Hlavní obsah
Zdeněk Svěrák se těší, až budou moci divadla hrát. Foto: ČTK

Zdeněk Svěrák začíná točit film Betlémské světlo: Smích by byl dobrý lék

Osmdesáté páté narozeniny oslavil včera herec, režisér, dramatik a spisovatel Zdeněk Svěrák. Slaví je na Den učitelů a jen o den jim předchází Světový den divadla. Žádné velké oslavy se ale nekonaly, protože dnes ráno začíná točit film Betlémské světlo podle svých povídek.

Zdeněk Svěrák se těší, až budou moci divadla hrát. Foto: ČTK
Zdeněk Svěrák začíná točit film Betlémské světlo: Smích by byl dobrý lék

Spojení oslavy Dne učitelů a divadla mi ve vašem případě připadá symbolické…

Asi ano, ale za to já nemůžu, že jsem se tak narodil.

Slavíte narozeniny rád?

Nijak zvlášť. Jediné narozeniny, které jsem uvítal, byly osmnácté. A to proto, že jsem se stal plnoletým a zároveň jsem úspěšně složil maturitu.

Ale jinak nejsem milovníkem narozeninových oslav. Raději mám setkání lidí, k nimž dojde náhodou a která se vydaří.

Poznamenala oslavy vašich letošních narozenin koronavirová izolace?

Jistě. Kdyby tu nebyl koronavirus, tak se na chalupě sjedeme celá rodina, lítaly by špunty rychlé i ty pomalejší. Takhle v sobotu přišel poblahopřát syn s manželkou, v neděli dcera s manželem, se ženou jsme popili bohemku, kterou slavíme tradičně už od mládí.

Ale musel jsem jít brzy spát, protože v pondělí v sedm ráno jsme začali točit nový film Betlémské světlo.

Ano, další film, který režíruje váš syn Jan, tentokrát podle vašich povídek. Psal jste si scénář sám?

Ne, autorem scénáře je Honza, já jsem mu jen pomáhal to potom trochu proveselit. Film vychází z mých povídek Betlémské světlo, Fotograf a Ruslan a Ludmila. Kdybych psal scénář sám, asi bych je odvyprávěl jednu po druhé, ale Honzovi se podařilo propojit je dohromady skrze postavu spisovatele, kterého hraju já. Vlastně sám sebe, ale postava se jmenuje Karel Šejnoha.

A ten spisovatel kolikrát neví, jak s tou povídkou dál, tak přejde k jiné, a postavy si mu stěžují, co s nimi bude, takže se to celé pěkně prolíná. Těším se na natáčení. Film je moc hezky obsazený, hrají v něm Tereza Ramba, Vojta Kotek, Jitka Čvančarová, Ondřej Vetchý, Vladimír Javorský, mou ženu hraje Daniela Kolářová.

Kdyby to poměry umožnily, oslavil byste narozeniny s kolegy v divadle Járy Cimrmana?

Určitě ano, i když by to byla rozhodně skromnější oslava, než jakou jsem zažil při svých osmdesátinách. Ta byla plná překvapení, a úplně největším z nich bylo, když moji básničku pro děti nacvičili organizátoři našich mimopražských představení, majitelé penzionů, v nichž bydlíme, a další přátelé. Celkem asi dvacet lidí. Bylo to hrozně dojemné.

Stýská se vám po divadle?

Strašně! Jak po divácích, tak po klucích z divadla Járy Cimrmana. Ani jsem si nemyslel, že mi budou tak chybět. Bral jsem náš kolektiv tak trochu jako samozřejmost, ale při téhle vynucené absenci jsem si uvědomil, jak je mám všechny rád.

Moc bych si přál, abychom mohli začít hrát ještě před koncem sezony, třeba pro diváky, kteří se vykážou tím, že jsou očkovaní.

Věříte, že se diváci do divadel vrátí a budou ochotni se vykazovat doklady o své bezpečnosti?

Myslím, že ano. A třeba to může být pro někoho i motivace, aby se dal očkovat.

Napadlo by vás, že přijde pro divadlo tak dlouhá pauza?

To asi nikoho. Přišla nejistá sezona, jakou jsme nečekali. A všechny nás to zaskočilo.

Je škoda, že divadlo Járy Cimrmana nemůže v téhle podivné době lidi, jak říkáte, proveselit. Myslím, že by smích byl účinnější než remdesivir…

Určitě by to byl dobrý lék. Ale zatím máme zakázáno ho lidem podávat.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků