Článek
Ve vašem heslu na Wikipedii je napsáno, že jste se narodil jako Pavel Lohoňka, ale když vám dávali občanský průkaz, udělali chybu v přepisu jména a stal se z vás Lohonka. Jak to bylo?
Všichni v rodině jsme byli Lohoňkovi. Když jsem si šel zažádat o občanský průkaz, přinesl jsem rodný list, v němž bylo mé jméno správně. Úředníci mi ho ale do občanského průkazu napsali bez háčku, takže od té doby jsem Lohonka. Když tedy vezmu celou naši rodinu, někteří jsou Lohonkovi a jiní Lohoňkovi.
Proč jste nežádal o nápravu?
Protože se mi jméno Lohonka líbí víc než Lohoňka.
Jak jste přišel ke své přezdívce Žalman?
To už je hodně dávno, byl jsem na učilišti v Plzni ve Škodovce. S kamarády jsme tehdy jezdili víkend co víkend na čundry, protože to byl pro nás útěk od reality. Mezi trampy byl zvyk, že měl každý svůj pseudonym.
Na mě padl Žalman. Ani nevím proč. Možná kvůli tomu, že mám takovou zádumčivou povahu.
S náladou písniček to tedy nesouviselo?
Mé první písničky vznikaly později, až když mi bylo šestnáct let. S kamarády jsme měli kapelu, ve které jsme všichni čtyři hráli na kytaru. Vedle klasických trampských písniček jsme hráli i vlastní. Myslím, že jich bylo asi dvacet.
Musím ale říct, že mé písně jsou vlastně také zádumčivé. Souvisí to s mou povahou. To ale neznamená, že bych nebyl optimista a neměl rád zábavu a humor.
Ovlivňovalo váš vztah k hudbě trampské prostředí?
Částečně ano. Já ale poslouchal i jiné žánry a na učňáku jsem hrál v bigbítové kapele. Zpíval jsem i s učňovským tanečním orchestrem. Někteří jeho členové to později dotáhli až do orchestrů Václava Zahradníka nebo Václava Hybše. Byl to velmi zdatný jazzband a já v něm byl asi rok. Potom jsem účinkoval i s dixielandem.
Folková hudba mi do života přišla v devatenácti letech, kdy jsem byl na vojně na Slovensku. Kamarádi mi posílali na magnetofonových páscích nahrávky skladeb od Petera Seegera nebo tria Peter, Paul and Mary. Já chodil každý druhý den na stráž, a protože jsem se tam nudil, psal jsem na ty písně české texty. Když jsem se vrátil z vojny, založili jsme skupinu Minnesengři.
To bylo v roce 1967. Věděl jste tehdy, že se budete věnovat muzice?
Nevěděl, vůbec jsem to nepředpokládal. Byly to pro mě začátky. V devětašedesátém roce jsme ale vyhráli ve své kategorii festival Porta. Na to konto se nám otevřely dveře za diváky, protože Porta tenkrát znamenala bránu dál. Začali jsme být relativně slavní, zvali nás na koncerty, festivaly, hráli jsme v celé republice.
Na volnou nohu jsem šel až v roce 1976. Byl jsem první muzikant v jižních Čechách, který dostal do občanského průkazu razítko s nápisem svobodné povolání. A je to tak stále. Zpočátku to bylo těžké a tvrdé. Vše se vyvíjelo postupně, jak by to u muzikantů mělo být.
Musel jste tehdy dělat takzvané přehrávky před komisí, která na jejich základě určila, jaký honorář vám náleží a zda jste způsobilý profesi muzikanta vykonávat?
Museli jsme je dělat každé dva roky. Později už nás komise ani nezkoušela z teorie, stačilo něco zahrát, ale hlavně z politických znalostí. Dělali jsme dokonce přehrávky pro agenturu Pragokoncert, která zastupovala umělce a byla schopná vyjednat i koncerty v zahraničí.
Bylo pět členů Minnesengrů, ale oni nám řekli, že zkoušky udělají jenom dva. Bohužel jsem to nebyl já, takže jsem dál hrál za 240 korun hrubého. Později mi něco málo přidali.
