Hlavní obsah
Protivládní demonstrace proti syrskému prezidentu Asadovi, leden 2014

Esej Karla Černého: Vznikne nový Islámský stát?

Nedávná likvidace „neviditelného šejcha“ Abú Bakra al-Bagdádího americkým komandem v syrské provincii Idlíb představuje pouze symbolický akt, který nedokáže vytrhnout rozbouřený blízkovýchodní region ze spárů radikálních islamistů.

Protivládní demonstrace proti syrskému prezidentu Asadovi, leden 2014
Esej Karla Černého: Vznikne nový Islámský stát?

Ani „zrada“ na syrských Kurdech, z pragmatických důvodů dočasně podporovaných Spojenými státy ve společném boji proti Islámskému státu, ve skutečnosti do regionu nevnáší novou dynamiku. Kurdové o svůj stát usilují již sto let, nikdy však nebyli jednotní a podpora ze Západu byla vždy vratká.

Jsme svědky i spektakulárního překreslování blízkovýchodní geopolitické šachovnice, na které se Izrael sbližuje s arabskými autoritáři, USA se z regionu stahují a Rusko naopak posiluje svůj vliv, přičemž usměrňuje regionální velmoci usilující o hegemonii nad tímto prostorem, tedy Saúdskou Arábii, Írán a Turecko.

To všechno je vidět na první pohled. Hlubší kořeny blízkovýchodního chaosu však zůstávají stranou pozornosti analytiků fixovaných na pomíjivé aktuální dění, jakkoliv je dobře vystihuje intuice válečných uprchlíků, s nimiž jsem měl možnost hovořit na severu Iráku: „Dřív jsme tu měli al-Káidu a mysleli jsme si, že se nemůže stát nic horšího. Ale potom na nás zaútočil Islámský stát. A kdo ví, co za hrůzy přijde po něm…“

Jaké plyne poučení ze vzestupu a pádu Islámského státu? A nenajdeme náhodou na Blízkém východě i dnes tytéž podmínky, totéž podhoubí, jež umožnilo jeho rychlý nástup?

Rozdělené společnosti

Islámský stát (ISIS) nebyl příčinou krize na Blízkém východě, spíše křiklavým příznakem hlubokých problémů, do nichž se oblast propadla již před jeho vznikem. Kořeny těchto problémů jsou zde přitom stále přítomné. Bylo by proto překvapivé, kdyby se Islámský stát nedočkal nějaké své další reinkarnace, podobně jako byl sám reinkarnací al-Káidy v Iráku.

Předně, Islámský stát vyrostl z křehkosti a nefunkčnosti blízkovýchodních států a z postupného rozkladu jejich zkorumpovaných institucí. V iráckém případě byl tento rozpad státu zvlášť drastický, země byla dlouhodobě vyčerpaná válkami (vleklým konfliktem s Íránem následovaným střetem s Kuvajtem), mezinárodními sankcemi, zahraniční intervencí vedoucí ke svržení diktatury (2003) a následným povstáním proti okupaci ústícím do občanské války.

Rozklad iráckého státu vytvořil mocenské vakuum, kterého dokázal nejlépe využít právě ISIS. A není náhoda, že se k němu následně začaly hlásit další džihádistické skupiny, které se etablovaly v jiných kapsách bezvládí s minimálním či žádným vlivem centrální vlády, kam nedosáhne výkon spravedlnosti, distribuce zdravotní péče ani vliv bezpečnostních složek. Jedná se o „zapomenuté regiony“, jako je egyptský Sinaj, nebo o území anarchie v Afghánistánu, Jemenu či Libyi, zmítaných občanskými válkami.

Letošní vydání Indexu křehkosti států přitom ukazuje, že právě na Blízkém východě (spolu se subsaharskou Afrikou) najdeme největší koncentraci slabých, nefunkčních a kolabujících států. I proto je tu nadále vysoký potenciál pro uchycení nástupců ISIS.

Druhou stále přítomnou ingrediencí pro reinkarnaci ISIS je systémová fragmentace a polarizace blízkovýchodních společností podle etnicko-náboženských linií. Ve zdejších vesměs umělých státech se politická moc zpravidla rozděluje na základě kmenové, etnické či sektářské příslušnosti. Některé kmeny, etnické skupiny nebo náboženské komunity tak bývají od moci a zdrojů odstřihnuty, jiné jsou naopak díky uchvácení moci ve státě privilegované a protežované.

Například v Sýrii a Iráku takto postupně vznikla silná sociální základna od moci odstavených a ekonomicky uvadajících arabských sunnitů. Ti sice představují dominantní většinu společnosti (Sýrie) nebo alespoň jeden z jejích klíčových segmentů (Irák), avšak vinou způsobu rozdání politických karet, a tedy i životních šancí, se cítí ponížení, od politického rozhodování odstrkovaní a ze strany mocnějších spoluobčanů utlačovaní. Neztotožňují se proto nijak silně se svým národním státem, národní identitou a národním společenstvím. Ale naopak dobře rozumějí antišíitské rétorice, se kterou se naposledy prosadil ISIS.

Posedlost Islámského státu bojem s šíitskými „odpadlíky“ rezonovala s ukřivděností arabských sunnitů v Sýrii i Iráku právě proto, že se v obou těchto zemích postupně dostali k moci zástupci menšinového šíitského směru islámu. ISIS sunnitským Arabům sliboval novou důstojnost a ochranu před útlakem ze strany historicky spíše submisivních a druhořadých šíitů, navíc podporovaných „bezbožnými“ cizinci z Íránu či Spojených států.

Potíž je, že se na Blízkém východě radikální podoba politiky identity rozdělující společnosti do vzájemně nesmiřitelných táborů postupně prosadila nejen v autoritářsky vedených státech, jako je Sýrie (syrské městské vrstvy byly minimálně do sedmdesátých let 20. století známé náboženskou vlažností a častými smíšenými manželstvími), ale snad ještě rázněji v těch formálně demokratických, jakým je již po desetiletí například Libanon.

Bývalý irácký premiér Núrí Málikí

Foto: ČTK/AP

Učebnicovým příkladem nesmiřitelné polarizace mezi šíity a sunnity se stala vláda demokraticky zvoleného iráckého premiéra Málikího rekrutujícího se z šíitské komunity. Přitom teze o odvěké nenávisti sunnitů a šíitů zde neobstojí, uvědomíme-li si, že v Iráku bývaly běžné smíšené kmeny, městské čtvrti i manželství.

Málikí se ostatně ve svém prvním funkčním období (2006 až 2010) pokoušel stát premiérem všech Iráčanů a společnost zbytečně nerozdělovat. Sunnitům se snažil alespoň symbolicky vycházet vstříc, a naopak potíral šíitské milice, jež na ně útočily. Po nejednoznačném výsledku voleb v roce 2010, a především po stažení amerických jednotek z Iráku se však postupně přiklonil k sektářství a autoritářství. Podle politologa Fawaze Gergese tak dokonce činil natolik důsledně, že vlastně navázal na diktaturu Saddáma Husajna.

Málikí vedle funkce premiéra postupně uchvátil posty ministra vnitra i obrany, šéfa tajných služeb a národní banky, přičemž omezil pravomoc parlamentu (navrhovat zákony, interpelovat ministry) a podřídil si i justici. Stejně jako Husajn velel „ochrance“ velikosti malé armády, v čemž ho následovali rovněž další politici, takže země sice měla stále více ozbrojených složek, ale stále méně bezpečí.

Zatímco soupeření o moc gradovalo, schopnost státu poskytovat veřejné služby erodovala (od výkonu spravedlnosti po dodávky elektřiny a vody). To vedlo k protestům proti stále arogantnějšímu premiérovi i nové postsaddámovské politické elitě jako takové. Kritické hlasy z řad sunnitských ministrů z koaliční vlády, opozičních politiků i demonstrantů Málikí bez skrupulí likvidoval s pomocí policie, armády a soudů, případně šíitských milicí a tajných komand smrti.

Arabské jaro, jež do Iráku přišlo v roce 2011 spolu se sebeupálením nezaměstnaného otce čtyř dětí z Mosulu, tak mělo nakonec těžiště v sunnitských provinciích. Naproti tomu v šíitských byly organizovány demonstrace na podporu premiéra. Nešlo tedy o celonárodní rebelii proti vládě. Bouřící se sunnitské provincie sice za Husajnovy diktatury patřily díky příbuzenským vazbám na členy jeho vlády k protežovaným, po roce 2003 však čelily znatelnému ekonomickému úpadku; a také násilí ze strany šíity dominované armády i polostátních šíitských milic. Neozbrojené protesty se tak rychle proměnily v protesty ozbrojené. Zejména když Málikí demonstranty označil za „teroristy“, nechal do nich střílet, věznit je a mučit.

Rostoucí napětí mezi sunnity a vládou na jaře 2014 shrnul guvernér provincie Ninive Athíl an-Nudžajfí: „Lidé se nacházeli pod obrovským tlakem ze strany armády a režimu. Neměli armádu rádi a potřebovali někoho, kdo by je před ní ochránil. Policie i armáda se totiž při výkonu povinností uchylovaly k sektářskému násilí.“

V prostředí čím dál většího chaosu a násilí se nakonec prosadil dosud marginální ISIS, jenž se stylizoval do role ochránce utlačovaných sunnitů. Popularitu si v jejich očích vydobyl třeba tím, že útočil na vládní věznice a osvobozoval demonstranty.

Když v létě 2014 obyvatelé Mosulu vítali jednotky ISIS – vyhánějící federální armádu a zároveň opravující rozvody vody a elektřiny – jako „osvoboditele“, nešlo o známku náboženského fanatismu. Spíše o projev arabsko-sunnitského vlastenectví kombinovaný s euforickou nadějí v příchod lépe spravovaného státu, bezpečí a spravedlnosti.

Jak zapojit sunnity

Něco velmi podobného se mezitím přihodilo v sousední Sýrii. ISIS využil rozvratu státu, aby se do Sýrie infiltroval, a poté se v eskalující občanské válce etabloval v těch nejchudších periferních sunnitsko-arabských provinciích (Dajr az-Zaur, Hasaka, Rakka). Také v Sýrii využil hněvu, který se kumuloval hlavně mezi většinovými sunnitskými Araby.

Privatizace syrských státních podniků v podmínkách diktatury předtím totiž posílila pocit nespravedlnosti mezi těmi, kteří na ní nevydělali, tedy chudšími venkovskými sunnity (nikoliv třeba sunnitskými obchodnickými rody z Damašku). Podobně destabilizující efekt mělo ukončení dlouhodobé státní podpory zemědělcům, což v kombinaci s několik let trvajícím suchem dopadlo opět primárně na sunnitsko-arabské provincie. Konečně, k destabilizaci předrevoluční Sýrie přispěl podle analytika Michaela Lüderse i masivní přesun suchem a tržními reformami zbídačených farmářů, kteří se již na venkově nedokázali uživit, na přeplněná předměstí syrských velkoměst.

Nicméně syrští demonstranti na počátku arabského jara (2011) nechtěli revoluční pád režimu, požadovali spíše reformy. To se změnilo až poté, co vláda na demonstranty poslala armádu a kriminální gangy. Sympatie sunnitského obyvatelstva si tak i zde postupně získaly opoziční skupiny, které nabízely ochranu před armádou a prorežimními sektářskými milicemi Šabíha složenými ze šíitů (do sunnitského povědomí se silně zapsal masakr civilistů ve městě Húlá z května 2012).

V nastalé občanské válce se nakonec i na území Sýrie prosadil ISIS. Na rozdíl od ostatních rebelů zprvu nebojoval s režimem, ale soustředil se na potírání konkurenčních povstalců, takže neválčil zároveň na dvou frontách. Vedle toho měl ISIS ambici dobytá teritoria na rozdíl od ostatních povstaleckých skupin také spravovat.

Kořist kurdských vojáků ze střetu s bojovníky Islámského státu, Kobani, Sýrie, 2014.

Foto: Profimedia.cz

Ve východní Sýrii ovládl zdroje ropy i úrodnou půdu, takže se stal nejbohatší teroristickou organizací na světě a mohl si dovolit lépe platit své lidi a přilákat bojovníky od konkurence. Jeho jednotky se vyznačovaly mimořádnou brutalitou, ale i disciplínou a jasnou ideologií, což ISIS opět odlišovalo od většiny povstalců působících spíše jako kriminální bandy či váleční podnikatelé.

ISIS byl proto místními sunnity pochopen jako jediná skupina, která je dokáže osvobodit od nadvlády šíity Bašára Asada a zároveň namísto něj efektivně vládnout ve prospěch sunnitské většiny, jež se v zemi již dlouho cítila diskriminovaná a ponižovaná. Jelikož k ISIS přestávala kvůli likvidaci umírněných revolucionářů existovat alternativa, značná část sunnitských Arabů si na něj prostě vsadila.

Klíčové na syrském příběhu je i to, jak se konflikty v sousedních zemích vzájemně živí. Bez míru a stability v Iráku nelze stabilizovat Sýrii. A totéž platí obráceně.

Druhé poučení ze syrského, ale i iráckého příběhu pak říká, že vojensky silný soupeř je ten, který na svou stranu získá sympatie obyvatelstva. ISIS nebyl úspěšný díky své síle, ale vinou slabosti a nepřesvědčivosti svých soupeřů, tedy irácké a syrské vlády, případně konkurenčních povstaleckých skupin. Šíity dominované vlády v Bagdádu a Damašku si totiž sektářskou politikou odcizily sunnitské Araby. Vznikla tak sociální základna ISIS složená z chudších venkovanů a migrantů z městských předměstí, kteří se svými vládami cítili utlačovaní.

Podpora ISIS – který se prohlásil za ochránce sunnitských Arabů – tedy pramenila hlavně z naštvanosti na vládu, nikoli z přitažlivosti džihádistické ideologie. Sektářsko-etnický charakter sociální základny ISIS ovšem také znamenal, že se mu v Sýrii ani v Iráku nedařilo etablovat v kurdských či šíitských oblastech.

Špatnou zprávou pro dnešek je, že vojensky poražený ISIS nezanikl, jen odešel do ilegality a vrátil se ke guerillovému boji stejně, jako to předtím učinila irácká al-Káida. Po čase se proto může v nějaké inovované podobě opět vynořit, a to s podporou stejných skupin obyvatelstva. Jediná možnost, jak tomu zabránit, je, že se syrské a irácké vládě podaří sunnitské Araby nějak smysluplně zapojit do politického systému a oni přestanou ISIS a jemu podobné skupiny nejen podporovat, ale budou dokonce ochotni k riskantní spolupráci při jejich potírání. K ničemu takovému se ale v současném Iráku ani Sýrii neschyluje.

Chléb, svoboda, sociální spravedlnost

Poslední ingrediencí pro vzestup skupin, jako je ISIS, se stalo hluboké zklamání obyvatel Blízkého východu z arabského jara, které dodalo na serióznosti argumentaci ISIS ve smyslu, že blízkovýchodní státy nelze reformovat – a nenásilná demokratická politika tedy nikam nevede.

Protesty, které se kolem roku 2011 dominovým efektem rozšířily po celém Blízkém východě, byly zprvu neseny sekulárními hesly typu: Chléb, svoboda, sociální spravedlnost! Demonstranti na náměstích od Libye přes Jemen až po Sýrii nepožadovali zřízení chalífátu, ale právního státu, ve kterém se všichni, včetně těch nejmocnějších, musejí řídit stejnými pravidly.

Islamisté rebelii neiniciovali, naopak jí byli zaskočeni. Jakmile však režimy revolucionářům vrátily úder a poslaly na ně bezpečnostní složky nebo kriminální gangy, výsledkem byl chaos a militarizace původně neozbrojených protestů (Libye, Jemen, Sýrie, Irák). Nejpozději poté, co v roce 2013 egyptská armáda svrhla demokraticky zvolenou vládu Muslimského bratrstva, a dostala tím zemi na pokraj občanské války, byli džihádisté opět na koni. Byl to podle nich důkaz, že je demokracie, stejně jako neozbrojený protest, proti Bohu a že jediný způsob, jak dosáhnout změny, po které během arabského jara všichni volali, je ozbrojený džihád.

Bašár Asad na snímku z 10. května 2018

Foto: ČTK/AP

Právě tam, kde během arabského jara došlo k nejfatálnějšímu zhroucení státních institucí, k nejsilnějšímu kmenovému či sektářskému roztříštění společnosti a fragmentaci opozičních sil a zároveň k nejhlubšímu zklamání obyvatel toužících po změně, se džihádisté etablovali nejpevněji. Zatímco tedy Tunisko má stále jistou šanci na demokratizaci, k největšímu rozklížení státu a společnosti došlo v Libyi, Jemenu, Sýrii a Iráku, kde se také nejvýrazněji uchytil ISIS, případně pobočky al-Káidy.

Nastalého zmatku v jednotlivých zemích samozřejmě nevyužili jen džihádisté, ale také vzájemně soupeřící regionální a světové velmoci, které se do konfliktů zapojily buď přímo, nebo skrze podporu některých z mnoha místních ozbrojených skupin. Zejména pak stupňující se soupeření sunnitsko-arabské Saúdské Arábie, šíitsko-perského Íránu a neoosmanského Turecka o dominanci v oblasti Perského zálivu vede k prohlubování sektářského napětí mezi sunnitskými a šíitskými komunitami na celém širším Blízkém východě. Což je voda na mlýn skupinám jako ISIS, jejichž ideologické jádro spočívá na protišíitském a protiíránském postoji s genocidní ambicí.

Neúspěch arabského jara, křehkost blízkovýchodních států a neúnosná polarizace tamních společností dále posilovaná pochybnými politickými podnikateli kšeftujícími s identitou – to všechno i nadále formuje dynamiku Blízkého východu. A nic na tom nemění smrt al-Bagdádího, „zrada“ na Kurdech ani stahování Spojených států z regionu.

Karel Černý (1980) je sociolog, působí na Fakultě humanitních studií UK.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků