Hlavní obsah

Pohledem Thomase Kulidakise: Klaus, Mečiar, EU a vzpomínky na federaci

Od rozdělení federace uběhlo skoro třicet let. Dva hlavní političtí aktéři té minulé doby, Václav Klaus a Vladimír Mečiar, stále žijí, stejně jako žijeme i my, kteří si ještě Československo pamatujeme.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Thomas Kulidakis

Článek

Oba hybatelé politických dějin devadesátých let se sešli na místě činu, v brněnské vile Tugendhat, aby zavzpomínali a obhájili rozdělení federace, jež by teď už měla úctyhodných 104 let. Dozvěděli jsme se mimo jiné, že tenkrát byli extrémisté, kteří byli ochotni střílet, a Václav Klaus přidal doušku, že by to ozbrojeným konfliktem dopadlo, kdybychom byli v Evropské unii.

Tvrzení se dá rozložit ve dvou rovinách. Za prvé, extrémisté, kteří si vybírají z faktů, historických událostí i stávajícího vývoje jen to, co se jim hodí, jsou vždy na všech stranách. Je to většinou menšina, jež chce strhnout ostatní umírněné, případně překročí mez, za kterou se těžko vrací.

Je na mlčící většině, aby jim v tom zabránila. Jde to poměrně lehce, stačí odmítnout rozkaz nebo pokyn – například k válčení – a nevymlouvat se, že když to neudělám já, udělá to někdo jiný. Řídit se svým morálním kompasem, nepodléhat jednoduchým vysvětlením a řešením komplexních otázek.

Bod druhý, tedy zdali bychom se pustili do bratrovražedné války, pokud bychom byli v Evropské unii, je tvrzení, které by si žádalo více vysvětlit, a bylo by dobré, kdyby tak v nějaké své stati bývalý prezident Klaus učinil – coby příspěvek k polemice.

Klaus: Být v EU, tak po sobě Češi a Slováci stříleli

Domácí

Evropská unie má totiž mnoho chyb, ale také několik výhod. Jednou z nich je, že členské státy se mohou hádat u stolu, navzájem soudit u Evropského soudního dvora, prostě mírově si vyřizovat vše, co si jinak na starém kontinentu tradičně státy vyřizovaly na bojištích.

V žádném případě to neznamená, že je Evropská unie ideální projekt, ale je to zásadní výdobytek doby s ohledem na krvavou minulost našeho kontinentu. Členské státy se samozřejmě chovají tak, jak jim velí jejich přirozenost, tedy dbají především na své zájmy. Místo získávání koalic pro střetnutí na válečném poli ale získávají spojence pro vyjednávání v rámci unijních procesů. Některým to jde lépe, jiným hůře.

Proti unijnímu projektu můžeme mít řadu výhrad. Často příliš aktivistickou Evropskou komisí a mnohdy farizejským Evropským parlamentem počínaje a příliš ambiciózním Zeleným údělem řídícím se více politickou vůlí a přáním než technologickými možnostmi konče. Přispění k míru mezi členskými státy se ale Evropské unii nedá upřít. Stejně jako například výhody při cestování v schengenském prostoru nebo zrušení roamingu.

Konstruktivně kritizovat Unii není nic špatného, je to naopak potřeba, už jen proto, aby se uklidnili extrémisté všech směrů. Touha páchat dobro je často nejkratší cesta do pekel. EU musíme zlepšovat, to je zřejmé.

Tvrdit ale, že by nás vedla k ozbrojenému konfliktu, je nepřípadné, důkazy pro to žádné nejsou.

Zřejmé ale je, že v rámci EU by nám určitě bylo lépe, kdyby federace vydržela. Byli jsme jeden poměrně velký a lidnatý stát, který by v mírových unijních půtkách měl větší slovo. Teď jsme dva státy malé. Federace je rozhodně škoda, byť i teď si jsou obě země velmi blízké.

Reklama

Výběr článků

Načítám