Článek
O možných motivech této politické frašky bylo napsáno už mnoho. Figurují mezi nimi snaha odvděčit se odcházejícímu ministrovi za jeho přičinlivost, když v prezidentově zastoupení ukázal řediteli Národní galerie, že se této konkrétní hlavě státu neodmlouvá. Nebo snaha ukázat nominovanému ministrovi kultury, že tato hlava státu nic nezapomíná, a zač je toho tedy loket, když si v prezidentské volbě dovolil podporovat spíš prezidentova protikandidáta a kamarádil se se Sobotkou.
Mezi motivy méně přízemními, tedy takříkajíc strategické povahy, někteří komentátoři uváděli prezidentovu dlouhodobou snahu vyvléknout se z chomoutu parlamentní demokracie a využít situace, kdy má v hrsti vydíratelného, a tedy slabého premiéra, k plíživému posunu k prezidentskému systému. A když už se šlape po Ústavě, proč rovnou nezkusit vypudit nenapravitelnou ČSSD z vlády a vytvořit si vládu de facto svoji, kterou povede poslušný premiér a podpoří ji komunisté a okamurovci?
ČSSD tento záměr prezidenta dobře pochopila. A ocitla se tudíž v těžkém dilematu. Kdyby na protest proti porušování Ústavy prezidentem za tichého přihlížení premiéra odešla z vlády, jak hrozila, leckdo by jí zatleskal, ale pan prezident by dosáhl v podobě rekonstrukce vlády bez ministrů ČSSD svého. Pokud by naopak prezidentovu ofenzivu „vyseděla“, na Hradě a v Lánech by se mohli tak nanejvýš radovat z toho, že pan prezident zdánlivě zase cosi vyhrál, když tři měsíce otálel s odvoláním jemu milého ministra a pak odmítl jmenovat sociální demokracií navrženého nástupce, ale zároveň litovat, že hlavního cíle prezidenta by nebylo dosaženo.
Ani náhradník za prezidentem odmítnutého ministerského kandidáta není žádnou výhrou. Pravda, od „pučisty“, který patřil k těm, kdo v roce 2003 sypali písek do kol Zemanovy prezidentské kandidatury, se ve funkci ministra zahraničí vyznamenával loajálností k Hradu, ale veřejnost ho už navždy bude vnímat jako „sobotkovce“. A jelikož jeho „kompetentnost“ na poli kultury je přibližně stejná jako kandidáta kvůli údajnému nedostatku kompetentnosti odmítnutému, nalézá se pan prezident, pokud jde o jeho skutečné motivy, v očích té části národa, která si nemyslí, že jeho moudrost je nad naše chápání, přibližně ve stejné situaci jako jistý nahý pohádkový král.
Bylo-li hlavním cílem vytvoření „prezidentské“ vlády konečné zašlapání ČSSD do země, pan prezident nemůže být s výsledkem své ofenzivy spokojen. Odlomil sice možná z důstojnosti ČSSD další díl, ale bude-li ta dál sedět ve vládě, bude těžké ovládnout ČT, jmenovat do různých mediálních rad „osobnosti“ z hnědé části politického spektra a obecně uskutečňovat zahraničněpolitické a ekonomické záměry Hradu, které by se s rekonstruovanou vládou podpořenou SPD a KSČM uskutečňovaly o poznání snadněji.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Prostě nevýhra. Navíc je zde, i v důsledku prezidentova letního šlapání po Ústavě, Senátem schválená ústavní žaloba. Sněmovna ji sice nepodpoří, ale i tak zůstane nemilým historickým mementem o působení Miloše Zemana v prezidentské funkci.