Článek
Ruští politici sice stále trvají na demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny, byť u toho druhého není zcela jasné, oč jde, ale zástupce náčelníka generálního štábu Sergej Rudskoj už hovoří o druhé fázi operace, protože nespecifikovaných cílů té první bylo dosaženo.
Druhá se soustředí na Donbas, jenž, jak zdůraznil, byl hlavním cílem od počátku. Sice není jasné, proč tedy ruská armáda útočila nejen na vojenské základny po celé zemi, ale taky na obytné čtvrti v Kyjevě, Černihivu a Charkově nebo obsadila Cherson, bylo by však jen dobře, kdyby s tím Rusové přestali a nepokoušeli se tato města dobýt.
Nelze zapomínat na jiná slova, která také zazněla na konci minulého týdne. Vedoucí ruské delegace jednající s Ukrajinci Vladimir Medinskij varoval, že rozhovory váznou: „Nyní se pozice sbližují v sekundárních otázkách, ale v těch hlavních politických se fakticky točíme na místě.“ A opět zopakoval mantru o demilitarizaci a denacifikaci a také nutnost uznání Krymu a Donbasu.
Ještě dál zašel bývalý ruský prezident a zástupce šéfa bezpečnostní rady Dmitrij Medvěděv, který v sobotu opět hrozil jadernými zbraněmi. Když vypočítával čtyři případy, kdy si je Rusko vyhrazuje použít, zmínil, že i v případě, když by šlo o nejaderný útok, o agresi, která by ohrožovala existenci Ruska nebo nějakého jeho spojence.
Jadernou zbraň by tak mohla Moskva použít i v případě, kdy by podle ní ukrajinská armáda ohrožovala existenci samozvaných lidových republik na Donbasu, tedy na území Ukrajiny. Rusko je však uznalo navzdory budapešťskému memorandu, kde se zavázalo ctít územní celistvost Ukrajiny. A uznalo je na celém území Doněcké a Luhanské oblasti, tedy i v regionech, které separatisté nikdy neovládali. A možná i mimo ně, aby se zajistila pozemní cesta na Krym. Hned jak Moskva tyto samozvané státní útvary uznala, uzavřela smlouvu o vzájemné pomoci, která zahrnuje i vojenskou. Takže je možné je chránit všemi prostředky v arzenálu.
Chlácholit se, že v ruském vedení panuje nejednotnost, je bláhové. Nějaké napětí tam jistě bude, ale ne takové, které by ohrožovalo postavení Vladimira Putina a zpochybňovalo jeho rozhodnutí. Zatím se postupuje. A pokud Medvěděv říká, že o všem rozhoduje Putin a on se k tomu nebude vyjadřovat, nemusí to být jen role Piláta Pontského, který si nad vším myje ruce, ale také vyjádření absolutní loajality.
Putin žene svou riskantní hru do nebezpečně vysokých sázek. A jestliže mu přes všechna rizika nedělalo obtíže začít invazi na Ukrajinu, nemusí mít zábrany použít taktickou jadernou zbraň. Hrozbu nelze brát na lehkou váhu, z Kremlu nepřichází jen mráz, ale mohla by z něj přijít i jaderná zima. To však neznamená, že máme sklapnout podpatky a splnit mu všechna přání. On s naším strachem z jaderné války kalkuluje.
Ani Putinovi vše neprojde. Peking už dal najevo, že neomezená spolupráce mezi Ruskem a Čínou má své limity - končí ve chvíli, když by Kreml porušil Chartu OSN. I loajalita má své meze, když hrozí jaderná válka. Ne každý chce mít na svědomí zničení světa. Ukazuje to případ šéfa amerického sboru náčelníků štábů Marka Milleyho. Když se po prezidentských volbách Číňané obávali, že by Donald Trump ve snaze prosadit si svou, mohl zahájit válku s ČLR, zavolal Milley svému čínskému protějšku, aby ho ujistil, že se to nestane, a pokud by mělo, bude ho hned informovat. Ani v Rusku se všem nechce umřít.