Hlavní obsah
Jaroslav Veris maloval i surrealistické obrazy (Marnost, 1949). Foto: katalog výstavy

Veris jako talentovaný výtvarný chameleon

V pražské galerii Arthouse Hejtmánek si lze do 13. října prohlédnout tvorbu neprávem polozapomenutého malíře Jaroslava Verise (1900–1983). S jeho díly se dá dnes u nás setkat spíše na aukcích, občas i na souborných výstavách.

Jaroslav Veris maloval i surrealistické obrazy (Marnost, 1949). Foto: katalog výstavy
Veris jako talentovaný výtvarný chameleon

Pokud tam však člověk vnímá jen pár jeho děl, unikne mu komplexní pohled na tvorbu tohoto zvláštního tvůrce. Když má pozorovatel možnost vidět tuto retrospektivně pojatou výstavu, musí se zatajeným dechem sledovat, jaký výtvarný a stylový rozptyl Veris měl. Jako by vedle sebe viseli Modigliani, Filla, Liesler, Picasso či Kupecký.

Malíř studoval mimo jiné u Jana Preisslera, proto jsou jeho začátky spjaty s výtvarným stylem přelomu 19. a 20. století. Zaujal ho symbolismus a romantismus. To je patrné především v krajinomalbě. Ve dvacátých letech malíře zaujal portrét téměř barokní vizuality. Takový je třeba Portrét dámy z roku 1925. Kráska s tváří zahalenou zlatavým šerosvitem vypadá, jako by ji namaloval nějaký španělský či holandský mistr 17. století, zatímco portréty ze třicátých let jsou už ve znamení strohého akademismu. Olej TGM (1931) zobrazuje prezidenta Masaryka důstojně sedícího v křesle jako monarchu.

Po etapě syrového realismu a temného symbolismu ve čtyřicátých letech se najednou naprosto stylově proměnil. Získal si ho fantaskní svět surrealismu. Marnost (1949) ukazuje nahé ženské tělo, jehož hlavu překrývá nařasený plášť, který vyrůstá z jakéhosi skalního útvaru. Temná vodní hladina v pozadí symbolizuje nekonečno.

Hold ženské kráse vzdal umělec nejen v surrealistických jinotajích. Kresby žen ze třicátých let připomínají pařížské pornografické momentky z doby, kdy byla ještě fotografie v plenkách. Dámy v drahých róbách nabízejí své odhalené vnady jako noblesní kurtizány z doby Toulouse Lautreka.

V padesátých a šedesátých letech se najednou tvůrce odklonil od klasické figurativní tvorby k abstrakci a kubismu. Zároveň však stále objevuje krásu ženské oduševnělé tváře v portrétech dívek. Všechny mají modiglianovské labutí šíje a mandlové oči. Připomínají smutné a ušlechtilé laně.

To však není zdaleka všechno. Jaroslav Veris zvládl i řezbu z lipového dřeva a vytvářel originální skulptury, návrhy divadelních kostýmů a divadelní scénografie mimo jiné pro Divadlo Oldřicha Nového. Jeho umělecký i stylový rozptyl je opravdu široký, nevýhodou ovšem je, že tím autor rezignoval na typický autorský rukopis, který by ho na první pohled charakterizoval.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků