Hlavní obsah

Když to dokážou v Gileádu… Sloupek Kláry Vlasákové o knize Margaret Atwoodové

Právo, Klára Vlasáková, SALON

Po skoro pětatřiceti letech napsala kanadská spisovatelka (a jedna z možných budoucích laureátek Nobelovy ceny za literaturu) Margaret Atwoodová pokračování své slavné knihy Příběh služebnice. Česky jej teď pod názvem Svědectví v překladu Kateřiny Klabanové vydalo nakladatelství Argo.

Foto: Michal Doležal, ČTK

Spisovatelka Margaret Atwoodová s Cenou Franze Kafky

Článek

Děj Svědectví je zasazen do fiktivního Gileádu, jenž oklestil veškeré ženské svobody a rozdělil ženy do několika skupin, přičemž cílem všech je sloužit mužům a rodit děti. Oddaně, poslušně, bez jakéhokoli přihlédnutí k vlastním potřebám. Ženská existence byla zredukována na péči a reprodukci.

Svědectví se odehrávají několik let poté, co hrdinka Příběhu služebnice zmizela ve voze, jenž ji vezl neznámo kam. O dalším směřování Gileádu se dozvídáme prostřednictvím tří postav, které se v konečném důsledku spolupodílejí na jeho pádu.

Zvláště působivá je výpověď Ágnes – mladé dívky, která se v Gileádu už narodila a nic jiného než jeho pravidla a fungování nepoznala a skrz jejíž nedospělou optiku se seznamujeme s tím, jak mrazivě hladce tenhle dystopický svět funguje.

Příběh služebnice psala Atwoodová v době, kdy bylo masivně útočeno na ženská reprodukční práva. Kanadská autorka tedy sepsala dílo, v němž ženy zcela ztratily možnost rozhodovat o svém těle a životním směřování. S tímto na paměti se nabízí číst Svědectví jako reakci na prezidenství Donalda Trumpa a zdvíhající se konzervativní proudy hlasitě atakující feministické výdobytky.

Foto: Ondřej Lipár

Klára Vlasáková (1990) je dramaturgyně a spisovatelka.

Nicméně Atwoodové nejde jen o komentář k současnému dění. K tomu by jí ostatně lépe posloužil publicistický text nebo rozhovor do novin. V době, kdy slovo gender vyvolává popuzené reakce (nehledě na kontext) a kdy řada temných dystopických děl působí spíš jako ještě celkem milý, realistický odhad budoucnosti, přichází Atwoodová s něčím, co čtenáři a čtenářky tak úplně nečekají: s ujištěním, že ať je situace jakkoli mizerná, nemusí to tak být napořád – a vždycky lze něco dělat.

I zdánlivě neotřesitelný Gileád se působením tří hrdinek začne hroutit. Ačkoli pocházejí každá z jiného prostředí a vyznávají jiná přesvědčení, dokážou se ve svém snažení spojit. Právě v tomhle jsou Svědectví navzdory svým temným kulisám paradoxně jednou z nejoptimističtějších knih posledních let. Není totiž potřeba se jen dokola ujišťovat, že je všechno špatně a brzy bude ještě hůř. Teď je spíš podstatné podívat se společně dál – za temný horizont. Když to dokážou v Gileádu, tak to přece musí jít i u nás.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám