Hlavní obsah
„Oldřich pomáhal tátovi na poli, uměl orat už jako malý kluk, i krávy ho krásně poslouchaly,“ vzpomíná sestra Hana Faltusová-Dolečková. Foto: archiv rodiny Dolečkovy

Patnáctiletého Oldu gestapo nezlomilo. Zemřel však tři měsíce po válce slepý a ochrnutý

Tátu mu popravili. Maminku a sestru poslali do koncentráku. On sám zemřel tři měsíce po válce, ochrnutý a slepý v důsledku nacistických lékařských pokusů. Když nejmladšího českého odbojáře Oldu Dolečka ukládali do bezejmenného hrobu, jeho vrah v bílém plášti si už budoval vědeckou kariéru v poválečném Německu.

„Oldřich pomáhal tátovi na poli, uměl orat už jako malý kluk, i krávy ho krásně poslouchaly,“ vzpomíná sestra Hana Faltusová-Dolečková. Foto: archiv rodiny Dolečkovy
Patnáctiletého Oldu gestapo nezlomilo. Zemřel však tři měsíce po válce slepý a ochrnutý

Hana Faltusová-Dolečková je krásná stará paní s jasnýma očima. I když letos oslavila 94. narozeniny, vzpomínky na válku nevybledly. „Báli jsme se,“ přiznává. „Ale šli jsme do toho, tatínek rozhodl. On nesnesl, že nás okupovali Němci. Byl to velký vlastenec. Všichni čtyři jsme věděli, že je to nebezpečné, že to může špatně dopadnout. I Olda jako kluk věděl, co mu hrozí. Ale nedalo se nic dělat, aby si Němci nemysleli, že jsou Češi zbabělci.“

Hana Dolečková doma v lužské hájovně.

Foto: archiv rodiny Dolečkovy

Její tatínek Čeněk Doleček sloužil jako hajný u barona Parishe. Ten po obsazení Sudet rodině umožnil, aby se přestěhovala do hájovny v Luhu, ležící na samotě u Tiché Orlice. Odlehlá hájenka představovala ideální místo pro tajná setkávání a Dolečkovi se do odboje zapojili od samého začátku. Synu Oldovi bylo tehdy dvanáct a dceři Hance čtrnáct let.

Hájovna poskytla zázemí odbojové skupině Obrana národa, kterou vedli Josef Kábele a Josef Svatoň. Spolupracovala také s partyzány ze skupiny Krylov. Okolní lesy znal hajný jako své boty, a tak neměl problém najít spolehlivý úkryt pro lidi prchající před gestapem. Vykopal pro ně zemljanku v lese za tratí. Manželka Marie s dcerou Hankou sháněly pro uprchlíky jídlo a praly jim prádlo, Olda byl ideální spojkou: nenápadný kluk s aktovkou na zádech, který denně chodil z hájenky pět kilometrů do školy a pět zpátky.

Hana Faltusová-Dolečková (vlevo) s dcerou Hankou Sklenkovou. Je vidět, že se mají rády.

Foto: Monika Kuncová, Právo

Pravé dítě samoty

Pak ale zemřel při atentátu nenáviděný zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich a nastalo peklo. Heydrichiáda. Na popravištích krvácela elita českého národa. Stanné soudy posílaly denně na smrt celé rodiny. Každé ráno četli v rozhlase desítky jmen popravených. Národ byl ochromen strachem. A právě v té době ukryl hajný Doleček dva muže, kteří patřili k nejhledanějším: Václava Kindla a Bohuslava Grabovského, parašutisty z výsadku Intransitive.

To léto táhlo Oldovi Dolečkovi na patnáctý rok. Byl v deváté třídě a po prázdninách měl nastoupit do lesnické školy. Přírodu miloval stejně jako táta. Toulal se sám lesem, věděl, kde berou ryby, kde hnízdí ptáci, kde má noru liška. „Stále ho vidím před sebou. Byl to takový málomluvný, ale velmi chytrý a tělesně vyspělý chlapec. Měl světlé vlasy, velké hnědé oči a přímý, bezelstný pohled. Pravé dítě samoty,“ popisuje učitelka Anna Voženílková v knize Stanislava Motla Oběti a jejich vrazi. V té době už byl nenápadný místní kluk spolehlivým členem odboje.

V předjaří roku 1943 dorazilo hromadné zatýkání i na Orlicko: gestapo řádilo v Chocni, České Třebové, Vysokém Mýtě, Brandýse nad Orlicí. Jeden bývalý poručík československé armády mučení nevydržel a Dolečkovy prozradil. „Známe jeho jméno, ale nemluvíme o tom. Nikdo neví, jak by se při výslechu gestapa zachoval sám,“ řekla mi Zdena Špůrková, bývalá pracovnice Městského muzea v Ústí nad Orlicí.

Rodina hajného Dolečka v lepších časech: táta Čeněk, maminka Marie, dcera Hanka a syn Oldřich.

Foto: archiv rodiny Dolečkovy

Neboj, mami, já vydržím!

Večer 11. března 1943 vtrhli gestapáci do hájovny v Luhu. Zbili otce i syna, který přišel později. Počkali si na něj. „Jakmile se objevil v hájovně, okamžitě se ho zmocnili a začali ho bít. Ale strašně, ještě víc než tatínka. Neustále ho mlátili a řvali, aby z něho dostali jakékoliv přiznání. Mysleli, že je to kluk a že po prvním šoku všechno řekne. Ale on jenom zaťal zuby a oči měl plné nenávisti. To nezapomenu…“ vzpomíná sestra Hana v knize Oběti a jejich vrazi.

Ten den odvlekli na pardubické gestapo okolo čtyřicítky lidí. „Stáli na dlouhé chodbě s rukama pod čelem, opřeni o zeď. Do vyšetřovny se nezavíraly dveře. Sledovali, kdo šel dovnitř, slyšeli otázky i bití, viděli, jak bezvládného člověka po výslechu odtahují. Každá rána, každý výkřik bolesti byl slyšet,“ vypráví Zdena Špůrková.

Výslech popisuje i Pavel Svědiroh v týdeníku Jiskra Orlicka z roku 1985: „Kdo k vám chodil? Komu jsi nosil jídlo do lesa? Kde jsi hlídal?“ Němci si mysleli, že z patnáctiletého kluka odpovědi snadno vymlátí. Spletli se. „Neboj, mami, já vydržím, všichni vydržíme a určitě se shledáme,“ stačil pošeptat v nestřeženém okamžiku mamince Marii.

Cyklostezka podél Tiché Orlice míjí bývalou hájovnu v Luhu, kde jen pomník připomíná osudy statečné rodiny Dolečkovy.

Foto: Creative Commons

To byl ale jen začátek. Mučení pokračovalo dlouhé týdny. „Vyslýchaný se musel položit přes kavalec. Dva gestapáci ho drželi za ruce, ústa ucpali kusem hadru, hlavu stlačili do slamníku. Třetí si sedl na nohy a další bili člověka až do bezvědomí,“ popisuje výslechové metody odbojář Josef Uher v knize Stanislava Motla. Oldu bili býkovci s ocelovými kuličkami a rukavicemi vyztuženými plechovými pláty. Jindy ho zase donutili, aby se díval, jak týrají rodiče. „Bylo to hrozné. Nevěřila bych, že člověk člověku může tak ubližovat,“ vzpomíná na nejstrašnější období svého života Hana Faltusová-Dolečková.

Návrat nežádoucí!

Nikdo z rodiny Dolečkových nepromluvil, takže u nich se vlna zatýkání zastavila. Když po třech měsících nelítostných výslechů nepovolili, odvezli je do Malé pevnosti v Terezíně, kde čekali na soud. Rozsudky padly na podzim a byly tvrdé: Čeněk Doleček – trest smrti (popraven gilotinou 18. října 1944). Marie Dolečková – šest let káznice. Hana Dolečková – čtyři roky káznice.

Oldřich Doleček jako nezletilý souzen nebyl. Poslali ho na „převýchovu“ do Policejního tábora pro ochranu mládeže v Moringenu. Tehdy si maminka se sestrou myslely, že ještě dopadl dobře. Nemohly se víc mýlit.

„Ta chalupa mi byla souzená,“ říká Zdena Špůrková, současná majitelka bývalé hájovny. „Kdyby tam měl být duch, bude to duch dobrých lidí.“

Foto: Monika Kuncová, Právo

„Policejní tábor“ byl ve skutečnosti koncentrák pro nezletilé. A Oldřich měl v průvodních dokumentech poznámku R. U., Rückkehr unerwünscht – Návrat nežádoucí. To byl pokyn k nejhoršímu zacházení a zároveň pomsta vyšetřovatelů za to, že nedokázali patnáctiletého kluka zlomit. Maminka se sestrou ho naposledy viděly oknem v Terezíně. Nemohly se na něj ani usmát, za to by je dozorci zbili.

Moringen: o čem se nemluví

Už v roce 1738 byl v dolnosaském městečku Moringen postaven sirotčinec. Později se z něj stala věznice pro tuláky, prostitutky a další „vykořeněné živly“. Dnes je tam věznice pro psychicky narušené pachatele. A také malý památník, který připomíná, že objekt za války sloužil nacistům jako koncentrační tábor. Vězni ve věku od třinácti do dvaceti let tam těžce pracovali ve strašlivých podmínkách: v podzemí bez denního světla, ve třech směnách, bez oddechu, o hladu, bez možnosti se umýt. Za sebemenší prohřešky následovaly brutální tresty. Dodnes o tom mnozí místní slyší jen neradi. Nechtějí si přiznat, že spousta firem z okolí na práci vězněných dětí profitovala.

Podle spisovatele Stanislava Motla se však v Moringenu a nedalekém Göttingenu děly věci ještě daleko horší. Tak strašné, že památník obětem mohl vzniknout až půl století po válce, aby se s nimi lidská paměť vůbec dokázala vyrovnat. Jak uvádí dokument Radiožurnálu Stopy, fakta, tajemství, mnozí vězňové se zřejmě stali „pokusnými morčaty“. Psychiatr Dr. Robert Ritter na nich prováděl pokusy, kterými se snažil doložit, že dědičné vlastnosti jsou geneticky podmíněné.

Většina dokumentace sice byla při evakuaci tábora Moringen zničena, nicméně z rozhovorů s bývalými vězni vyplynulo, že k pokusům patřilo odebírání mozkomíšního moku z páteře a zřejmě také zkoumání mozku pomocí elektrod či pokusy o transplantaci očí. „Beznadějní“ jedinci byli rovnou sterilizováni.

Táta a syn. Olda je nejmladší nositel Československého válečného kříže 1939. A jen málokterá rodina se může pochlubit tolika vyznamenáními jako Dolečkovi.

Foto: archiv rodiny Dolečkovy

Chlapec a vrah v bílém plášti

Oldřicha dovezli do tábora v Moringenu v září 1943. I jeho přijímal Dr. Ritter. Těžko říct, co si přihrblý, proplešatělý psychiatr myslel o světlovlasém, urostlém a inteligentním chlapci. Krásný, temperamentní kluk s poznámkou R. U. v dokumentech mu do teorií o podřadných rasách moc nezapadal… A tak ho poslal na tu nejhorší práci: do podzemní šachty v původním solném dole, kde byla muniční továrna a skladiště.

Olda tam vydržel necelé dva roky. Když byl vyčerpaný natolik, že už dál nemohl pracovat, posloužil zřejmě pro pokusy. Konce války se tak dočkal ochrnutý a slepý. Marně doufal, že se ještě shledá s maminkou a sestrou, domů do hájovny v Luhu se už nikdy nevrátil. Zemřel osamělý v göttingenské nemocnici 24. srpna 1945. Pochován byl o pět dní později v bezejmenném hrobě na zdejším hřbitově.

Jak a proč Oldřich Doleček ve skutečnosti zemřel, zůstává záhadou. Podle úmrtního listu zemřel na karcinom plic. V jiném dokumentu je rukou dopsáno, že příčinou smrti byl silně poškozený mozek. Podivné je také, že ho na kliniku v Göttingenu přijali až 11. srpna 1945, pouhých 13 dní před smrtí. Kde byl celé tři měsíce předtím, když už válka skončila? A co se s ním dělo?

Kdo se bál pravdy?

Maminku Marii a sestru Hanku propustili z koncentračního tábora Terezín v dubnu 1945 a hned se začaly shánět po Oldovi. Zpočátku marně, až v rozhlasu zachytily zprávu, že vězeň, který se vrátil z koncentračního tábora v Moringenu, hledá příbuzné svého kamaráda a spoluvězně Oldřicha Dolečka. Od něj se dozvěděly, že Olda leží v nemocnici v Göttingenu neschopný převozu. A že se touží vrátit domů.

Přijímací kancelář koncentračního tábora Moringen dnes.

Foto: archiv Zdeny Špůrkové

Snažily se. Ale… Auto měl málokdo. Benzin byl na příděl. Na cestu do Göttingenu byla třeba celá řada úředních povolení, protože vedla přes dvě okupační pásma. Marie s Hankou hledaly dlouhé měsíce způsob, jak se do Göttingenu dostat, a netušily, že Olda už nežije. Zprávu o jeho smrti dostaly až v prosinci 1946, více než rok po jeho skonu.

„Nikdo mě už do konce života nepřesvědčí o tom, že to byla nešťastná shoda okolností. Tvrdím, že v Göttingenu nebyl zájem, aby se nám Olda vrátil. Někdo se zřejmě bál, že by vyšlo najevo, jaká zvěrstva s ním ti úctyhodní lékaři dělali,“ říká paní Hana Faltusová-Dolečková v dokumentu Stopy, fakta, tajemství: Chlapec mezi vrahy.

Byli to vlastenci

Přestože Hanka s maminkou udělaly všechno, co se dalo, dodnes jeho sestru pronásledují výčitky, že se nepodařilo dostat Oldu domů, dokud ještě žil. Tak se aspoň vrací každý rok v květnu k památníku u hájenky v Luhu, vzpomenout na tatínka a bratra.

„Kdyby tu Olda byl, jezdili bychom tam spolu,“ říká smutně. Účasti v odboji, která stála rodinu tolik bolesti, však nelituje. „Ono to tak asi mělo být. Alespoň pro ty, kteří přežili,“ věří.

„Kamarády jsme neměli, do hájovny bylo odevšad daleko. Vyrůstali jsme spolu, jen my dva. Bylo to vždy jen on a já,“ vzpomíná na bratra paní Hana.

Foto: archiv rodiny Dolečkovy

Že měla statečnost rodiny Dolečkových smysl, potvrzuje její dcera a Oldova neteř Hana Sklenková. Z každého pohledu, z každého gesta je vidět, že svou mámu opravdu miluje. A že si jí váží. „Jsem na svou rodinu hrdá. Nevím, jestli bych dokázala to, co maminka a strýc. Je obdivuhodné, že do odboje šli, i když věděli, co se může stát. Byli to vlastenci. A my bychom měli být také,“ řekla Magazínu.

Přejděme tu hrůzu mlčením…

Každý zná osvětimského doktora Josefa Mengeleho. Málokdo však ví, že takových „andělů smrti“ bylo víc. Německá historička a politoložka Susanne Heimová došla se svým týmem k závěru, že zrůdné pokusy na lidech dělaly desítky nacistických lékařů. Patřil k nim i Robert Ritter. Jejich patronem byl profesor Otmar von Verschuer, vedoucí Institutu císaře Viléma, předchůdce dnešního renomovaného Institutu Maxe Plancka.

Jak píšou autoři Mengeleho životopisu Gerald L. Posner a John Ware, právě jemu chodily z koncentráků vzorky opatřené nálepkou „Válečný materiál – spěšně“. A on vyjadřoval doktoru Mengelemu a jemu podobným „srdečné díky za cenný a vzácný materiál“. Ale zatímco osvětimský Anděl smrti skončil jako štvanec Mosadu (zpravodajská služba Izraele – pozn. red.), ostatní vyvázli bez úhony.

Nad utýraným Oldřichem Dolečkem se sotva zavřel hrob, když Robert Ritter plánoval zářnou poválečnou kariéru na psychiatrii pro mladistvé ve Frankfurtu. Otmar von Verschuer byl v roce 1949 plně rehabilitován a působil na katedře genetiky v Münsteru. V roce 1952 byl dokonce zvolen předsedou Německé antropologické asociace. „Přejděme tu hrůzu mlčením. Všechno je za námi,“ nabádal při pohledu zpět na válečné roky.

Když spisovatel Stanislav Motl pátral po osudu Oldřicha Dolečka, podařilo se mu zjistit, že je pochován v hrobě č. 316. Tehdy se spolu s jeho rodinou snažili umístit na hrob alespoň Oldovo jméno. Marně.

„Mrzí mě, že my tady Němcům stavíme kdejaký kříž smíření, a vedení hřbitova v Göttingenu ani nepovolilo dát na Oldův hrob památeční cedulku,“ uzavírá Zdena Špůrková. I ona patří k těm, kteří se každý rok sejdou u památníku v Luhu, aby si připomněli hajného Čeňka Dolečka a jeho syna Oldu. Chlapce, který byl statečnější než mnohý dospělý. Chlapce, na kterého je jeho rodina dodnes právem hrdá, i když jeho jméno v učebnicích dějepisu nenajdeme.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků