Zpěvačka Michaela Nosková: Učím se mít se ráda a říkat ne

Částečně ano. V muzikálovém světě jsem patnáct let a mám za sebou řadu rolí. Nyní jsem ale dospěla do stadia, kdy bych se chtěla na scéně prezentovat i jinak. Ráda bych posluchačům nabídla i svou sólovou hudební tvář.

Když jsem v minulosti měla vlastní koncerty, vybírala jsem si pro ně repertoár i ze šansonového ranku. Divadelní styl zpívání, při kterém je velmi důležitý výraz, je mi totiž blízký. A také si myslím, že ve svých sedmatřiceti letech už toho mám za sebou tolik, že mám co sdělit.

Začal jsem tedy chystat vlastní repertoár ve stejném duchu. Spolupracuju na něm především se skladatelem Zdeňkem Bartákem, jenž pro mě byl vždycky jeden ze dvou českých autorů, kteří uměli složit nádherné melodie. Pracujeme na mých nových písničkách a mohu prozradit, že jsme se domluvili, že nazpívám i jeho skladbu, kterou původně interpretovala Marta Kubišová. Je to druhá verze Zdivočelé země.

Karel Svoboda. Ten už ale bohužel nežije.

Píšu si je sama a mám tendenci v nich předávat emoce. Pomalá hudba, která k šansonovému zpívání patří, dává prostor tématům lásky. Je jich obecně nejvíce a samozřejmě je zpracovávám i já. V novějších textech se pak inspiruju věcmi, které mě v životě potkávají.

Z nějakých důvodů jsem se například rozešla se svými starými přáteli. Na to konto jsem si uvědomila, že abych vůbec mohla fungovat dál, některé věci ve svém chování musím změnit.

Před dvěma lety jsem odešla do Londýna. Věnovala jsem se tam svému oboru a začalo se mi docela dařit. V tom obrovském městě jsem ale byla sama. Neměla jsem tam zpočátku žádné přátele, a když jsem si je později našla, bydleli dvě hodiny cesty od místa, kde jsem žila já, a tak byl osobní kontakt složitý.

Začala jsem tedy svůj volný čas věnovat běhání a také psaní. Nešlo o texty nebo beletrii, spíše o jakési povídání pro sebe. Přitom jsem si sepsala třináct bodů s vlastnostmi či postoji, které se mi na sobě nelíbily a chtěla bych je změnit, abych mohla být lepší člověk.

Jeden z klíčových bodů byl začít se mít ráda. Důležité pro mě také bylo, abych se naučila říkat ne. Myslím si, že když si člověk sám sebe dostatečně neváží, tak dělá věci, které dělat nechce, jen proto, že se bojí, aby ho lidé za odmítnutí nepřestali mít rádi.

V dětství jsem si prošla šikanou, zemřel mi bratr a dlouho jsem si myslela, že lásku a uznání okolí si zasloužím tím, že budu dělat, co okolí chce. Když jsem si před dvěma lety začala o svém životě psát, uvědomila jsem si, že to tak není. Pro mě je to teď navíc spojené s tím, že se mohu mít víc ráda, když se naučím říkat ne.

Vím, že je kolem mě málo lidí, dali by se spočítat na prstech jedné ruky, kteří mě opravdu znají. Jen oni vědí, že třeba ráda cestuju, nandám si maskáče, vezmu do ruky mačetu a vypravím se třeba do divočiny nebo na Saharu. Málokdo například ví, že jsem bývalá anorektička a vždycky když se u mě objeví nějaký psychický problém, automaticky začnu utíkat k tomu, že snižuju příjem potravy.

Cítím, že to tak je. I má maminka mi nedávno řekla, že má pocit, že jsem se konečně dostala z puberty. Je za tím několik věcí. V mém soukromém životě se vyskytla řada okolností, které mi nebyly příjemné. Odešla jsem tedy do Londýna, a protože jsem tam byla sama, začala jsem o sobě hodně přemýšlet.

Vzpomínám si, že jsem se tam ocitla ve stavu, že jsem dva dny v kuse ležela v posteli v pokojíčku o asi patnácti metrech čtverečních a hledala jsem první část rozpadlé mozaiky svého života, abych ji vzala jako základ pro složení nové. Byl to strašný pocit, celé ty dva dny jsem nevěděla, jak s tím naložit. A potom jsem si začala psát.

Ano. Když někdo vyjede na nejistou cestu do Londýna, aby tam vylepšil kariéru, ve které se mu doma daří, znamená to, že má pořád tu potřebu někomu něco dokazovat. Já si ale uvědomila, že to už zapotřebí nemám. Myslím si, že něco umím, a ten, kdo to chce vidět, si toho všimne.

A také jsem si uvědomila, že rodinu a zázemí, které mám v Čechách, nikde jinde nenajdu. Bylo to pro mě přitom dost překvapivé zjištění, protože jsem v minulosti vždycky spíše tíhla k názoru, že odejít z téhle země je lepší.

Ne, a bylo to těžké. Nechtěla jsem jí dávat do školy v cizí zemi, navíc jsem věděla, že budu mít dost práce sama se sebou. Tři čtvrtě roku žila u mé mámy. Létala jsem domů zhruba jednou za čtrnáct dnů, stejně to ale bylo smutné. Pro Elišku i pro mě.

To určitě ne. Vždycky jsem věděla, že je to něco, co dělat chci a co mě baví. Na druhou stranu vím, že v textech a interpretaci nesděluju věci za sebe, ale plním zadání scénáře. Mám na kontě nějakých pětatřicet rolí a musím přiznat, že v osobním životě je pro mě dnes občas trochu problém dostat se k vlastním postojům a přirozenosti.

Byla jsem zaškatulkována jako herečka, která představuje především role drsných sexy dam. V reálu ale taková nejsem. Proto jsem si řekla, že je načase být víc za sebe.

V každé roli jsem se snažila nacházet alespoň kousek sama sebe. Čím víc ji totiž herec propojí se sebou, tím lépe pak ta role žije. Nemám však pocit, že by existovala nějaká, o které bych si řekla, že jsem to přesně já.

Ačkoli svým naturelem je mi asi nejbližší Evita. Jasně, ta žena si cestu na vrchol prošlapala přes postele mužů, tedy nemravným způsobem. Ať ale dělala cokoli, vždycky to bylo proto, aby věci kolem byly lepší. Nikdy se nehnala za něčím kvůli tomu, aby z toho měla primárně prospěch ona.

Nechala jsem si muzikálové role, které mě baví. Je to právě Evita, zkouším nový muzikál We Will Rock You s písněmi skupiny Queen a v Plzni naskakuju do muzikálu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť. Málokomu se poštěstí hrát najednou ve dvou muzikálech, která napsal Andrew Lloyd Webber.

Koncertní premiéru s novými písněmi chystám na jaro příštího roku. Na podzim bych pak ráda připravila menší turné. Nejraději s klavíristou, případně malou kapelou.