Článek
Po rozpadu sovětského bloku vzniklo v Evropě nové rozložení sil. Jádrem byly země EU v čele s velkou trojkou Německem, Francií a Velkou Británií. Do širšího jádra EU pak patřila většina západoevropských zemí, jihoevropské byly trochu přehlížené kvůli své ekonomice. Bývalé východní zase představovaly periferii, která jasně ukazovala, co znamená ono orwellovské „všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější”.
Těžko to neslo zejména Polsko. Různé formáty v rámci EU jako V4 na tom nic neměnily. A pak byli ti, kteří na vstup do EU nedosáhli a ani se s nimi moc nepočítalo, jako Moldavsko nebo Ukrajina.
K výraznějším posunům nedošlo ani po brexitu, nevytvořilo se nové silné jádro tvořené kromě Berlína a Paříží ještě Španělskem a Itálií, z velké trojky zůstala jen dvojka, která ovšem ztratila bez britské třetí nohy stabilitu.
Nyní však dochází k významnějším přesunům sil. Bez ohledu na výsledek konfliktu je už nyní jasné, že se s Ukrajinou musí počítat. A Polsko vzhledem ke své angažovanosti taky už není tou zemí, která neplní požadavky Bruselu a může se jen peskovat, byť mnohdy oprávněně.
Jádro tvořené osou Paříž-Berlín, okolo které zůstává řada západoevropských zemí, slábne. Německá představa, jak posílí, když spojí svou technologii s ruskými zdroji, se ukázala neprozíravá. Rusko se nenechalo utáhnout na vařené nudli a Berlín byl se svými velkými zelenými plány zaskočen. Francie si sice tolik nezadala, ale snaha Emmanuela Macrona nějak se domluvit s Vladimirem Putinem vytváří obavu, že Paříž taky lavíruje.
Zatímco v mnoha západoevropských zemích si s tím nedělají starosti, státy blíž Rusku jsou znepokojené a začínají hledat další pevnou oporu v těžkých časech, protože nechuť Německa dodávat zbraně na Ukrajinu vyvolává podezření, že Berlín se nezřekl svých plánů využívat ruské surovinové zdroje.
Dlouhé dohadování o podobě šestého balíčku sankcí ukázalo, že EU není zas tak jednotná a rozhodně není schopná jednat rychle, protože je nutná shoda všech – což je ovšem správně. Ale vleklá jednání byla vodou na mlýn nejen Kremlu a jeho příznivcům, ale také odpůrcům EU, což nejsou vždy stejní lidé. Pokud EU nezačne pracovat na své reformě, bude ji to oslabovat. Větší prostor dostanou euroskeptici mluvící o odchodech z EU, aniž by si uvědomovali, že jen pevné svazky mohou zajistit bezpečnost a že evropská integrace zajistila nejen velký ekonomický rozvoj, ale také mír na většině kontinentu.
Odcházet z EU by rozhodně nebylo rozumné. Ale to neznamená, že by se neměly hledat další možné vazby a že by se mělo spoléhat jen na naše silné ekonomické vztahy s Německem. Lze samozřejmě hledat partnery v rámci EU, ale platformy typu V4 nebo Trojmoří toho v rámci EU moc nemění.
Užší transatlantická kooperace, na kterou hodně sází Polsko, by mohla být tou kýženou jistotou, kdyby ovšem v USA nesílily v posledních letech izolacionistické hlasy. A tak je potřeba hledat dále, vytvářet vazby se zeměmi, které mají podobné názory a podobný přístup, ať už je to Polsko, pobaltské státy nebo Finsko a Švédsko, které vstupují kvůli strachu z Ruska do NATO, a nezůstávat přitom jen v rámci EU. Ruský tlak může sblížit Polsko s Ukrajinou i trvaleji a v takovém případě by nebylo dobré zůstat stát stranou.
A zapomínat nejde ani na Británii, která se na Ukrajině silně angažuje a která má chuť po odchodu z EU hrát s USA a Commonwealthem za zády větší roli ve světové politice. Jasně to ukazuje vznik paktu proti Číně AUSKUS tvořený Austrálií, Spojeným královstvím a Spojenými státy. Je samozřejmě otázkou, zda nějaké těsnější vazby mezi Británií, Ukrajinou Polskem a pobaltskými zeměmi nakonec vzniknou, ale rozhodně bychom si měli naslinit prst a sledovat, jaké větry odkud vanou, abychom něco nepropásli.
Mnohým se sice může zdát, že je zbytečné vytvářet další a další struktury, když je tu EU a NATO, ale je potřeba vytvářet silné vazby a síť i mimo ně. A na to programy přidružených států nebo Partnerství pro mír nestačí. Jejich význam neshazuji, vznikají v rámci silných uskupení, kterými nejen NATO, ale i EU stále jsou. Ale samy tyto organizace postrádají větší pružnost.
Inspirací tu může být situace v Pacifiku, kde působí několik podobných platforem snažících se brzdit Čínu, které se mnohdy překrývají. Kromě AUSKUS a tradičních bilaterálních vazeb mezi USA a Japonskem či USA a Jižní Koreou je tu také Quad spojující USA, Austrálii Japonsko a Indii. Ze struktury je zřetelné, že když by jedno spojenectví nefungovalo, nebo v něm něco drhlo, je tu jiné, alternativní. Možná je to složité, ale více partnerů, jimž lze věřit, a bezpečnostních garancí rozhodně neškodí. Naopak.
Česká diplomacie by neměla spát. Měla by sledovat, jak se přesouvají vazby a těžiště moci, abychom nezůstali stranou. A nebát se jasně dávat najevo, co chceme. Aby to nedopadlo jako v 19. století, kdy došlo k rakousko-uherskému vyrovnání, ale k českému už ne - kvůli odporu německorakouských a maďarských politiků neprošly tzv. fundamentální články a Češi z loajality k Vídni za prusko-rakouské války v roce 1866 neměli nic. Poučit by se z toho však měla i EU, aby nedopadla jako habsburská monarchie.