Hlavní obsah
Jedním z demokratických kandidátů v prezidentských primárkách je i Bernie Sanders. Foto: Charles Krupa, ČTK/AP

Spojené státy i zbytek světa jsou fascinovány Donaldem Trumpem, který se už od své prezidentské kampaně topí v kontroverzích a skandálech a pokouší se o cosi, co by se dalo popsat jako kontrarevoluce namířená proti globalizaci i proti pokroku v oblasti práv menšin.

Jedním z demokratických kandidátů v prezidentských primárkách je i Bernie Sanders. Foto: Charles Krupa, ČTK/AP
Jiří Pehe: Za oponou trumpismu

Množí se úvahy i knižní bestsellery na téma, zda je Trump představitelem trvalejšího trendu – anebo zda jeho antiglobalizační nacionalismus a útoky na progresivistické tendence v americké společnosti i na její rostoucí diverzitu nejsou jenom poslední vzpourou společenských pořádků, v nichž hrál dominantní roli pověstný „bílý muž“.

Nacionalističtí populisté v celém západním světě argumentují, že příchod Trumpa značí zásadní obrat. Západní civilizace prý nechala rozjet vlak globalizace příliš rychle, zašla do extrémů ve svých liberálních tendencích a je v zajetí zhoubných idejí, jako jsou politická korektnost či multikulturalismus. Trump podle nich reprezentuje trvalejší změnu. Je pro ně nadějí, že údajně nespoutaný progresivismus i globalizaci lze politicky zastavit a že se lze vrátit k „tradičním hodnotám“ i k větší roli národních států.

Tyto politické argumenty se samozřejmě opírají o reálné úzkosti, které byly v částech západních společností probuzeny revolučními změnami posledních desetiletí. A nástup nacionalistických populistů i tradicionalistů se tak opírá o reálnou poptávku po pomyslném „šlápnutí na brzdu“ a návratu ke srozumitelnosti a jistotám.

Americký prezident Donald Trump

Foto: Carlos Barria, Reuters

Problém je, že většina politických protagonistů této kontrarevoluce vychází z mylného předpokladu, že nástup nejrůznějších nových trendů je primárně důsledkem politické ofenzivy levicových liberálů a neomarxistů, že jevy, jako jsou feminizace, volání po rovnosti menšin, oslabování národních států, migrace i obecně globalizace, byly primárně způsobeny liberálními politiky.

Strategie populistických nacionalistů je tady jasná: zastavíme-li liberály (zejména ty levicové) a nejrůznější neomarxisty (kam řadí radikální feministická hnutí, environmentalisty i novou levici), můžeme obnovit osvědčené pořádky.

To se ovšem zcela míjí se skutečnou příčinou radikálních společenských změn v posledních desetiletích, kterou je prudký technologický rozvoj spojený se zásadními proměnami způsobů komunikace, náplně lidské práce i samotného fungování kapitalismu.

V postindustriální společnosti, jež nastoupila v šedesátých letech minulého století a které se po pádu bipolárního světa otevřela další stavidla, s jejím důrazem na komunikaci, služby, inovace a spolupráci v sítích, se bortí dosavadní hierarchicky organizované firemní i společenské struktury, v jejichž podloží stály staleté patriarchální pořádky. Pokud bychom měli těmto změnám dát vedle globalizace společného jmenovatele, je jím feminizace západních společností.

Jinými slovy ženy, ale i nejrůznější menšiny, byly technologickým pokrokem a s ním souvisejícími procesy vyvázány z hierarchických pořádků patriarchální éry „bílého muže“ a začaly se brát za vlastní práva.

Politickým proponentům návratu do „zlatých časů“ uniká, že hlavními hybateli posunů směrem k uznání větší diverzity a inkluze dnes nejsou političtí liberálové, ale paradoxně velké nadnárodní technologické korporace, které liberálové z různých jiných důvodů kritizují. Ty musejí už kvůli svému globálnímu fungování v sítích spojovat různé kultury, navíc sociologické průzkumy potvrzují, že uznání diverzity a inkluze zvyšuje jejich úspěšnost.

„Mileniální socialismus“

Pohled za oponu trumpismu, který svou skandálností, občasnou groteskností i mediální chytlavostí překrývá to podstatné, ukazuje, že vývoj jde v zásadě opačným směrem, než kam by chtěl Trump pod praporem „tradičních hodnot“ a nacionalismu americkou společnost vést.

V kondenzované podobě to ukázaly už nedávné kongresové volby, v nichž nejenže zvítězili demokraté, ale do Sněmovny reprezentantů se probojovalo i velké množství žen a zástupců menšin z řad takzvaných mileniálů (kam se počítají lidé narození od roku 1982, nebo šířeji od roku 1974). Navíc často s programy radikálních změn, které se jejich republikánští oponenti snaží zdiskreditovat coby mileniální socialismus.

Jejich cíle jsou na americké poměry často vskutku radikální: univerzální zdravotní péče, zestátnění vysokoškolského vzdělávání, univerzální minimální mzda, zásadní omezení možnosti vlastnit zbraně, liberálnější imigrační zákony a další zrovnoprávňování menšin i žen v podobě prohlubování politiky diverzity a inkluze.

Už jen zběžný pohled na nově zvolené členy dolní sněmovny naznačuje poměrně radikální proměnu americké politiky, jež může vyvřít na povrch ještě znatelněji po konci trumpovské éry.

Stejně zajímavé je i složení skupiny kandidátů za Demokratickou stranu, ze které po primárkách vzejde Trumpův vyzyvatel. V době vzniku tohoto textu do ní šlo zařadit čtyřiadvacet lidí. Analyzovat je lze z různých úhlů, přičemž všechny naznačují poměrně radikální rozchod s tradiční politikou.

Někdejší americký viceprezident Joe Biden

Foto: Djordje Kojadinovic, Reuters

Demografický pohled kupříkladu ukazuje, že je zde šest kandidátů, které lze popsat jako mileniály v širším slova smyslu (tedy lidi narozené od roku 1974): nejmladšímu je 37 let. Mezi kandidáty je i šest žen, což je po předchozích kampaních též zásadní posun. A je tu také řada zástupců menšin – od Afroameričanů přes Hispánce až po kandidáta otevřeně se hlásícího ke své homosexualitě.

Jelikož v americké politice hraje důležitou roli politická geografie, stojí za zmínku, že nejvíce kandidátů je doma v liberálních státech na východním a západním pobřeží. Naopak nekandiduje nikdo z typicky jižanských států – Texas se dvěma kandidáty a Florida s jedním, ač jsou geograficky na jihu, představují specifické kategorie.

Stejně pozoruhodné jsou priority, s nimiž se kandidáti snaží oslovit voliče. Zatímco v minulosti tvořili obvykle většinu centristé navázaní na washingtonský establishment a slibující spolupráci s umírněnými republikány, tentokrát převažují kandidáti s levicově liberální, či přímo socialistickou agendou.

Mezi klasické centristy lze počítat v průzkumech zatím vedoucího Joea Bidena z Delawaru, někdejšího viceprezidenta Baracka Obamy. Patří sem i senátor za New Jersey Cory Booker, guvernér státu Montana Steve Bullock, kongresman ze státu Massachusetts Seth Moulton či bývalý kongresman z Texasu Beto O’Rourke.

Levicové skupině zatím coby hlavní Bidenův vyzyvatel vévodí „demokratický socialista“ Bernie Sanders, senátor za Vermont, ale jsou v ní i další významná jména: populární starosta New Yorku Bill de Blasio, starosta floridského Miramaru Wayne Messam, bývalý coloradský guvernér John Hickenlooper, senátorka za stát New York Kirsten Gillibrandová, kalifornská senátorka Kamala Harrisová, massachusettská senátorka Elizabeth Warrenová, kongresman z Ohia Tim Ryan či starosta South Bendu v Indianě Pete Buttigieg.

Někteří z liberálních kandidátů navíc nabízejí kromě obvyklých témat, jako jsou reforma systému zdravotního pojištění, reforma vysokého školství či větší práva pro menšiny, také některé radikálnější změny. Kupříkladu Gillibrandová patří k táboru silně hájícímu práva žen, Buttigieg a Hickenlooper se výrazně zasazují o práva sexuálních menšin a také se spolu s Jayem Insleem, guvernérem státu Washington, řadí k radikálním proponentům boje proti klimatickým změnám.

Velkým tématem je reforma amerického zdravotnictví. Zatímco někteří centrističtí a téměř všichni liberální kandidáti slibují postupné změny, bývalý marylandský kongresman John Delaney a bývalý starosta texaského San Antonia Julian Castro prosazují rovnou systém státem garantovaného univerzálního zdravotního pojištění. Pobobně radikální postoj zastává ve vztahu ke zdravotnictví i Hickenlooper, zatímco senátorka za stát Minnesota Amy Klobucharová pro změnu slibuje výrazné omezení moci velkých farmaceutických firem, které by vedlo ke zlevnění léků na předpis, což je dnes v USA jedna z nejnákladnějších položek zdravotní péče.

Americká média mluví o některých kandidátech i jako o „progresivistech“, protože prosazují zásadní reformy v oblastech výzkumu, umělé inteligence a ještě větší posilování práv menšin. Patří k nim kupříkladu senátor za stát Colorado Michael Bennet. Někteří, jako třeba podnikatel Andrew Yang, se také zasazují o zavedení univerzální minimální mzdy.

Kdo vyzve Trumpa?

Mainstream amerických médií i politických analytiků už dopředu pasoval do role Trumpova vyzyvatele Joea Bidena. Má nejen největší zkušenosti, ale mohl by coby centrista oslovit i umírněné republikány. Jenže jak víme z minulých kampaní, demokratické i republikánské primárky často produkují překvapení, jako byly vítězství Baracka Obamy nad Hillary Clintonovou v roce 2008 nebo triumf Donalda Trumpa nad známými republikánskými esy z roku 2016.

Elizabeth Warrenová

Foto: Profimedia.cz

Biden může nakonec v primárkách uspět zejména proto, že ústředním tématem prezidentských voleb bude pro velkou část americké veřejnosti nepovolit Trumpovi druhý mandát.

Na druhou stranu Trump napomohl svou politikou k radikalizaci demokratického tábora, takže témata, která by byla ještě před deseti lety odmítána i v Demokratické straně jako příliš levicová, se najednou stala přijatelnou součástí politického diskurzu. Navíc sám Trump je svou dehonestací údajně socialistických choutek některých kandidátů do jisté míry legitimizuje – zejména u mladších voličů. I podle průzkumů si mileniálové po období Trumpových útoků na základní výdobytky v oblasti sociálních a občanských práv přejí radikálnější odpověď „zleva“. Jinými slovy: prezident radikalizoval nemalou část demokratických voličů do té míry, že Bidenovo poselství usmíření a spolupráce přes politický střed nemusí zabrat.

Zároveň je jisté, že ať už se nakonec stane kandidátem demokratů kdokoliv, velká většina demokratických voličů je podle předběžných průzkumů ochotná se za ním semknout. Do Bílého domu tak může za určitých okolností „proklouznout“ i kandidát, který by byl v méně vyhrocené atmosféře demokratickými voliči odmítnut jako příliš radikální či příliš symbolizující (svou přináležitostí k nějaké menšině) změnu, na niž nemusí být část veřejnosti připravena.

Není též bez zajímavosti, že hned několik mladších kandidátů, jako jsou O’Rourke, Booker, Harrisová nebo Buttigieg, disponují charismatem a řečnickými schopnostmi o několik pater převyšujícími minulou kandidátku demokratů Hillary Clintonovou.

Velký počet kandidujících nemusí být hendikepem. V současném širokém poli je sice těžké se orientovat a v americké politické historii je taková rozmanitost i početnost zcela nevídaná. Ponecháme-li ale stranou, že někteří z řad mileniálů se do boje o Bílý dům zapojili spíše s cílem udělat si jméno do budoucna, může velký názorový rozptyl, zahrnující i poměrně radikální postoje, vytvořit v primárkách, zejména na jejich začátku, zajímavou dynamiku a učinit je přitažlivějšími pro voliče, kteří je normálně nesledují, protože mají za to, že je výsledek předem „ukuchtěn“ ve vedení strany.

Možná to nejpodstatnější, co se vynořuje jak z loňských voleb do Kongresu, tak z formujícího se pole demokratických kandidátů na prezidenta, je skutečnost, že se cosi zásadního mění v podloží americké politiky. Zaznívají v ní v kontrastu k Trumpově zpátečnické agendě sociální témata, na která jsme zvyklí spíše z evropských zemí. Jsou to shodou okolností témata, která mohou rezonovat i u voličů ve státech, kde Trump v minulých volbách vítězil. Jinými slovy, většina demokratických kandidátů se nezdráhá akcentovat radikální sociální opatření, na něž může slyšet řada bývalých demokratických voličů, kteří v roce 2016 s vidinou ekonomické záchrany svých států přeběhli k Trumpovi.

Jiří Pehe (1955) je politolog a vysokoškolský pedagog.

Foto: Milan Malíček, Právo

Je samozřejmě možné, že pokud se bude i za rok dařit americké ekonomice stejně jako nyní, Trump svůj post obhájí, jakkoliv průzkumy ukazují, že by ho nyní i při současném dobrém stavu hospodářství porazilo hned několik demokratických kandidátů.

Pokud Trump zvítězí, znamenalo by to nepochybně, že bude i ve svém druhém období pokračovat v politice částečné destrukce amerických ústavních pořádků, vydobytých sociálních změn i poválečného mezinárodního uspořádání. Nic to ale nezmění na skutečnosti, že zásadní posuny v politickém diskurzu i v programu demokratů už nyní, na konci prezidentova prvního volebního období, poměrně radikálně mění americkou politiku, přičemž demografie není dlouhodobě na straně Trumpa a jím těžce poznamenané Republikánské strany.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků