Hlavní obsah
Každoročně pořádá Natálčin bazárek s oblečením, jehož výtěžek putuje Lékařům bez hranic. Foto: Petr Hloušek, Právo

Herečka Natálie Řehořová: Místo hraní divadla jsem se naučila šít

V devatenácti si ji vybral francouzský režisér do hlavní role dramatu Jezero. I když hrála v různých filmech a seriálech, její hlavní vášní je divadlo. S Natálií Řehořovou (31) jsem si povídala v jejím domovském Švandově divadle nejen o pomoci druhým, o tom, co ji zklamalo v Americe, ale i o úvahách, zda přivést do tohoto světa dítě.

Každoročně pořádá Natálčin bazárek s oblečením, jehož výtěžek putuje Lékařům bez hranic. Foto: Petr Hloušek, Právo
Herečka Natálie Řehořová: Místo hraní divadla jsem se naučila šít

Během jarní korona krize jste se zapojila do výroby roušek, i když šicí stroj nebyl vaším přítelem. Jak dlouho trvalo udělat první?

Začínala jsem stříháním látky. Druhý nebo třetí den jsme sehnaly pět šicích strojů a holky, se kterými jsem šila, mi to vysvětlily. Zhlédla jsem taky instruktážní videa, celkem to šlo. Jen mi dělalo problém vyměnit spodní nit, což byla naše nejčastější věta: „Došla spodní.“ V ten moment vypukl smích.

Komu roušky pomohly?

Nejdřív rodinným příslušníkům, divadlu. Pak se to na Facebooku rozjelo, začaly nám psát různé organizace. Hlásili se ti, kteří věděli, kde roušky scházejí. Vyšla výzva jedné nemocnice, že se nedostávají, tak jsme jim je nabídly. Začínaly jsme na třech strojích a denně ušily sedmdesát roušek, při pěti mašinách to bylo sto třicet. Večer se rozvážely na konkrétní místa. Pak jsme ještě dva měsíce vařily pro záchranáře a do domovů důchodců pekly sladké.

Natálie Řehořová

Foto: Petr Hloušek, Právo

Teď je roušek dostatek, přemýšlíte o zapojení se do jiné pomoci?

Zkoušky v divadle skončily 20. října, takže se nacházím ve fázi volna a rozhlížení se. Čas trávím na chalupě s rodinou, synovec je v první třídě, jedeme distanční výuku. Přemýšlím, co se sebou, protože znovuotevření divadel mi přijde vzdálené, tudíž uvažuji o brigádě.

Covid odsunul premiéru Cyrana z Bergeracu v pražském Švandově divadle, kde máte roli Roxany. Jaká je podle přepisu britského dramatika Martina Crimpa?

Proti původnímu textu Edmonda Rostanda méně romantická, spíš současná žena. Má svou představu o mužské kráse, do níž jí zapadá hezký Kristian, který ale není na její intelektuální výši. Inscenace je o našich představách a ideálech, které se střetávají s realitou.

Režisér Martin Františák vyzdvihuje v inscenaci sílu slova jako prostředku moci. To mi připadá hodně aktuální.

Velmi! Denně jsme pod palbou zpráv z nejrůznějších médií a jen těžko si ověřujeme, odkud informace pocházejí. Valí se na nás strašná masa negativních informací, chápu, že někdo kvůli tomu sklouzne až k nihilismu. Měli bychom dodržovat všechna opatření a dbát o zdraví, ale zároveň si k sobě nepouštět víc, než je nezbytně nutné.

Neobáváte se, že kultura sklouzne k jakési instantní podobě? Že nám bude servírována jako konzerva pomocí online forem?

Teď je to cesta, která drží kulturu živou. Neumím si představit, že třeba rok nebudeme hrát před diváky, nepostavíme se na jeviště. Jenže v současnosti jde o jedinou možnost, jak kulturní zážitek zprostředkovat. Když jsme v červnu po pauze otevřeli divadlo, chodili diváci ve velkém počtu, protože jim kultura chyběla. Uvědomila jsem si platnost myšlenky, že když není kultura, nepřežije národ. Prostě potřebujeme potravu pro duši.

Natálie Řehořová

Foto: Petr Hloušek, Právo

Nejspíš je ohrožená i premiéra Zabíjejte popírače klimatických změn. V satirické komedii máte hrát australskou ministryni životního prostředí. Co vy a ekologie?

To je pro mě delší dobu velké téma, důležité a aktuální. Na jaře jsem zažila první ekokrizi, když mi v přírodě na chalupě došlo, jak kolem vysychají rybníky, nejsou lesy tam, kde byly, stromy vypadají jako sirky bez větví. Přepadl mě pocit, že to vypadá na konečnou. V hlavě mi šrotovalo, že za pár let vypukne válka o balenou vodu. Na chalupě nám občas přes den vodu vypínali, protože jí byl nedostatek.

Přemýšlela jsem i o dětech, jestli je chci přivést do tohoto světa. Považuji rodinu za smysl života, chtěla jsem být matka, mít děti… Naskakovaly mi úvahy, zda je chci přivést do pouště, do horka. V tom jsem se máchala asi měsíc.

Co ještě vás dokáže nadzvednout kromě postižené přírody?

Hrozně naštvaná jsem byla, když jsme s kamarádkou měsíc cestovaly po Americe. Třeba návštěva velkého super bio řetězce, kde v sekci ovoce mají jednotlivá jablka v plastovém sáčku. Ještě rozkrájená na šest dílků a každý zabalený zvlášť! Chápete to?! To je prostě ignorace životního prostředí! V kavárně servírují kávu v plastu. Já už pak trvala na tom, že ji chci do hrnku, jenže ve spoustě kaváren a restaurací nemají vůbec sklo. V lasvegaském hotelu při snídani všechno nádobí z plastu. Vezmou ho a vyhodí.

Krvavá hra, z níž mrazí. S kolegou Matějem Nechvátalem v inscenaci Švandova divadla Lady Macbeth z Újezdu.

Foto: ŠD – Alena Hrbková

Jako hodně mladá jste ztvárnila roli dívky závislé na kávě ve studentském filmu Kafé, oceněném zvláštní cenou za herecký výkon. Máte ráda kávu?

Závislost na kávě mi zůstala. (smích) Hodně se omezuji, abych nevypila tři denně. Vybírám si kavárny a doma mám dobrou zrnkovou kávu. Film mě potěšil, vznikal v době, kdy jsem byla v prváku na konzervatoři, a šlo o moje první setkání s kamerou.

V pouhých devatenácti vás potkal úspěch v podobě hlavní ženské postavy ve francouzském dramatu Jezero. Snímek z roku 2008 zaujal i na filmovém festivalu v Benátkách, kde získal zvláštní cenu poroty. Jak na natáčení vzpomínáte?

Jako na sen, protože bylo výjimečné, krásné a pro mě podstatné. Francouzský režisér Philippe Grandrieux nechtěl francouzskou herečku, objel asi tři státy, včetně nás. Pozvali mě na casting, já ten den byla po rozchodu, ubrečená, tuhle výzvu jsem neprožívala. Režisér chtěl vidět, jak skutečně vypadáme. Herečky posílal, aby se odlíčily. Výborně, říkala jsem si, mám fleky na obličeji od pláče, nenamalovaná… Předvedla jsem pár etud, popovídali jsme si.

Pana režiséra jste hned zaujala?

Odpoledne mi volali, ať přijdu znovu. Chtěl po mně hru, co jsme hrály jako děti. Já začala skákat panáka. To seš ty, řekl. Pak se točilo dva měsíce ve Švýcarsku a ve Francii, poměrně netypicky, nešlo o klasický scénář, mohli jsme improvizovat. Bylo nás pět herců, běhali jsme po horách a režisér dělal i kameru. S filmem jsme objeli pár festivalů, hodně ho promovali v zahraničí, bylo to nádherný. Režisér Philippe Grandrieux je ve Francii uznávaný, Jezera si velmi vážím.

Původně možná chtěla být Natálka zpěvačkou, což usuzuji z toho, že máte vystudovaný hudebně-dramatický obor a zpíváte v kapele Alo Trio.

Když se mě někdo zeptal, čím chci být, odmala jsem odpovídala, že herečka nebo zpěvačka. A rodiče mě v tom podporovali. Ve všem, co jsem si vymyslela. Po základce jsem udělala přijímačky na konzervatoř a pak už se to rozjelo.

Může se vám hodit na Firmy.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků