Hlavní obsah
Vladimír Mišík nahrával nové album, i když se necítil zdravotně dobře. Foto: Pavla Hartmanová

Vladimír Mišík: Abych dozpíval, musel jsem si dát tablety, někdy i panáka

O novém albu Vladimíra Mišíka Jednou tě potkám se píše jako o jednom z nejlepších, na nichž se jako zpěvák podílel. Ve studiu ho při nahrávání doprovodila kapela Blue Shadows, kterou vede hudebník, zpěvák a skladatel Petr Ostrouchov. Právě on byl tím, kdo Mišíka k nahrání desky vybídl, právě on mu k tomu nachystal několik písní a nabídl svou kapelu. Již 24. listopadu proběhne křest desky v pražském Divadle Archa.

Vladimír Mišík nahrával nové album, i když se necítil zdravotně dobře. Foto: Pavla Hartmanová
Vladimír Mišík: Abych dozpíval, musel jsem si dát tablety, někdy i panáka

Nové album se setkalo s velice příznivým přijetím. Co to pro vás znamená?

Je mi dvaasedmdesát let, takže mě to na stará kolena těší. Mám radost z toho, že deska dopadla tak, jak dopadla. Během jejího natáčení jsem měl zdravotní problémy, ale ve studiu Sono, kde vznikala, byla tak skvělá atmosféra, že nebylo možné věci ošidit. I když mi nebylo nejlépe, dostal jsem ze sebe optimální pěvecký výkon. Všechno totiž probíhalo ve velkém klidu a v příjemné atmosféře. Zaplaťpánbůh.

Když si desku poslechnete, vnímáte v písních momenty, které jsou poznamenány vaším tehdy horším zdravotním stavem?

Ano, poznám, která místa jsem nazpíval, když mi bylo špatně. Také si na ty chvíle pamatuji. Musel jsem si vždycky vzít nějaké tablety a třeba si dát i panáka, abych ze sebe ty party dostal. Slyším ale i místa, kterým můj hendikep docela sluší.

Někdy jsem byl ve studiu tak unavený, že můj projev dostal zajímavý bluesový charakter.

Jak vlastně k realizaci desky, kterou jste nahrál bez své domovské kapely Etc…, došlo?

V Etc… nebyly nápady. Nedokázal jsem si tedy představit, že bychom šli v nejbližší době do studia. A když už jsem se srovnal s tím, že nahrát další desku asi ještě nějaký čas potrvá, oslovil mě Petr Ostrouchov.

Navrhl, abychom spolu udělali album a aby ho se mnou ve studiu natočila jeho kapela Blue Shadows. Přinesl také několik písniček.

Na začátku natáčení jsem byl ještě v kondici. Potom se ale můj zdravotní stav zhoršil a asi tři písničky jsem ve studiu nazpíval ve stavu, kdy mi nebylo dobře.

Jsou písně na desce pocitově jiné než ty, které jste natočil na minulá alba?

Ty, které jsem napsal já, jiné nejsou. Když to trochu zlehčím, tvoří je čtyři základní akordy v různých obměnách s různými melodiemi. Tak jsem skládal v podstatě vždycky. I světoví bluesmani hrají pořád dokola, jen v jiných tóninách a v jiných aranžích, aby se skladby od sebe trochu lišily.

Petr Ostrouchov ale přinesl hotové skladby, které nestály na instrumentaci, nýbrž na melodii. Už během natáčení jsem cítil, že se rodí deska písniček. Měl jsem z toho radost, protože taková alba rád poslouchám.

Vladimír Mišík

Foto: Petr Hloušek, Právo

Měl jste z některých předcházejících desek, které jste natočil s Etc…, stejný pocit?

Krédo Etc… bylo, že jsme nikdy nedbali na to, jaký styl hrajeme. Produkovali jsme to, co nás bavilo a jak nás to napadlo. Občas jsme si dopřáli i exhibiční hraní. V některých písničkách jsou pasáže, v nichž se kluci z kapely rozehráli, protože prostě hrát umí a dané skladby to snesly. Já do toho zpíval či vyprávěl text.

Na nové desce to bylo jiné. Víc jsme dbali na tu písničkovost. Bylo to ale v pohodě.

V některých recenzích se dokonce psalo o tom, že Jednou tě potkám je nejlepší deska, jakou jste jako zpěvák natočil. Myslíte si to také?

Neumím to posoudit. Tu desku jsem během jejího vzniku slyšel nesčetněkrát a tím pádem jsem od ní ztratil odstup i nadhled.

Budu je mít až za čas, potom se nad tím třeba více zamyslím. Jsem nicméně rád, že i recenzenti píšou o tom, že jde o dobrý počin.

Na albu jsou zhudebněné básně Jana Skácela, Bohuslava Reynka, Františka Gellnera, Jiřího Ortena či Václava Hraběte. Proč jste si je vybral?

Přinesl je Petr Ostrouchov. Když jsme se domluvili, že spolu natočíme mou sólovou desku, měl jsem k dispozici asi šest vlastních písniček. Jednu jsme použili rovnou, na dalších jsme pracovali.

Do studia jsme se potom vraceli po etapách, přičemž jsem v mezičase usoudil, že by to na desku chtělo i nějaké poetické texty. Petr se tedy vydal do knihkupectví, do sbírky, kterou už vlastnil, si dokoupil další knihy, a začal v nich hledat verše, které by se k mým písničkám i k mému výrazu hodily. Myslím si, že vybral dobře.

Vy sám poezii stále čtete?

Ne pořád, spíš namátkově. S manželkou Evou doma máme jednu plnou vitrínu básnických sbírek, a když mě to popadne, nějakou si vyberu a přečtu si ji. Nejraději před spaním, protože poezie je pro mě velice uklidňující. Jinak mám teď ale období, kdy čtu spíš odlehčenější literární žánry, hlavně sci-fi a detektivky.

Vladimír Mišík

Foto: Milan Malíček, Právo

Napsal jste někdy vy sám nějakou báseň?

Jenom písničkové texty, báseň ne. Ačkoli když jsem napsal Rekruta, nevěděl jsem, jestli z něho bude písňový text, anebo zůstane jakýmsi pokusem o básničku.

Vznikl v nemocnici, kde jsem ležel s plicní embolií. Manželka Eva mi přinesla Faulknerovu knížku Mink. Vnukla mi inspiraci a napsal jsem Rekruta. Nakonec jsme z něho udělali text do písně.

Na desce je i písnička Brothers. Základem pro ni bylo zjištění při natáčení dokumentu Nechte zpívat Mišíka režisérky Jitky Němcové, že máte v USA osm sourozenců. Váš otec byl americký voják, s nímž se maminka potkala na konci 2. světové války. Údajně padl ve válce v Koreji, ale nebyla to pravda. Jste se sourozenci stále v kontaktu?

Dva bratři přijeli do Prahy se svými manželkami na premiéru dokumentu. Potom jsme byli v Americe na svatbě dcery nejstaršího bratra Johna, kde jsme se potkali všichni. Teď jsme v kontaktu přes Messenger, což je docela dobrá aplikace.

Dozvěděl jste se něco zajímavého o svém otci?

Vyslechl jsem spoustu historek. Třeba tu, že na ranči, na kterém žil se svou ženou, měli velice tvrdou půdu. Chovali ale stádo koní a on se rozhodl, že pro ně postaví plot. Obstaral si dynamit, půdu podminoval, vzal děti a zalezl s nimi do nedalekého domku, kde spolu měli být v bezpečí. Zmačkl spínač, půda začala lítat vzduchem a děti najednou začaly křičet: „Kde je maminka?“

Táta byl tedy docela střelec?

Asi ano. Byl pilot, a když šel do důchodu, začal vyrábět vitráže. Bavily ho i modely letadel. Ty jeho ale měřily metr dvacet. Jezdil s nimi i na závody, prostě s ním byla legrace.

Jak bude vypadat křest alba v Divadle Archa?

V první části budeme hrát se členy Etc… starší skladby. Potom na pódium přijdou Blue Shadows s irským písničkářem Paulem Bradym, který se mnou na desku nazpíval skladbu Brothers. Na konci jeho bloku si ji dáme společně a potom dojde na písně z mé nové desky.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků