Článek
Následovala další alba, ale nyní, i když na koncertech nabíjejí fanoušky dávkou energie a rebelství, nechávají je už několik let čekat. Poslední nahrávka Lex Hives spatřila světlo světa před devíti roky. V půli srpna byli The Hives hvězdami festivalu Rock for People Hope v Hradci Králové. Na otázky odpověděl zpěvák Pelle Almqvist.
Chybělo vám hraní?
Rock’n’roll je zpět. Už jsme byli velmi znudění. Doufali jsme, že se brzy něco stane, protože potřebujeme pozornost a ohlas našeho publika. To nám během pandemie chybělo. Doslova se z nás stali strašní lidé. Teď se díky publiku zase staneme lidmi dobrými, protože energie od posluchačů je tím elixírem, který nám dává sílu držet se už třicet let na špici.
Když přicházíte s novou písní, zamýšlíte se nad tím, jestli se bude líbit publiku?
Tak o tom úplně nepřemýšlíme. Když svou hudbu nebudeme mít rádi my, tak ji nebude mít rád nikdo, ani naši fanoušci. Tvoříme tak, jak to cítíme. Ta hudba je naše a pro nás. A když nás baví, baví i fanoušky. Určitě není cestou k úspěchu vydávat něco, aby se to obecně líbilo všem.
Mnozí charakterizují váš styl jako garážový rock. Já ve vaší hudbě slyším třeba i punkové Buzzcocks.
Máme rádi Buzzcocks, ale nejsou to úplně naše vzory. Určitě nás ovlivnil rock padesátých a šedesátých let, později třeba americké punkové kapely, Dead Kennedys, britští The Yardbirds. Je to takový mix stylu různých kapel.
Rozhodně zníte víc punkově než mnohé americké neopunkové kapely. Souhlasíte?
Ano, také myslím, že jsme víc punkoví než ony. Máme rádi původní punk ze sedmdesátých let a myslím, že mnoho amerických neopunkových kapel je dost popových. Je to docela zvláštní, protože mnoho Američanů si zase myslí o nás, že jsme popoví.