Hlavní obsah
Milan Kundera v roce 1978 Foto: Profimedia.cz

Kunderův prokurátor. Petr Fischer nad knihou Jana Nováka

Skandál! Konečně je živo! Jan Novák napsal knihu o Milanu Kunderovi, v níž spisovatele „odhaluje“ jako vypočítavého oportunistu, pozéra, cynika, který lže především sám sobě, věčného stalinistu, mizerného básníka, člověka posedlého misogynním sexem, masochistu, nerozhodného chudáka, egomaniaka a taky – když se Novák občas začte do těch správných knih – jako vynikajícího stylistu a opravdu světového spisovatele.

Milan Kundera v roce 1978 Foto: Profimedia.cz
Kunderův prokurátor. Petr Fischer nad knihou Jana Nováka

Jenže takto to vypadá jen zpovzdálí, když si Novákovu právě vycházející knihu Kundera. Český život a doba (Argo a Paseka 2020) pouze prolistujete. Když si ji přečtete celou, ukáže se skandál hlavně ve způsobu, jakým autor svou „biografii“ Kundery píše. Jako by vymezení „literární biografie“ a následování šipky času již samy o sobě zaručovaly vznik smysluplného celku, a umožňovaly tak do očišťujícího prostoru knihy nahrnout prakticky cokoliv, co člověku o Kunderovi přijde pod ruku: od estébáckých svazků a přepisů odposlechů přes historky spolužáků i milenek po osobní interpretace jeho knih.

Novák prý chtěl napsat svobodnou, ne autorizovanou biografii. Proto se osobnímu setkání s Kunderou vyhnul. Byť ne tak docela, jak ukazuje melancholický, vskutku kunderovský konec knihy. Autor se tu při pohledu na objekt svého zkoumání, který znenadání stojí přímo před ním, poprvé nad Kunderou, zde již dojemným starcem, empaticky zamýšlí, ale dělá to nakonec jen proto, aby si uvědomil, že spravedlnost, které se Kundera celý život klikatě vyhýbal, bude nakonec vykonána přírodní cestou.

„Kdybych se s ním setkal, musel bych mu položit celou řadu prokurátorských otázek,“ vysvětluje Novák. Prokurátorských?! Ano, Jan Novák nenapsal biografii, vznesl obžalobu – a rovnou soudí. Jeho biografie není tak svobodná, jak by chtěl. Je svázána morální povinností odvozenou z pocitu, že stojí na té správné straně barikády, kde leží historická pravda. Svobodný autor biografie by si připustil limity svého předporozumění, hermeneutickou smyčku, do níž jsme chyceni vždy, chceme-li něčemu či někomu porozumět, chceme-li ho vůbec najít a potkat se s ním.

Novák se zjevně s obžalovaným potkávat nepotřebuje, píše „z břicha“, jak to cítí, protože údajně lépe než Kundera a všichni ostatní na špatné straně morální barikády slyší pravý „hukot dějin“, a tak předem ví, jak se věci mají, i to, jak má znít rozsudek nad Kunderou.

Kundera (jeho život a dílo, které jsou podle Nováka natolik propletené, že je ani na chvíli nelze oddělit; text samostatně neexistuje) se v knize zjevuje pouze v této ideologicky vybudované perspektivě, tedy velmi omezeně a redukovaně. Novákovo černobílé předporozumění zkresluje a zabarvuje celý terén knihy. Ukazuje to i jeho ironizace Kunderova psaní, zejména v uvozujících a vysvětlujících hodnotících poznámkách.

„Kundera má i při psaní svého prvního románu nejvyšší literární ambice a ty nemůže ukojit ‚pouhým‘ vyprávěním příběhu: autor se chce předvést i jako myslitel, a tak své vyprávění několikrát přerušuje pasážemi, které mají podobu učených intermezz,“ píše Novák. – Jenže román není jen vyprávění, vlastně nikdy nebyl. „Je otázkou, co Kundera při koncipování svého proslovu kouřil, protože kdy byla socialistická literatura avantgardou literatury světové?“ – Co asi kouřil Jan Novák?

Jan Novák: Kundera. Český život a doba

Ideologická předpojatost ční i z obecnějších hodnocení, třeba když Novák s viditelnou posedlostí vypočítává výši Kunderových honorářů za scénáře a knihy: „Jako většina komunistů z dobrých rodin si Kundera po celý život hlídal finance.“ Je snad „být na peníze“ ideologická charakteristika? Třeba nekomunisté Miloš Forman a Václav Havel na peníze nebyli? A je to vůbec podstatné?

Kunderova cesta ke světové literární slávě je pak popisována jako spiknutí levičáků (komunistů): od překladatele přes autora francouzské předmluvy Žertu Louise Aragona po levicové nakladatelství Gallimard. Neprosadil se román, ale spříznění ideologií.

Novák umí vše z jakési božské pozice spravedlivě poměřit, je unesen zvláštně převráceným vulgárním marxismem, který se mu nutkavě, až neuroticky plete do cesty, aniž by autor hlouběji promyslel, o čem píše. Kunderova biografie je tak více svědectvím o poli Novákova předporozumění, způsobech jeho myšlení a míře jeho osobní předpojatosti než svobodným hledáním Kundery.

Nesvobodná biografie

Svoboda je odpovědnost, především ve smyslu odpovídání. Pokud k nám někdo mluví, jako to dělá Kundera svým dílem, je slušné mu odpovědět spravedlivě – obtěžovat se jeho světem a jeho vnitřní logikou. Spravedlivé čtení znamená problematizovat vlastní východisko, nechat se oslovit jinakostí díla a vystavit se možnostem sebeproměny, které tato jinakost otevírá. To ale Novák odmítá, neboť mu leží v žaludku, čemu u Kundery říká „relativizace pravdy“. Nechce se setkávat s jiným, chce Kunderův svět převést na stejné, přepsat ho na svou manichejskou rozpravu o dobru a zlu, v níž stojí Novák, jak jinak, na straně dobra.

Skutečným jádrem knihy, ve kterém prokurátor Novák bojuje o sebe více než o Kunderu, se tak stává spor mezi Kunderou a Václavem Havlem o takzvaný český úděl z přelomu let 1968 a 1969. Havel je zde Novákem adorován jako upřímný zvěstovatel Pravdy, podobně jako jiní jeho oblíbení autoři, kteří měli nepodlehnout komunistickému mámení a vytočit svou zatáčku dějin elegantněji a čestněji než Kundera. Demokratický systém propojený se svobodným trhem se v této havlovsky vedené debatě opět jeví jako zjevení přirozeného spravedlivého řádu, jako normalita, k níž má organizace lidského společenství směřovat.

„Nesnaží se mne ani tak usvědčit z omylu (z rozporu v úvaze, z nedostatečnosti znalosti apod.) jako především z méněcenného morálního postoje,“ kritizuje Kundera Havlův moralismus, který po roce 1990 jiní označí za „morální kýč“. A Novák k tomu dodává své nekompromisní hodnocení: „Kundera se však morálními otázkami nezabývá (morálka je přece podle teoretiků marxismu jen funkcí třídního původu, u komunistů je morální jedině to, co strana přikáže), proto ho ‚naprosto nezajímá vést ješitnou hádku‘ o to, ‚kdo je radikálnější, smělejší, mravně spanilejší, zda Havel, či ten druhý‘.“

Údajný Kunderův žitý marxismus, který je z pohledu jeho knih poměrně pochybný, je Novákovi kladivem na všechny Kunderovy úvahy o dějinách: „Kundera se se svou minulostí vypořádal cynicky: nejenže zamlčuje svou mladickou účast na revolučních zločinech, ale popírá i sám pojem spravedlnosti – a když neexistuje spravedlnost, tak nemohou být ani zločiny, ani zločinci, ani vina, ani trest.“

V tom, že chce Kundera přemazávat svou minulost, zapomenout na ni, má Novák jistě pravdu, teze o neexistenci spravedlnosti je však čirou projekcí, která nemá oporu ani v Kunderově životě, ani v jeho publicistice či románové tvorbě,
nýbrž jen v Novákově obsedantní představě o nekonečné relativizaci pravdy, které se dopouštějí levičáci celého světa.

Jan Novák

Foto: Veronika Šimková, ČTK

„Nikdo z nás není přece moudřejší než sama historie; nikdo z nás nemá patent na pravdu; před každým z nás se pravda skrývá právě v budoucí vývojové syntéze každého sporu, rozporu či diskuse,“ prohlásil Kundera na III. sjezdu československých spisovatelů v roce 1963. Novák to však coby „soudce života“ odsoudí opovržlivou poznámkou na adresu literárního teoretika Györgyho Lukácse (marxista nemůže napsat něco trefného), na něhož se Kundera jako na stranicky zapíraného autora odvolává. A vůbec už nemluvě o Hegelovi, který se provinil tím, že ho četl Marx.

Ani tady, ani ve svých knihách Kundera neříká, že spravedlnost neexistuje. Jeho tématem je přece ironický pohyb dějin, marnost lidské snahy držet je v rukách, vyzrát na život, snahy, která se nám nakonec vždy vymstí.

Jediným arbitrem

Ostatně celá Novákova kniha jako „žaloba autora života“ je důkazem, že Kundera měl pravdu, že ironický pohyb osobních i kolektivních dějin přelstí všechny strategie zapomínání, z čehož se nevymyká ani smrt. Novák je ale příliš zaujat svou ideologií a správným morálním postojem, než aby si toho všiml. Což je dáno i tím, že prakticky nikdy nenechá na Kunderovo dílo nahlédnout jiné kritické oči. Přitom existuje nemálo literárních vědců, kteří by Novákovi otevřeli ještě jiný způsob čtení. Jenže – nezapomínejme – Novák píše „svobodnou“ biografii, a (nejen) pokud jde o Kunderu a literaturu, chce být jediným arbitrem elegance, jediným spravedlivým čtenářem. Majitelem klíčů k dílu, životu i dějinám.

Ironický pohyb dějin se tak nakonec obrací i proti Novákovi. Tolik toho trpělivě nashromáždil, aby objevil pravého Milana Kunderu, až nejvíc odkryl sám sebe.

Petr Fischer (1969) je novinář a filosof.

Foto: archív Petra Fischera

A přitom narazil na tolik vzácného materiálu! Třeba na Kunderovy horoskopy tištěné v sedmdesátých letech pod jménem Werner (už nesměl publikovat) v Mladém světě: „Dr. Werner/Kundera ‚ví, že málo ví, a velice nemá rád ty, kteří jsou si příliš jisti svou pravdou‘. A že jednu věc nelze hvězdopravectví upřít: ‚Je nádhernou hrou. Ano, hrou. A to vůbec není málo‘.“

Totéž, co Kundera alias Werner píše o astrologii, vlastně jinde a jinak říká románem, do něhož se zamiloval stejně jako do svého vyretušovaného sebeobrazu. Ani Jan Novák občas nepopře, že je to nádherná hra. Ale pozor, dodává Kundera, zároveň hra vážná, jinak by to vše nemělo smysl.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků