Článek
Řeč je o mašině přezdívané Štokr – roku 1954 ji vyrobila plzeňská Škodovka, pardon, Závody V. I. Lenina. Poslední majitel, Iron Monument Club Plzeň, ji dlouho nabízel k prodeji. Marně. Až teď se dočkal. Odveze si ji jiná parta nadšenců, Spolek železniční výtopna Jaroměř.
Chtěli jsme, aby ji nový majitel zachoval pro budoucí generace
„Bylo to za minutu dvanáct,“ řekl Právu Robert Kučera z plzeňského sdružení. „Před hořáky autogenu zachránilo lokomotivu jen to, že o ni projevili zájem kolegové z Jaroměře. Současná ekonomická situace, zaviněná především koronavirovou krizí, nám nedávala jinou možnost, než se jí zbavit. Ale chtěli jsme, aby ji nový majitel zachoval pro budoucí generace.“
Parní superman
Úplně zářná budoucnost tuto mašinku nečeká. „Renovujeme jiný stroj stejného typu, a tak z ní využijeme některé díly,“ vysvětlil Bohuslav Škoda z jaroměřického spolku.
Poslední jízda lokomotivy Ringhoffer č. 2
„Do šrotu nepůjde, ale kdy ji budeme moci vystavit, nedokážu říct. Možná ji alespoň natřeme zase načerno, aby vypadala, jak vypadat má.“ I s tendrem váží 175 tun, do Jaroměře ji odtáhnou po kolejích. „Na podvalníku by to stálo nějakých sedm set tisíc,“ podotkl Škoda. A na západ Čech na oplátku poputují díly, které Plzeňané potřebují pro jinou lokomotivu. Štokrů je podle Kučery v Česku jen pět, pojízdný je jediný, vlastněný ČD.
Zprovoznění toho plzeňského by údajně stálo až 20 milionů. A k tomu tisíce brigádnických hodin. „Desetitisíce,“ upřesnil Kučera, „přitom by to ekonomicky nedávalo smysl.“
Tahat výletní vláčky nejvýkonnější parní lokomotivou, jaká kdy jezdila po českých kolejích, by bylo házením peněz do jejího nenasytného kotle – Štokr se jí ostatně přezdívá podle automatického přikladače. „Aby poznala, že něco táhne, musí mít za sebou třicet vagonů s uhlím, a ne tři vagonky s pasažéry,“ upozornil Kučera.
Slovenská strela vstala z mrtvých
Jaroměřská štace bude pro 556.0210 – tak se lokomotiva oficiálně jmenuje – už druhým zmrtvýchvstáním. Poprvé ji v osmdesátých letech zachránilo, že vytápěla železniční depo. Iron Monument Club ji vlastní od roku 1994, ale kromě krátké epizody, kdy před sedmnácti lety stála jako těžkotonážní exponát před plzeňskou Olympií, pro ni využití nenašel.
A peníze na její renovaci také ne. Zvláště po roce pandemie, kdy padly všechny nostalgické parní jízdy, které jsou pro spolek zásadním zdrojem příjmů. „Veškeré fixní náklady, od nájmů po energie, přitom musíme platit dál. Takže od loňského března do letošního dubna jsme ve ztrátě asi tak 1,2 milionu,“ konstatoval Kučera. „Teď se to musíme snažit dohnat. Takže jestliže dříve jsme jezdili zhruba jednou do měsíce, tak teď každý víkend,“ uzavřel Kučera.