Hlavní obsah
Karolína Sýkorová-Trojanová v době telefonních budek. Foto: ČT

Hrdinka dokumentu Heleny Třeštíkové Karolína: Jestli film povzbudí jediného člověka, budu šťastná

Třicet let natáčela dokumentaristka Helena Třeštíková časosběrné dokumenty se dvěma pozoruhodnými ženami, podnikatelkou Karolínou Sýkorovou-Trojanovou, která Právu poskytla rozhovor, a herečkou a moderátorkou Ester Janečkovou. S oběma se setkala v roce 1989, když začala na jedné náhodně vybrané střední zdravotní škole točit pro Českou televizi dokument Sestřičky o pěti studentkách. Ke dvěma z nich se po několika letech vrátila a sledovala je s kamerou až do loňského roku.

Karolína Sýkorová-Trojanová v době telefonních budek. Foto: ČT
Hrdinka dokumentu Heleny Třeštíkové Karolína: Jestli film povzbudí jediného člověka, budu šťastná

Na rozdíl od dokumentů René nebo Katka to nejsou hrdinky z okraje společnosti, ale naopak ženy, které se dokázaly a pořád dokážou všem peripetiím postavit s odhodláním nepromarnit život. ČT 2 dnes uvede film Karolína, o týden později pak Ester.

Jaké je vidět svůj život zmapovaný tak skvělou a slavnou dokumentaristkou?

Především si myslím, že je to nejpozitivnější film, jaký Helena natočila. A právě proto z něj mám dobrý pocit. Je zajímavé vidět, jak jsem se vyvíjela, že můj posun ze šíleného puberťáka se odehrával dobrým směrem.

Vlastně jsem šťastná, že takový film mám, protože nemám z těch třiceti let skoro žádné fotografie. Ani v porodnici jsem nefotila.

Takže to beru jako album, které mám úhledně roztříděné a perfektně zpracované od vynikající filmařky.

Už film viděla rodina?

První jsem ho viděla já, ale protože to měl být původně dokument o dvou ženách, o Ester a o mně, byla jsem zprvu zaskočená. Řekli mi, že o obou najednou to nešlo dobře dohromady, a já nechápala, co může být na mém životě tak zajímavého, aby z něj byl hodinový film.

Když skončila projekce, pochopila jsem, že to je optimismus, který z něj sálá, a že snad díky tomu má film šanci nakopnout byť jediného člověka do zadku, aby pochopil, že z každého průseru se dá dostat. Kdyby se to stalo, budu šťastná.

Z dětí se to nejstarší Berenice moc líbí, chce dokonce říct paní učitelce, aby se dívala. Mladší Alžbětka řeší, jestli tam neúčinkuje oproti Berunce moc málo, a nejmenší Matouš to celé pochopil až napodruhé. A máma mi řekla, že je na mě pyšná, což je pro mě velké zadostiučinění. Právě ona mi totiž, když jsem se do něčeho pouštěla, nikdy moc nevěřila.

Překvapilo vás, když chtěla Helena Třeštíková po několika letech od Sestřiček pokračovat?

Nepřekvapilo, protože jsme byly v kontaktu pořád. Skamarádila jsem se s jejími dětmi, hlavně s Hankou (producentka a radní pro kulturu – pozn. red.), takže když Helena řekla, že pokračujeme, vůbec mi to nebylo divné.

Jste mezi lidmi známá výřečností a vstřícností k druhým. Měla jste přesto někdy ostych odhalit před kamerou intimní fakta ze života?

Neměla, protože Helena je hrozně hodný člověk a absolutně jsem na ni spoléhala. Věděla jsem, že ať nakecám na kameru cokoli, a také se to často stalo, nepoužije nic, co by mohlo mně nebo někomu jinému ublížit. I kdyby něco takového bylo pro příběh stěžejní, zpracovala by to s velkým citem. Navíc někdy byla u natáčení i Hanka, znala jsem pak už i kameramany, bylo mi zkrátka pokaždé dobře, svobodně.

Filmy Heleny Třeštíkové se pravidelně hrají i ve světě. Umíte si představit, že ho doprovodíte třeba na mezinárodní festival?

Jestli mu to pomůže, tak to udělám. Ale kvůli sobě ne, to se na to vykašlu. Nepovažuji se za žádnou hrdinku. Helena použila můj život a je to její film.

Ale z vysílání v televizi mám trochu trému. Jde na to upoutávka, takže se budou dívat známí, a já nejsem žádná hvězda. Ale myslím, že právě teď je na takový film dobrá doba, mohl by diváky povzbudit.

Nejsilnějším motivem je v něm vaše schopnost brát věci tak, jak přicházejí, nezbláznit se z proher, pořád pokračovat dál. Kde se ve vás ta schopnost vzala?

Myslím, že to byla revolta vůči rodičům, respektive jejich generaci. Když jsem doma oznámila, že budu podnikat, máma mi nevěřila, odrazovala mě. Ale babička mě podpořila. Ne penězi, ale důvěrou.

Jinak mě pořád někdo srážel. Nejdřív jsem z toho byla zoufalá, ale pak jsem si řekla, že na mně nikdo štípat dříví nebude, že svůj život prožiji po svém.

Uplynul rok od skončení natáčení a byl to rok, který přinesl lidem obavy, existenční problémy, špatnou náladu i deprese. Jak se dotkl vás a co byste lidem poradila, aby zejména psychické problémy zvládli?

Na začátku to bylo šílené. Když lidi brali obchody útokem a můj muž mi řekl, že to je obyčejná chřipka a na žádný velký nákup nepojede, dostala jsem strach, že nebude co jíst a naše zvířata začnou žrát nás. Pak se ze mě stal velký čtenář, a tudíž velký koronaodborník.

Teď jsem v klidu, protože mám štěstí. Neznám nikoho, kdo skončil na JIP, přestože znám i pána, kterému je šestadevadesát let a covid prodělal. Kdybych znala někoho s vážným průběhem, asi bych to cítila jinak. Teď hlavně doufám, že zabere očkování.

A jak to psychicky zvládnout? Víte, my nikdy na domě ani venku neudělali tolik práce jako loni. Sázela jsem stromy, čistili jsme les... Prostě zaháním každý náznak stresu prací, ta jediná se mi osvědčila, a to je také má jediná rada. Nehrabat se v tom, dodržovat předpisy a najít si jakoukoli práci, i kdyby to mělo být pletení svetrů.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků