v porodnicích. Ani ony se nenazývají feministkami. A dokážou zmobilizovat ženy z celé země.

Nakonec, když s lidmi mluvíte, pochopíte, že se nezajímají o nějaké akademické termíny, ale o své skutečné problémy.

Co by tato hnutí mohlo spojit v širší proud?

Ženy obecně čelí v rámci kapitalismu specifickým problémům. Jsou vykořisťovány na trhu práce a jejich zaměstnavatelé nerozumí tomu, co v reálu znamená pečovat o seniory či o děti. Kapitalismus bere péči jako samozřejmost. A lidé chtějí, aby se jejich potíže řešily.

Jako levice jsme odložili stranou ideu komunitního života. Ztratili jsme základnu pro vytváření vzájemné solidarity. Nestačí pouze přidávat skupiny a říkat si: buďme solidární se ženami, gayi, Romy… Potřebujeme nějaký druh sjednocující myšlenky, postavené na komunitě a solidaritě, říct si, co nás spojuje a jak chceme, aby vypadala naše budoucnost. Jenže dnes to působí, jako bychom všechny velké otázky přenechali pravici.

Vezměme si právě oblast péče. V Polsku Kaczyński zavedl štědrý program přídavků na děti, který pomáhá uznat péči coby práci a zvýšit důstojnost lidí, kteří se starají o druhé. Podobný program funguje i u nás v Maďarsku. Ale zatímco v Polsku se dávky přidělují napříč sociálními třídami, v Maďarsku jsou určeny hlavně pro třídu střední. Nejde o to, pozvednout sociálně slabší rodiny, ale zajistit, aby byla střední třída spokojená a nebouřila se. Má to i etnické pozadí: Orbán nechce povzbuzovat chudé romské rodiny, aby měly více dětí.

Jarosław Kaczyński a Viktor Orbán

Foto: Profimedia.cz

Na té věci je toho hodně špatně, ale je s ní spojený i jistý emancipační potenciál, protože s touto rodinnou politikou je po letech diskurzu šíření strachu svázána určitá pozitivní vize. Bohužel však jen pro část společnosti, střední třídu, a musím říct, že mě rozčiluje, že v tom konzervativci nevidí ohrožení demokracie jen proto, že z toho oni sami politicky profitují.

Stojí proti Viktoru Orbánovi v Maďarsku nějaká skutečná opoziční síla?

V nedávných komunálních volbách opozice zaznamenala velké vítězství. Samozřejmě i v opozičních řadách se najdou korupčníci, ale naštěstí i hodně autentických levičáků. Například nový budapešťský primátor se hned po uvedení do funkce rozhodl zastavit vystěhovávání rodin a začít něco dělat s krizí bydlení. Což je prostě důležitější téma, než kolik budapešťských náměstí je pojmenováno po ženách.

Problémů máme jako společnost spoustu a mnoho z nich jde řešit právě i z komunální úrovně. Například je potřeba zlepšit institucionální péči o seniory – péče o staré lidi se dotýká statisíců Maďarů, jen to bohužel na rozdíl od dětských přídavků není pro politiky dostatečně sexy téma.

Jaké výzvy teď vidíte před feministkami ze střední a východní Evropy?

Velkým tématem je narativ oběti. Když řeknete „vy jste oběť, nestyďte se za to“, není to zrovna emancipační. Ženy samy sebe jako oběti vidět nechtějí. A feministky si musejí uvědomit, co jim vlastně chtějí nabídnout jiného, aniž by zároveň spadly do neoliberální pasti. Ano, stále si můžeme ve Forbesu a jiných podobných časopisech číst ženské příběhy úspěchu. Ale pojďme si přiznat, že to nikdo nečte, zajímá to jen malou skupinu lidí. Naším tématem musí být například životní situace chudých žen, a jak je společnost trestá za to, že se věnují péči o své blízké. Aspoň v Maďarsku už se podobné příběhy dostávají i do mainstreamových médií a vyvolávají debaty o tom, co to ve skutečnosti znamená ta rovnost. Proces je to pomalý, ale už je v běhu.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků