Hlavní obsah
Aleš Palán Foto: Vít Šimánek, ČTK

Knižní výběr Salonu: Palán, Matocha, Stavinoha, Pesslová, Dotlačil, Šklovskij a Olšovský

V dnešním výběru Salonu najdete dvě nové „poustevnické“ knihy Aleše Palána, druhý díl knižní série pro mládež Prašina, prózu netradičně se ohlížející za prošlým časem od Jana Stavinohy, román Američanky Marishy Pesslové o pátrání skupiny studentů v „zásvětí“, román Jakuba Dotlačila reflektující tuzemská devadesátá léta, dva díly trilogie o ruské společnosti od Viktora Šklovského a eseje Miroslava Olšovského dokazující, že i psaní o literatuře může být sexy.

Aleš Palán Foto: Vít Šimánek, ČTK
Knižní výběr Salonu: Palán, Matocha, Stavinoha, Pesslová, Dotlačil, Šklovskij a Olšovský

Aleš Palán
Jako v nebi, jenže jinak; Návrat do divočiny

Prostor

Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak; Návrat do divočiny

Foto: Jakub Šofar

Pro jedny mohla být mimořádně úspěšná kniha Aleše Palána Raději zešílet v divočině (2018), v níž autor zpovídal šumavské samotáře a poustevníky, důležitou informací o jedné z periferií naší společnosti. Pro jiné dokladem, že nakladatelská branže se pořád občas podobá alchymii, že vše se nedá spočítat, ale je třeba zkoušet: všechno „zlato“ není ještě vytěžené. Každopádně Palánovi následně vyšly dva podobné tituly. Předně tu máme dalších osm rozhovorů se solitéry žijícími mimo civilizaci, tentokrát jsou z různých míst Česka, v knížce nominované na Magnesii Literu za publicistiku Jako v nebi, jenže jinak (fotograficky ji obstarala Johana Pošová). A návdavkem vyšlo i jakési rozjímání, přiblížení, vyznání, jak to všechno bylo s tou první, veleúspěšnou knihou: Návrat do divočiny je možná z těch tří svazků nejdůležitější.
(Vybral Jakub Šofar.)

--------------------

Vojtěch Matocha
Prašina. Černý merkurit

Paseka

Vojtěch Matocha: Prašina. Černý merkurit

Foto: archív nakladatelství Paseka

Když vezmete to dobré z Jaroslava Foglara, přidáte trochu J. K. Rowlingové a zběsilé tempo Dana Browna, dostanete Prašinu Vojtěcha Matochy; ale to samozřejmě není všechno, ostatně sám autor se odvolává i na poetiku Michala Ajvaze. Ve druhém díle prašinské série se navíc fiktivní pražskou čtvrtí, v níž nefunguje elektřina ani signál mobilních sítí a v zimě tam hustě sněží, prochází monstrum jako od Meyrinka, jehož příběh dá vzpomenout i na pohádku Kráska a zvíře; protože pohádky a dobrou literaturu pohání stejná magie vyprávění, výbušná jako černý merkurit. Je to poučené, úsporné a nenápadně poetické psaní, které samo sebe nepředvádí, ale slouží příběhu – stejně jako působivé ilustrace Karla Osohy. Navíc psát dobře literaturu pro mládež je osvědčený způsob, jak moci říkat velké pravdy a nemuset se bát patosu.
(Vybral Štěpán Kučera.)

--------------------

Jan Stavinoha
Deník parazita

Kniha Zlín

Jan Stavinoha: Deník parazita

Foto: Jakub Šofar

Ve Vladimírovi, spisovateli, který kdysi emigroval do Nizozemska, po roce 1989 se nevrátil a dnes žije se ženou, synem a psem v Amsterdamu, přebývá hodný parazit, který zaznamenává všechny podstatné události světa – toho velkého i toho vnitřního. Takže v kronice roku 1994 se střídají zápisy o útoku na bosenské město Goražde, psychických problémech uprchlého vietnamského básníka, venčení bígla Charlieho nebo o boji myšlenek z levé strany spisovatelova mozku proti těm z pravé. Tenhle způsob návratu do minulosti není marný. Ohlédnutí za prošlým časem v podobě spojení všech rovin faktů může ukázat, že to dříve podstatné je vlastně méně podstatné, a naopak. Jan Stavinoha (1945) je nizozemský spisovatel a kytarista českého původu, který debutoval už v roce 1982 povídkovou sbírkou Pražský dixieland (česky 2016).
(Vybral Jakub Šofar.)

--------------------

Marisha Pesslová
Hlídka v Bezčasí

Přeložila Veronika Volhejnová.
Argo

Marisha Pesslová: Hlídka v Bezčasí

Foto: archív nakladatelství Argo

Američanka Marisha Pesslová debutovala v roce 2006 skvěle přijatým románem Vybrané okruhy z mechaniky pohrom, kde se setkáváme s takřka geniální mladou hrdinkou a jejími spolužáky, kteří se všichni snaží rozkrýt jeden podivný případ. Druhému titulu Pesslové Noční film se tak jednoznačného přijetí již nedostalo. Ve své třetí knize se autorka možná i proto vrací k vyzkoušenému schématu skupiny studentů, kteří řeší záhadu, co propojila jejich životy. Ve hře je tentokrát prostor jakéhosi zásvětí, odkud se do života může navrátit jen jeden z hrdinů… Pesslová je skvělá ve vykreslení skupinové dynamiky – dokáže přesvědčivě vystihnout měnící se vztahy, potlačené city i antipatie a znovu pracuje s tím, že zdaleka nejdůležitější je to tiché a nenápadné, co máme tendenci přehlížet.
(Vybrala Klára Vlasáková.)

--------------------

Jakub Dotlačil
Až zhasneme

Host

Jakub Dotlačil: Až zhasneme

Foto: Jakub Šofar

Devadesátá léta – pro někoho divoká jízda, z níž si nic nepamatuje, pro jiného příležitost rychle a „bezbolestně“ zbohatnout, pro dalšího vystřízlivění z představy o životě ve svobodné společnosti (přičemž na konstrukci takto vysněného obrazu se absurdně zásadně podílel předcházející režim). Student bohemistiky Jan nastoupí v rodném městě na brigádu do masokombinátu, jehož spoluvlastníkem je jeho strýc… Dotlačilovi se podařilo na malé ploše spojit dobové reálie, kauzy a „trendy“: tunelování fondů, nemoc šílených krav, čarování se smlouvami, spiklenecké teorie, boom znalostních televizních soutěží, šílení kolem Herbalifu, generaci vysokoškoláků, která není nucena vnějšími okolnostmi vstupovat do „života“… Bohužel není s čím srovnávat: pokud devadesátky česká literatura reflektuje, tak pouze parciálně.
(Vybral Jakub Šofar.)

--------------------

Viktor Šklovskij
Zoo / Třetí fabrika

Přeložili Jiřina Zumrová a Jan Zábrana.
Dauphin

Viktor Šklovskij: Zoo / Třetí fabrika

Foto: Jakub Šofar

Válka mě žvýkala roztržitě, jak sytá kráva slámu, a trousila z huby. Že je literární vědec Viktor Šklovskij (1893–1984) i velice osobitý a nepřehlédnutelný literát, již ukázala kniha Sentimentální cesta (česky Dauphin 2011). Na ni přímo navazují jeho dva další texty vycházející teď v jednom svazku. Zoo je epistolární román ze života ruské emigrace v Berlíně, která se trápila smutkem po vlasti (část emigrantů, včetně Šklovského, se postupně vrátila zpět). Třetí fabrika je jakési dovršení trilogie; „fabrikami“ autor míní jednak své mládí, jednak OPOJAZ (Sdružení pro studium básnického jazyka), spolek důležitý pro ruský formalismus, a jednak svou tehdejší moskevskou současnost. Tahle kniha je vlastně nekonvenčním úvodem do „dělání“ literatury, minimalistickým a srozumitelným. Třetí cesta neexistuje. Právě tou je třeba jít. Umělec nemá chodit po tramvajových kolejích.
(Vybral Jakub Šofar.)

--------------------

Miroslav Olšovský
Anarchie a evidence
Esej o psaní a vidění

Academia / Slovanský ústav AV ČR

Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence

Foto: Jakub Šofar

I o literatuře se dá psát sexy, a použijeme-li toto pro někoho možná nepříhodné slovo, jde jen o zdůraznění faktu, že i literárněvědná produkce má možnost se přiblížit ke svým čtenářům: třeba obálkou (zde Zdeněk Sýkora) nebo názvy kapitol a podkapitol: Skaz mezi strojem a rojem, Rozprášení biografie či Sourozenci a milenci v zemi nikoho. Miroslav Olšovský (1970) je ideálním spojením literárního vědce (dnes se specializací na vizualitu v literatuře), spisovatele (básníka i prozaika) a editora. V předmluvě své práce píše: Neměli bychom umělecké texty „jen“ popisovat, ale též je jejich čtením neustále proměňovat, a tak je pomalu vytvářet. A o něco dále: Psaní je totiž unikátní. Nedá se chytit jinak, než si je přečíst. Co je na tom? ptáte se. Řekl bych, že u nás je to revoluční tvrzení. A to jako fakt!
(Vybral Jakub Šofar.)

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků