Hlavní obsah
Michaela Nosková se chystá na sólové zpívání. Foto: Lucie Levá

Zpěvačka Michaela Nosková: Učím se mít se ráda a říkat ne

Zpěvačka a muzikálová herečka Michaela Nosková zkusila před dvěma lety štěstí v Londýně. Dařilo se jí tam, ale sama v cizím městě si časem uvědomila, že je jí nejlépe s blízkými doma. Vrátila se, vrhla se s novou energií do práce a pomalu začala přemýšlet o cestě k sólovému zpívaní. Nyní má plán.

Michaela Nosková se chystá na sólové zpívání. Foto: Lucie Levá
Zpěvačka Michaela Nosková: Učím se mít se ráda a říkat ne

Jste známá jako muzikálová zpěvačka a herečka. Zůstanete jí nadále?

Částečně ano. V muzikálovém světě jsem patnáct let a mám za sebou řadu rolí. Nyní jsem ale dospěla do stadia, kdy bych se chtěla na scéně prezentovat i jinak. Ráda bych posluchačům nabídla i svou sólovou hudební tvář.

Jaká by měla být?

Když jsem v minulosti měla vlastní koncerty, vybírala jsem si pro ně repertoár i ze šansonového ranku. Divadelní styl zpívání, při kterém je velmi důležitý výraz, je mi totiž blízký. A také si myslím, že ve svých sedmatřiceti letech už toho mám za sebou tolik, že mám co sdělit.

Začal jsem tedy chystat vlastní repertoár ve stejném duchu. Spolupracuju na něm především se skladatelem Zdeňkem Bartákem, jenž pro mě byl vždycky jeden ze dvou českých autorů, kteří uměli složit nádherné melodie. Pracujeme na mých nových písničkách a mohu prozradit, že jsme se domluvili, že nazpívám i jeho skladbu, kterou původně interpretovala Marta Kubišová. Je to druhá verze Zdivočelé země.

Kdo je tím druhým českým autorem, který umí napsat nádherné melodie?

Karel Svoboda. Ten už ale bohužel nežije.

O čem vaše texty jsou?

Píšu si je sama a mám tendenci v nich předávat emoce. Pomalá hudba, která k šansonovému zpívání patří, dává prostor tématům lásky. Je jich obecně nejvíce a samozřejmě je zpracovávám i já. V novějších textech se pak inspiruju věcmi, které mě v životě potkávají.

Michaela Nosková

Foto: Lucie Levá

Jaké třeba?

Z nějakých důvodů jsem se například rozešla se svými starými přáteli. Na to konto jsem si uvědomila, že abych vůbec mohla fungovat dál, některé věci ve svém chování musím změnit.

Před dvěma lety jsem odešla do Londýna. Věnovala jsem se tam svému oboru a začalo se mi docela dařit. V tom obrovském městě jsem ale byla sama. Neměla jsem tam zpočátku žádné přátele, a když jsem si je později našla, bydleli dvě hodiny cesty od místa, kde jsem žila já, a tak byl osobní kontakt složitý.

Začala jsem tedy svůj volný čas věnovat běhání a také psaní. Nešlo o texty nebo beletrii, spíše o jakési povídání pro sebe. Přitom jsem si sepsala třináct bodů s vlastnostmi či postoji, které se mi na sobě nelíbily a chtěla bych je změnit, abych mohla být lepší člověk.

Jeden z klíčových bodů byl začít se mít ráda. Důležité pro mě také bylo, abych se naučila říkat ne. Myslím si, že když si člověk sám sebe dostatečně neváží, tak dělá věci, které dělat nechce, jen proto, že se bojí, aby ho lidé za odmítnutí nepřestali mít rádi.

V dětství jsem si prošla šikanou, zemřel mi bratr a dlouho jsem si myslela, že lásku a uznání okolí si zasloužím tím, že budu dělat, co okolí chce. Když jsem si před dvěma lety začala o svém životě psát, uvědomila jsem si, že to tak není. Pro mě je to teď navíc spojené s tím, že se mohu mít víc ráda, když se naučím říkat ne.

Vaši osobnost v očích veřejnosti dotvářela i bulvární média, která se vašimi životními kroky v minulosti dost zabývala.

