Článek
Aleš Palán
Aleš Palán Jako v nebi, jenže jinak; Návrat do divočiny
Prostor
Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak; Návrat do divočiny
Pro jedny mohla být mimořádně úspěšná kniha Aleše Palána Raději zešílet v divočině (2018), v níž autor zpovídal šumavské samotáře a poustevníky, důležitou informací o jedné z periferií naší společnosti. Pro jiné dokladem, že nakladatelská branže se pořád občas podobá alchymii, že vše se nedá spočítat, ale je třeba zkoušet: všechno „zlato“ není ještě vytěžené. Každopádně Palánovi následně vyšly dva podobné tituly. Předně tu máme dalších osm rozhovorů se solitéry žijícími mimo civilizaci, tentokrát jsou z různých míst Česka, v knížce nominované na Magnesii Literu za publicistiku Jako v nebi, jenže jinak (fotograficky ji obstarala Johana Pošová). A návdavkem vyšlo i jakési rozjímání, přiblížení, vyznání, jak to všechno bylo s tou první, veleúspěšnou knihou: Návrat do divočiny je možná z těch tří svazků nejdůležitější.
(Vybral Jakub Šofar.)
--------------------
Vojtěch Matocha
Vojtěch Matocha Prašina. Černý merkurit
Paseka
Vojtěch Matocha: Prašina. Černý merkurit
Když vezmete to dobré z Jaroslava Foglara, přidáte trochu J. K. Rowlingové a zběsilé tempo Dana Browna, dostanete Prašinu Vojtěcha Matochy; ale to samozřejmě není všechno, ostatně sám autor se odvolává i na poetiku Michala Ajvaze. Ve druhém díle prašinské série se navíc fiktivní pražskou čtvrtí, v níž nefunguje elektřina ani signál mobilních sítí a v zimě tam hustě sněží, prochází monstrum jako od Meyrinka, jehož příběh dá vzpomenout i na pohádku Kráska a zvíře; protože pohádky a dobrou literaturu pohání stejná magie vyprávění, výbušná jako černý merkurit. Je to poučené, úsporné a nenápadně poetické psaní, které samo sebe nepředvádí, ale slouží příběhu – stejně jako působivé ilustrace Karla Osohy. Navíc psát dobře literaturu pro mládež je osvědčený způsob, jak moci říkat velké pravdy a nemuset se bát patosu.
(Vybral Štěpán Kučera.)
--------------------
Jan Stavinoha
Jan Stavinoha Deník parazita
Kniha Zlín
Jan Stavinoha: Deník parazita
Ve Vladimírovi, spisovateli, který kdysi emigroval do Nizozemska, po roce 1989 se nevrátil a dnes žije se ženou, synem a psem v Amsterdamu, přebývá hodný parazit, který zaznamenává všechny podstatné události světa – toho velkého i toho vnitřního. Takže v kronice roku 1994 se střídají zápisy o útoku na bosenské město Goražde, psychických problémech uprchlého vietnamského básníka, venčení bígla Charlieho nebo o boji myšlenek z levé strany spisovatelova mozku proti těm z pravé. Tenhle způsob návratu do minulosti není marný. Ohlédnutí za prošlým časem v podobě spojení všech rovin faktů může ukázat, že to dříve podstatné je vlastně méně podstatné, a naopak. Jan Stavinoha (1945) je nizozemský spisovatel a kytarista českého původu, který debutoval už v roce 1982 povídkovou sbírkou Pražský dixieland (česky 2016).
(Vybral Jakub Šofar.)
--------------------
Marisha Pesslová
Marisha Pesslová Hlídka v Bezčasí
Marisha Pesslová Hlídka v Bezčasí Přeložila Veronika Volhejnová.
Argo
Marisha Pesslová: Hlídka v Bezčasí
Američanka Marisha Pesslová debutovala v roce 2006 skvěle přijatým románem Vybrané okruhy z mechaniky pohrom, kde se setkáváme s takřka geniální mladou hrdinkou a jejími spolužáky, kteří se všichni snaží rozkrýt jeden podivný případ. Druhému titulu Pesslové Noční film se tak jednoznačného přijetí již nedostalo. Ve své třetí knize se autorka možná i proto vrací k vyzkoušenému schématu skupiny studentů, kteří řeší záhadu, co propojila jejich životy. Ve hře je tentokrát prostor jakéhosi zásvětí, odkud se do života může navrátit jen jeden z hrdinů… Pesslová je skvělá ve vykreslení skupinové dynamiky – dokáže přesvědčivě vystihnout měnící se vztahy, potlačené city i antipatie a znovu pracuje s tím, že zdaleka nejdůležitější je to tiché a nenápadné, co máme tendenci přehlížet.
(Vybrala Klára Vlasáková.)
--------------------
Jakub Dotlačil
Jakub Dotlačil Až zhasneme
Host
Jakub Dotlačil: Až zhasneme
Devadesátá léta – pro někoho divoká jízda, z níž si nic nepamatuje, pro jiného příležitost rychle a „bezbolestně“ zbohatnout, pro dalšího vystřízlivění z představy o životě ve svobodné společnosti (přičemž na konstrukci takto vysněného obrazu se absurdně zásadně podílel předcházející režim). Student bohemistiky Jan nastoupí v rodném městě na brigádu do masokombinátu, jehož spoluvlastníkem je jeho strýc… Dotlačilovi se podařilo na malé ploše spojit dobové reálie, kauzy a „trendy“: tunelování fondů, nemoc šílených krav, čarování se smlouvami, spiklenecké teorie, boom znalostních televizních soutěží, šílení kolem Herbalifu, generaci vysokoškoláků, která není nucena vnějšími okolnostmi vstupovat do „života“… Bohužel není s čím srovnávat: pokud devadesátky česká literatura reflektuje, tak pouze parciálně.
(Vybral Jakub Šofar.)
--------------------
Viktor Šklovskij
Viktor Šklovskij Zoo / Třetí fabrika
Viktor Šklovskij Zoo / Třetí fabrika Přeložili Jiřina Zumrová a Jan Zábrana.
Dauphin
Viktor Šklovskij: Zoo / Třetí fabrika
Válka mě žvýkala roztržitě, jak sytá kráva slámu, a trousila z huby. Že je literární vědec Viktor Šklovskij (1893–1984) i velice osobitý a nepřehlédnutelný literát, již ukázala kniha Sentimentální cesta (česky Dauphin 2011). Na ni přímo navazují jeho dva další texty vycházející teď v jednom svazku. Zoo je epistolární román ze života ruské emigrace v Berlíně, která se trápila smutkem po vlasti (část emigrantů, včetně Šklovského, se postupně vrátila zpět). Třetí fabrika je jakési dovršení trilogie; „fabrikami“ autor míní jednak své mládí, jednak OPOJAZ (Sdružení pro studium básnického jazyka), spolek důležitý pro ruský formalismus, a jednak svou tehdejší moskevskou současnost. Tahle kniha je vlastně nekonvenčním úvodem do „dělání“ literatury, minimalistickým a srozumitelným. Třetí cesta neexistuje. Právě tou je třeba jít. Umělec nemá chodit po tramvajových kolejích.
(Vybral Jakub Šofar.)
--------------------
Miroslav Olšovský
Miroslav Olšovský Anarchie a evidence
Miroslav Olšovský Anarchie a evidence Esej o psaní a vidění
Academia / Slovanský ústav AV ČR
Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence
I o literatuře se dá psát sexy, a použijeme-li toto pro někoho možná nepříhodné slovo, jde jen o zdůraznění faktu, že i literárněvědná produkce má možnost se přiblížit ke svým čtenářům: třeba obálkou (zde Zdeněk Sýkora) nebo názvy kapitol a podkapitol: Skaz mezi strojem a rojem, Rozprášení biografie či Sourozenci a milenci v zemi nikoho. Miroslav Olšovský (1970) je ideálním spojením literárního vědce (dnes se specializací na vizualitu v literatuře), spisovatele (básníka i prozaika) a editora. V předmluvě své práce píše: Neměli bychom umělecké texty „jen“ popisovat, ale též je jejich čtením neustále proměňovat, a tak je pomalu vytvářet. A o něco dále: Psaní je totiž unikátní. Nedá se chytit jinak, než si je přečíst. Co je na tom? ptáte se. Řekl bych, že u nás je to revoluční tvrzení. A to jako fakt!
(Vybral Jakub Šofar.)
