Článek
Co vás přimělo koncipovat kompilaci Pop Rock Line 1966–1973 jako výběr coververzí zahraničních písní v podání československých skupin a zpěváků?
Je to už sedmé dvojalbum v řadě Line a na těch předešlých jsme probrali spoustu nahrávek ze 60., 70. a už i 80. let minulého století. Předchozí dvě alba byla, řekněme, hodně závažná. Jedno bylo jazzrockové a druhé artrockové, což znamená, že na nich byla představena složitější hudba s delšími stopážemi.
A pak jsem si uvědomil, že než definitivně opustíme šedesátá léta, měli bychom to udělat v okamžiku, kdy budou kompletní. Na předcházejících kompilacích jsou samozřejmě velká jména československé hudební historie, ale v té době, kterou já si užil, a proto mám tu drzost dávat ji dohromady, vycházela spousta singlů a ípíček s kapelami, které se někdy ani nedočkaly vydání celého alba a někdy se později staly doprovodnými soubory.
Na těch singlech a ípíčkách byly dost často coververze. My je tehdy rádi kupovali, protože to byla cesta, jak jsme mohli alespoň v české verzi, někdy velmi nedokonalé, slyšet světovou muziku.
Vycházely coververze zahraničních písniček i proto, že ve druhé polovině šedesátých let tu nebyl dostatek kvalitní československé hudby?
Myslím, že to tak nebylo. Byl tu Semafor, další hudební divadla, řada dobrých kapel i zpěváků, a původního repertoáru bylo dost. Bigbítových skladeb ale méně. Televize i rádio pokrývaly především mainstream. A tam, kde mainstreamová sólová scéna cítila, že by písnička mohla být populární, tak ji využila.
Nahrávali naši hudebníci i coververze skladeb východních kolegů?
V šedesátých letech ne. Připusťme, že naše oko a ucho byly obráceny na Západ. V další desetiletce už se to trochu změnilo, protože se sem tam v repertoáru některých objevily i předělávky písní kapel z východního bloku.
Jak českoslovenští interpreti nakládali s texty?
Kompilace Pop Rock Line 1966–1973 dokazuje, že se zpívalo především v angličtině, která byla lepší, nebo horší. Jednak to vypadalo světově, a jednak mohl být s českými verzemi textů už tehdy problém. K tomu, abyste mohli k písni nazpívat český text, totiž bylo potřeba souhlasu původních autorů. Dnes už to platí bezvýhradně. Vydat dnes coververzi kohokoli v české verzi bez předchozího povolení je úplně vyloučeno.
Tyto zákony, k nimž jsme se připojili, platily již od padesátých let. Jenže v letech padesátých, šedesátých, a dokonce i později jsme se tím u nás moc nezaobírali. Vznikla tedy řada coververzí, které neměly souhlas původních autorů. Nicméně i kvůli tomu, že průšvih byl na dohled, se spíše zpívalo anglicky.
Váže se k historii některé skladby z kompilace nějaká zajímavost?
Jsou na ní písně v podání interpretů, kteří měli k bigbítu vcelku daleko. Třeba Petr Spálený s kapelou Apollobeat sice měli v názvu slovo beat, ale hráli spíš pop. Že se pustili do bigbítového repertoáru, bylo docela překvapení.
Asi posluchačsky nejatraktivnější je na dvojalbu píseň od The Samuels, což byla původně rokenrolová kapela. Na začátku sedmdesátých let, jako spousta našich dalších, jezdila hodně vystupovat do Polska. A tam chtěli bigbít, takže The Samuels ho začali hrát. Na dvojalbu je coververze písně britské hardrockové Gun, která se jmenuje Race with The Devil. Je to velmi kuriózní, zajímavá, netypická a pro tuto příležitost poprvé digitalizovaná nahrávka.
Jak moc se čeští interpreti snažili ve svých verzích přiblížit se originálnímu zvuku?
Snažili se velice, ale jednoduché to neměli. Jednak měla velmi různorodou úroveň jejich angličtina, a když byla horší, snižovala důvěryhodnost coververze. Zásadní problém byl ale ten, že nebyly nástroje, ve studiích nebyly k dispozici potřebné zvuky a chyběli zvukaři, kteří by je dokázali takříkajíc natáhnout.
Když kapela potřebovala použít nějaký dobrý kytarový efekt a nemohla si ho koupit, muzikanti si ho stavěli z domácích zdrojů. Takže třeba v předělávce velice pěkné nahrávky skupiny Cream Strange Brew, kterou zpívá Hana Ulrychová s kapelou Atlantis, není kytarové sólo na úrovni sóla Erika Claptona. Nejenom technicky, ale především zvukově.
Přesto je ta písnička krásnou ukázkou toho, jak k ní mohl český interpret přistoupit. V originále zpívá Eric Clapton ve falzetu. Hana Ulrychová, protože je dáma, měla svůj hlas posazený nad ten jeho falzet, a tak vznikla velice zajímavá kombinace dívčího hlasu a velmi zásadního bigbítu. Jen zvuk kytary nebyl správný.
Jak se československé kapely tehdy k původním nahrávkám dostávaly?
Bylo to složité. Po roce 1965, kdy se u nás uvolnily poměry a sem tam někdo dostal devizový příslib pro cestu do zahraničí, se více cestovalo. Jenže peněz, které naši občané dostávali, bylo tak zoufale málo, že koupit si v zahraničí elpíčko byla z hlediska rodinného rozpočtu obvykle zbytečnost. Něco se dalo dovézt z tehdejší Jugoslávie, protože se tam jezdilo častěji a tamní vydavatelé dávali dost často na trh licence západních desek.
Naprosto zásadní ale byli diskžokejové, například Pavel Černocký, Petr Sís a další. Vlastnili singly a muzikantům je půjčovali. No a zcela zásadní zdroj bylo rádio. Všichni jsme každý den v sedm večer poslouchali Radio Luxembourg, které v angličtině vysílalo cokoli. Všechno jsme natáčeli na kotoučový magnetofon, protože kazety přišly později, byli jsme naštvaní, když rádiový diskžokej do začátku nebo konce skladby promluvil, občas jsme nevěděli, jak se písně jmenují, ale byl to nejlepší zdroj. Myslím si, že většina kapel při tvorbě coververzí na začátku vycházela právě z vysílání Radia Luxembourg.
Kdo byl podle vás mistrem coververzí?
Na dvojalbu je hodně zastoupený Pavel Sedláček, a to sám i se dvěma kapelami. Pamatujeme ho jako rokenrolistu, zpěváka ze Semaforu, z duetu s Evou Pilarovou, s níž tehdy žil. Na Pop Rock Line 1966–1973 se ale ukazuje jako mnohostranně talentovaný zpěvák, který solidní angličtinou dovedl převést do české podoby leccos. A nedělal to špatně.
V bookletu dvojalba píšete, že se coververzím říkalo pajcy. Zní to trochu neuctivě. Jak bylo mezi muzikanty přebírání písní vnímáno?
Případ od případu. Pajcy, což je počeštěné slovo převzaté z němčiny, se říkalo písničkám, v nichž se kapela snažila hrát takzvaně jedna ku jedné. Obvykle to dopadalo špatně, protože, jak už bylo řečeno, nebyly hlasy, nebyly nástroje, nebyly potřebné studiové zvuky.
Někteří muzikanti si ale původní verze předělávali, a to už bylo o něčem jiném. Nevím, jestli by původní interpreti nad těmi úpravami vždycky jásali, ale my si toho velmi vážili. Byla to pro naše muzikanty cesta.