Vím, že je kolem mě málo lidí, dali by se spočítat na prstech jedné ruky, kteří mě opravdu znají. Jen oni vědí, že třeba ráda cestuju, nandám si maskáče, vezmu do ruky mačetu a vypravím se třeba do divočiny nebo na Saharu. Málokdo například ví, že jsem bývalá anorektička a vždycky když se u mě objeví nějaký psychický problém, automaticky začnu utíkat k tomu, že snižuju příjem potravy.

Myslíte si, že jste v Londýně vnitřně dospěla?

Cítím, že to tak je. I má maminka mi nedávno řekla, že má pocit, že jsem se konečně dostala z puberty. Je za tím několik věcí. V mém soukromém životě se vyskytla řada okolností, které mi nebyly příjemné. Odešla jsem tedy do Londýna, a protože jsem tam byla sama, začala jsem o sobě hodně přemýšlet.

Vzpomínám si, že jsem se tam ocitla ve stavu, že jsem dva dny v kuse ležela v posteli v pokojíčku o asi patnácti metrech čtverečních a hledala jsem první část rozpadlé mozaiky svého života, abych ji vzala jako základ pro složení nové. Byl to strašný pocit, celé ty dva dny jsem nevěděla, jak s tím naložit. A potom jsem si začala psát.

Michaela Nosková

Foto: Lucie Levá

Vrátila jste se pak do Čech definitivně?

Ano. Když někdo vyjede na nejistou cestu do Londýna, aby tam vylepšil kariéru, ve které se mu doma daří, znamená to, že má pořád tu potřebu někomu něco dokazovat. Já si ale uvědomila, že to už zapotřebí nemám. Myslím si, že něco umím, a ten, kdo to chce vidět, si toho všimne.

A také jsem si uvědomila, že rodinu a zázemí, které mám v Čechách, nikde jinde nenajdu. Bylo to pro mě přitom dost překvapivé zjištění, protože jsem v minulosti vždycky spíše tíhla k názoru, že odejít z téhle země je lepší.

Byla jste v Londýně se svou dcerou Eliškou?

Ne, a bylo to těžké. Nechtěla jsem jí dávat do školy v cizí zemi, navíc jsem věděla, že budu mít dost práce sama se sebou. Tři čtvrtě roku žila u mé mámy. Létala jsem domů zhruba jednou za čtrnáct dnů, stejně to ale bylo smutné. Pro Elišku i pro mě.

Ráda byste se věnovala sólovým písním. Zanevřela jste na muzikál?

To určitě ne. Vždycky jsem věděla, že je to něco, co dělat chci a co mě baví. Na druhou stranu vím, že v textech a interpretaci nesděluju věci za sebe, ale plním zadání scénáře. Mám na kontě nějakých pětatřicet rolí a musím přiznat, že v osobním životě je pro mě dnes občas trochu problém dostat se k vlastním postojům a přirozenosti.

Byla jsem zaškatulkována jako herečka, která představuje především role drsných sexy dam. V reálu ale taková nejsem. Proto jsem si řekla, že je načase být víc za sebe.

Existuje muzikálová role, v níž jste se cítila být své osobnosti nejblíže?

V každé roli jsem se snažila nacházet alespoň kousek sama sebe. Čím víc ji totiž herec propojí se sebou, tím lépe pak ta role žije. Nemám však pocit, že by existovala nějaká, o které bych si řekla, že jsem to přesně já.

Ačkoli svým naturelem je mi asi nejbližší Evita. Jasně, ta žena si cestu na vrchol prošlapala přes postele mužů, tedy nemravným způsobem. Ať ale dělala cokoli, vždycky to bylo proto, aby věci kolem byly lepší. Nikdy se nehnala za něčím kvůli tomu, aby z toho měla primárně prospěch ona.

Jaké jsou teď vaše plány?

Nechala jsem si muzikálové role, které mě baví. Je to právě Evita, zkouším nový muzikál We Will Rock You s písněmi skupiny Queen a v Plzni naskakuju do muzikálu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť. Málokomu se poštěstí hrát najednou ve dvou muzikálech, která napsal Andrew Lloyd Webber.

Koncertní premiéru s novými písněmi chystám na jaro příštího roku. Na podzim bych pak ráda připravila menší turné. Nejraději s klavíristou, případně malou kapelou.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků