Ztraceni ve štolách pod Prosekem

Napřed ale trocha historie. První zprávy o svépomocném dobývání bělavého písku z okraje prosecké plošiny pocházejí někdy z poloviny 19. století. Spíš než dobývání to bylo škrabání: pískovcové podloží – poslední vzpomínka na doby, kdy území Čech a Moravy pokrývalo moře – tady vystupovalo na povrch, takže stačilo jen párkrát kopnout krumpáčem.

Hrubší písek z povrchového lomu se používal do malty a betonu, jemnější „štrajtsand“ pak do štuků a omítek, případně na vysypávání cihlářských forem. Ten nejjemnější nacházel využití v domácnostech: hospodyňky s ním drhly připálené hrnce a posypávaly dřevěné podlahy, aby se do nich nezašlapávala nečistota.

A protože venku nešlo pracovat v mrazech, začala se pískovna nořit do podzemí. Tam panovala stálá teplota okolo 9 °C, ideální pro práci. „Během zimní těžby kopáči rozšiřovali pukliny mezi pevnějšími pískovými bloky, ohrabávali je v místech, kde byl pískovec nejměkčí, a ponechávali jen pevnější pilíře, aby jim stropy vyhloubených prostor nespadly na hlavu.

Tato dobývací metoda se nazývá chodbicování a postupně se s ní dostávali čím dál hlouběji do pískovcového masivu,“ popisuje speleolog a báňský projektant Jan Kamenický, autor projektu pro zpřístupnění historického podzemí Proseka.

Divoká těžba probíhala zcela volně, stačil jen souhlas majitele pozemku. Vznikalo tak chaotické bludiště nepravidelných chodbiček, které vytvářely naprosto nepřehledný podzemní labyrint podobný jeskyním a ohrožovaly statiku budov nad ním.

Před výstavbou sídliště v polovině 60. let minulého století proto zahájil Pražský projektový ústav systematický průzkum, jenž v roce 2001 vyvrcholil proražením sto třicet metrů dlouhé průzkumné štoly vyložené ocelovou výztuží. Ta měla za cíl objevit další chodby – což se nepovedlo – a propojila dvě velké podzemní pískovny: Hamplovu a Ameriku I.

Jako všechny podzemní prostory, i pískovny odjakživa probouzely lidskou fantazii. Také mají své legendy. Podle jedné z nich prosecké štoly kopírují svatováclavskou poutní cestu, spojující světcův hrob ve Svatovítském chrámu a baziliku ve Staré Boleslavi, kde byl Václav zavražděn. Desítky barokních kapliček, jež trasu lemují na povrchu, slouží jako výdechové šachty. A štoly samotné jsou tak vysoké, že jimi potají projel až do Boleslavi císař Napoleon v kočáře.

Už pouhá myšlenka podzemní chodby dlouhé pětadvacet kilometrů je technický a ekonomický nesmysl, dokonce i v případě, že by se Napoleon značnou část cesty plazil – přičemž pomíjíme fakt, že v jeho době chodby ještě neexistovaly. Jak píše geolog Václav Cílek v knize Podzemní Praha, „legenda nedává smysl, ale tvrdošíjně se traduje, a to do takové míry, že jsem v průběhu několika let zapsal nejméně deset svědectví lidí, kteří v chodbě byli, a věřili si do té míry, že poskytli adresy i telefonní čísla“.

Podobně je na tom pověst z knihy Neznámá Praha od Edgara Havránka: „Na Proseku stával klášter, obydlený mnichy, kteří v dobách pronásledování vykopali pod klášterem podzemní chodby. V chodbách existuje důkaz, dosud je tam na jednom místě v pískovci vytesán oltář, u něhož prý mniši sloužili mše.“ Žádný klášter není v okolí doložen. Nicméně oltář jsme v podzemí našli – satanistický… Ale k tomu se ještě dostaneme.

Zrnko pravdy je také na poslední legendě, totiž že se pod Prosekem nachází obrovské podzemní jezero. Voda se do štol opravdu dostala, dokonce hned dvakrát: když na přelomu tisíciletí praskla nedaleká kanalizace, zatopily část chodeb splašky. Dodnes jsou tam metrové nánosy vyschlého písčitého bahna a na stěnách je vidět hranice, kam exkrementy dosahovaly. Hamplova pískovna tehdy dostala přiléhavou přezdívku Močálka.

Štoly odjakživa lákaly kluky z nedalekého sídliště. Na dobrodružné výpravě mohlo však jít o život. Psal se pátek 22. října 1976 a v televizi právě běžel Kabaret u dobré pohody, když zoufalí rodiče nahlásili policii, že do pískovny vlezli tři kamarádi – Jirka, Pavel a Jindra – a jsou už několik hodin nezvěstní.

„Vyrazili čtyři, jeden se vrátil. Ostatní pokračovali dál a táhli za sebou nit. Ten jeden je naštěstí bonznul, takže se spustila záchranná akce,“ vzpomíná po letech bývalý hasič Viktor Blažek, který se na záchraně rošťáků podílel.

„Měl jsem v pátek narozeniny, bylo mi čtrnáct. Tak jsme si řekli, že koupíme polárkový dort a špekáčky a že pojedeme k babičce, která bydlí blízko těch jeskyní, protože si tam můžeme udělat malý oheň. Babička na chvilku odešla a my si vzali baterku a kousek svíčky a vlezli do té díry,“ vyprávěl později Jirka novinářům ze Svobodného slova.

„Jak jsme lezli dál, tak jsme zabloudili. Motali jsme se dokola a pořád jsme se vraceli na jedno místo. Až nám svíčka dohořela a zhasla i baterka. Byla zima. Nejhůř na tom byl Jindra, který nechal cestou v chodbě bundu. Tak jsme se hřáli navzájem: jeden si vždycky lehl dospodu a dva navrch, aby tomu dole bylo teplo.“

Zůstali tak dlouhé hodiny, v tichu a ve tmě. Chvilkami se jim zdálo, že vidí psa. Pak zase, že se v dálce objevilo světlo… Měli hrozný strach, že se už nikdy nedostanou zpátky – a báli se právem. Spadly za nimi tři závaly.

Tou dobou už běžely naplno záchranné práce. Patnáct metrů od vchodu našel policejní pes Jindrovu bundu. Pak se však zranil a psovod se s ním musel vrátit. Vzhledem ke zrádnému terénu požádala nakonec policie o spolupráci hasiče.

Bylo pár minut před půlnocí. Službu měli Petr Bezecný, Viktor Blažek a Miloslav Chejn, všichni mladí muži do třicítky, tátové od rodin. „Táhli jsme s sebou lano, abychom nezabloudili. To mělo čtyřicet metrů, pak jsme navázali dalších čtyřicet metrů. Když to nestačilo, lezli jsme dál nablind. Museli jsme se prohrabat drobnými závaly, které se za kluky sesypaly. Nakonec se chodba zúžila tak, že jsme se plazili po břiše. Dýchací přístroje jsme nechali ve výklenku a lezli dál jen s polními lopatkami, pajcrem a čelovkami, jinak bychom se tam nevešli,“ vypráví Viktor Blažek.

„Na konci se chodba rozdvojovala. Mirek, který lezl jako první, se rozhodl pro levou – a asi po patnácti metrech kluky našel. Byli v šoku, nemluvili, nereagovali ani na světlo. Ozvali se až na zavolání,“ dodává. Byli promrzlí a vyděšení, ale živí a zdraví.

Méně šťastný konec měla záchranná akce v dubnu 2007. To ale hasiči věděli od začátku. Dostali totiž hlášení, že v proseckém podzemí bylo nalezeno tělo mrtvého člověka. Jak později zjistili policisté, Jan L. se protáhl úzkou vstupní mezerou, dolezl potmě do nejzazší jeskyňky a tam si prohnal kulku hlavou. Prý z nešťastné lásky.

„Původně jsme natáhli lano, po kterém se vrátíme zpátky. Když jsme ale zjistili, jak je labyrint rozlehlý, značili jsme si cestu chemickými světly,“ vypráví bývalý hasič Jan Havrda, který tehdy zásahu velel.

„Mrtvý ležel úplně vzadu, víc než sto padesát metrů od vchodu. Nejspíš nechtěl, aby ho někdo našel, tak si zalezl, co nejdál to šlo. Bylo jasné, že tam je už nějakou dobu. Celé tělo bylo obrostlé plísní jako hermelín. Dodnes si pamatuju ty několik centimetrů dlouhé bílé chlupy: vypadal, jako by měl hlavu zabalenou ve vatě,“ dodává jeho tehdejší kolega Radek Fischer.

„Bylo nás víc a střídali jsme se: ten muž nebyl úplně drobeček a táhnout laminátová vanová nosítka ve dvou bylo náročné. Místy jsme šli vzpřímeně, místy po čtyřech, někde jsme museli překonávat různé výškové úrovně – naklápět nosítka, podávat si je, občas je v zatáčkách i postavit,“ vzpomíná.

Letos koncem března se s námi na místo tehdejšího zásahu vrátil Jan Havrda – patnáct let poté. Tentokrát však nehrozilo, že budeme bloudit. Náš průvodce Jan Kamenický se totiž podílel na mapování celého labyrintu. Bezpečně jsme s ním po žebříku zdolali šestnáct metrů hlubokou vstupní šachtu a zamířili do nitra komplexu. Přesto byl bývalý hasič ve střehu. „Pořád čekám, za kterým rohem na toho mrtvého narazím,“ přiznal s úsměvem. Návštěvu pískovny si vysloveně užíval. Aby ne…

Procházíme úzké chodbičky, překračujeme popadané opukové balvany. Po stranách míjíme nizoučké odbočky vedoucí bůhví kam. Do těch se neodvažujeme kvůli zvýšené koncentraci kysličníku uhličitého, který se drží při zemi. „Hlavně nedávat hlavy dolů! A kdyby vás začalo pálit v očích a šimrat v nose nebo se vám motala hlava, okamžitě končíme,“ varuje nás Jan Kamenický.

Nahlížíme do změti polozasypaných kaveren a plazivek vysokých sotva půl metru, kterým jeskyňáři říkají prosecké peklo. „Tady je to opravdu nebezpečné, příliš nestabilní. Když si vzpomenu, že jsem to v deseti letech prolézal jen se svíčkou, tak bych si dneska nafackoval. Nechybělo moc, a pan Havrda mě odsud tahal taky,“ podotýká náš průvodce.

Západní část proseckého podzemí, kde tehdy kluci zabloudili, je dnes zalitá betonem, protože její poklesy ohrožovaly statiku rodinných domů na povrchu. Zbytek této nebezpečné oblasti, do něhož právě s respektem koukáme, bude v budoucnu uzavřený. „Člověk se tam akorát plazí po čtyřech mezi balvany a čeká, co mu spadne na hlavu. Je to jen pro netopýry,“ podotýká Jan Kamenický.

Pokračujeme do nitra labyrintu. Kamkoli vkročíme, je vidět, že už tu před námi někdo byl: překračujeme prázdné petky a střepy, míjíme nápisy na stěnách. Nechybí ani obligátní prasátko, kalíšky od vypálených svíček, a v jednom výklenku dokonce působivý oltář s ďábelskou maskou a magickými třemi šestkami, symbolem Satana. Evidentně tu bývalo živo…

Uprostřed největší prostory pokládá Jan Kamenický mapu na kámen. „Jsme tady, mapa je zorientovaná. Růžové šipky na stěnách míří k exitu, tudy vede nejkratší cesta ven,“ ukazuje. „Kdyby se cokoli stalo, nevolejte haló. Rumunští jeskyňáři se domlouvají takhle: Pau!“

Vyrazí ostrý pronikavý zvuk, který se rozlehne do daleka. „Je to lepší než řvát, netrpí tolik hlasivky. I když budu za čtyřmi stěnami, uslyším vás. Nerozdělujte se, choďte alespoň po dvou. A hlavně ne na jih, tam to vede do proseckého pekla. Jinak můžete, kam chcete, budu vás po celou dobu zajišťovat. Je jedenáct, sejdeme se v půl dvanácté.“

Nedá mi to, a nadšeně vyrážím do bludiště – sama. Labyrint není rozlehlý, přibližně sto dvacet na osmdesát metrů, celkem kilometr a půl chodeb.

Orientaci ztratím už po páté odbočce. Prodírám se chodbičkami širokými sotva půl metru, místy v předklonu. Helma občas křápne o nízký strop. Štoly míří do všech stran, po pár metrech se znovu a znovu dělí.

Šipek je tu spousta: růžové, modré, fialové, černé – a každá ukazuje jinam. Podle nich bych klidně mohla odbočovat donekonečna. Těžký, stojatý vzduch a klesající strop svědčí o tom, že jsem dorazila na kraj labyrintu. Není slyšet vůbec nic, jen pulsující tep v uších. Před slepou stěnou otáčím. Přišla jsem zleva, nebo zprava? A kde je sakra jih? Nemířím právě do proseckého pekla?

Zhasínám baterku, abych viděla, jestli někdo v okolí nesvítí. Ani záblesk, jen neproniknutelná tma. Hlavou se mi mihne vzpomínka na nešťastníka, který tu dobrovolně ukončil život. Musí to být strašné zoufalství, zvolit tak osamělou smrt. Mám pocit, že se mi hůř dýchá. Zrychluji. Míjím prasátko na stěně. Už podruhé. Přinejhorším budu volat o pomoc jako rumunští jeskyňáři…

Už se nadechuji, když zaslechnu hlasy. Vzápětí uvidím světlo baterek. A po dalších pár metrech se vracím zpět na místo srazu – z úplně jiného směru, než jsem původně vyrazila. Dokázala jsem se ztratit sotva pár metrů od mapy.

Vylézáme na povrch nadšení dobrodružným průzkumem. Vůbec se nedivím, že se mnozí zvědavci opakovaně zkoušejí dostat dovnitř. Jsou schopni prokopat si vstup krumpáčem, urazit zámky, rozřezat autogenem kovové dveře…

Proto chce radnice Prahy 9 vyjít lidem vstříc a vybudovat v Močálce zabezpečenou vyhlídkovou trasu. Znamená to ovšem spoustu práce a značné investice. „Optimistický odhad se pohybuje mezi šestnácti a dvaceti miliony korun, přesné náklady vyplynou z podrobné stavební dokumentace,“ uvedl radní Prahy 9 Zdeněk Davídek.

Musely by se odstranit nánosy bahna a písku, zajistit možné propady, prorazit větrací štoly, vybudovat vletové otvory pro netopýry, zpevnit průchozí štoly betonem a vestavět do nich výdřevy, kamenné klenby a cihlové pasy, aby měli návštěvníci pocit, že se pohybují v historickém důlním díle. A také vyřešit vstup, protože ten současný se nachází na soukromém pozemku.

„Věřím, že to má smysl. Zpřístupnění historického podzemí Proseka je naplněním snu tří generací speleologů. Praha by tak získala unikátní turistickou atrakci,“ uzavírá Jan Kamenický.