V roce 1984 jsem od Minnesengrů odešel a založil si vlastní skupinu Žalman a spol.
S Minnesengry jste hráli i slavnou písničku Ho Ho Watanay. Jak vznikla?
Už zpočátku sedmdesátých let jsme začali natáčet v budějovickém rozhlasovém studiu. Nejdříve ho využívaly jen dechové orchestry, ale my si prosadili, aby do něho koupili osmistopý nahrávací magnetofon, na který už se dalo docela slušně nahrávat.
Režisér, který nás měl na starosti, nám jednou přinesl útlou knížečku, ve které byly v originále písničky amerických indiánů. Jedna mě velmi zaujala, jenže měla jen jednu sloku, jeden slogan. Řekl jsem si, že je to málo, a že ho využiju jako refrén. Dopsal jsem čtyři sloky a vetknul do podtitulu, že je to ukolébavka kmene Čerokézů.
Pokud se nemýlím, v roce 1996 jste se s indiány setkal…
Odjeli jsme hrát do Kanady tři koncerty pro krajany, dva ve Vancouveru a jeden v Calgary. Krajané věděli, že mám k indiánům vztah, a tak půl roku chystali setkání s nimi. Tamní indiáni se s bílými lidmi nechtějí moc bratřit, protože jim v minulosti velmi ublížili.
Nakonec to ale dopadlo. Přivezli nás do rezervace kmene Squamish, která leží nad Vancouverem. Indiáni v ní mají území dlouhé více než dvě stě kilometrů. Udělali pro nás obřad a já se skamarádil s náčelníkem. Přitom když jsme přišli, vůbec k nám nešel. Poslal jen svou sestru a další indiány. On sám kolem nás kroužil asi půl hodiny v uctivé vzdálenosti. Nakonec usoudil, že jsme dobří lidé, a přišel k nám.
Potom asi patnáct indiánů přišlo na náš koncert. Dorazili ve svých krojích, což bylo úžasné. Naši krajané říkali, že tam žijí třicet let, ale nic podobného tam s indiány nezažili.
Víte, když se díváte indiánům do očí, nesmíte jim pohledem uhnout. Oni z vašich očí vyčtou, jaký jste člověk, a podle toho se k vám chovají.
Zůstal jste s náčelníkem v kontaktu?
Psali jsme si dopisy, někde je ještě mám. Psala mi je jeho žena. Několikrát mě pozval na další návštěvu, až k jezerům u Yukonu, kde mívají každý rok slavnosti. Já se tam ale nedostal.
Mít rád indiány znamená nebránit se duchovním věcem. Jaký k nim máte vztah?
Velký. Už od narození mě přitahoval vesmír a já si kladl otázku, odkud jsem a proč jsem právě na zemi. Tyhle věci jsou někdy až mimo chápání. Dávám je nenápadně i do textů.
Nejsem zaslepený blázen, který nutně věří na něco nehmatatelného. Vím ale, že je něco mezi nebem a zemí, o čem nevíme. Věřím také v boha, věřím ve strážné anděly. Jak to ale všechno je, se asi dozvím, až když tu nebudu.
Proč jste v roce 1984 opustil Minnesengry?
Kapelník Minnesengrů chtěl spíše zhudebňovat poezii, zatímco já jezdit na Porty, vrátit se do folkové kolébky. Dnes si myslím, že to byl dobrý krok. Začal jsem zase psát vlastní písničky, a když se potom některé ujaly, nepomýšlel jsem na to, že bych se vrátil zpět. I když jsme pak ještě s Minnesengry párkrát spolupracovali, byť jen na deskách.
U příležitosti vašich pětasedmdesátin vychází několik alb. Co přinášejí?
Supraphon vydává dvojalbový komplet Tak jsme vandrovali… / Alba a singly 1985–1991. Čítá zásadní a již dlouho nedostupná první tři řadová alba naší kapely a osm koncertních bonusů k tomu. Jsem moc rád, protože ta alba by asi nikdo jiný už nikdy nevydal.
Zároveň nám vychází úplně nové album Všechno je teď a Universal Music vydal loni kompilaci Trvalky.
Může se vám hodit na Zboží.cz: