Nikola Tesla: Muž, který vynalezl 20. století

Pán blesků. Génius, který vynalezl celé 20. století. Elektrický mág. Tak mu přezdívali novináři. Intelektuální hroznýš královský. Převratné nápady doslova chrlil, prý se mu zjevovaly v záblescích intuice do nejmenších podrobností.

Nechal si patentovat na tři stovky vynálezů. Mezi ty nejvýznamnější patří ucelený systém střídavého proudu, který je základem současné elektrické rozvodné sítě, různé varianty třífázového proudu, asynchronní indukční motor, Teslův vysokonapěťový transformátor (indukční cívka) nebo bezdrátové vysílání.

Jako vedlejší produkty výzkumu, na který se v té chvíli zaměřil, často vznikaly přelomové objevy – třeba fluorescenční lampy –, které ani nepublikoval. Přestože jeho patenty vydělaly jiným miliardy, sám zemřel chudý.

Narodil se 10. července 1856 v chorvatské vesnici Smiljan jako čtvrté z pěti dětí srbského pravoslavného kněze Milutina Tesly a jeho manželky Duky.

Prožíval dobrodružný život obyčejného vesnického kluka: utíkal před husami, vepři s ostrými špičáky a vzteklými psy, spadl do nádrže s horkým mlékem.

„Třikrát nebo čtyřikrát jsem málem shořel na troud a jednou jen taktak unikl smrti uvařením zaživa… Přihodila se mi celá řada podivných nehod a neštěstí, a když si uvědomím, že tu dnes večer stojím, připadá mi to skoro jako zázrak,“ vzpomínal na své dětství při přebírání Edisonovy medaile v roce 1916.

Studia fyziky a matematiky na vyhlášené polytechnice ve Štýrském Hradci zahájil jako jeden z nejlepších studentů.

Po neshodách s profesory však ve druhém ročníku přišel o stipendium. Začal školu flákat, propadl gamblerství a honil se za sukněmi – až ho vyhodili. Krátce studoval i na Karlově univerzitě v Praze, formální vzdělání však nikdy nedokončil.

Živil se jako elektrotechnický projektant v Budapešti a později v Paříži a ve volném čase řešil problém komutátoru: usměrňovače střídavého napětí proudu.

„Byla to pro mě otázka života a smrti,“ napsal v knize Můj životopis a mé vynálezy. Skoro nespal, až se nakonec psychicky zhroutil.

A pak ho napadla převratná koncepce rotujícího magnetického pole, generovaného dvěma nebo více střídavými proudy, které mají vůči sobě posunutou fázi.

„Byl to stav naprostého štěstí, jaký jsem v životě nikdy předtím ani potom nepoznal,“ napsal v pamětech. S tímto projektem v hlavě odjel v červnu 1884 do Spojených států, kde začal pracovat ve společnosti Edison Machine Works.

Pro etablovaného podnikatele Thomase Alvu Edisona, majitele patentu na systém, výrobu a rozvod stejnosměrného elektrického proudu, byl nadšený mladík jen namyšlený přistěhovalec s divokou fantazií.

Zvlášť když viděl budoucnost ve využití proudu střídavého. Přesto mu přislíbil padesát tisíc dolarů, pokud vylepší jeho stejnosměrná dynama. Podařilo se.

„Pořád jste ještě Pařížan. Až se jednou stanete skutečným Američanem, naučíte se chápat náš americký humor,“ odbyl odměnu Edison na jaře roku 1885. Vzápětí dal Tesla výpověď.

O stroje na střídavý proud nejevili investoři zájem, a tak se živil jako nádeník. Za dva dolary denně kopal příkopy. Pak vymyslel zábavnou hříčku: Kolumbovo vejce, které dokázalo stát na špičce.

Nikoli díky tomu, že by ho nakřápl, jak to prý kdysi učinil objevitel Ameriky, ale díky elektrickému proudu. Odlil vejce ze železa a mědi a položil ho doprostřed svého vynálezu: kruhového rotačního magnetického pole, sestaveného z vícefázových obvodů.

Elektrický proud vejce roztočil tak, že stálo na špičce, a nadšení diváci – inženýr Albert Brown a právník Charles Pecka – investovali do vzniku společnosti Tesla Electric Company. Ta už na jaře 1887 získala první z mnoha patentů.

A Nikola vynalézal dál: sedm patentů na systém střídavého proudu, pět patentů na různé varianty třífázových systémů…

Obchodování ho nebavilo, představovalo pro něj ztrátu času. Když mu podnikatel George Westinghouse nabídl, že koupí patenty na systém střídavého proudu, rád přijal.

Konečně se mohl plně věnovat vynálezům bez obav z finanční nouze. Výstřední génius se stal lvem salonů.

Nechal si šít obleky a kožené rukavice na míru. Pravidelně obědval ve vyhlášené luxusní restauraci u Delmonica. Mark Twain, Rudyard Kipling, Antonín Dvořák, ti všichni obdivovali elektrická „kouzla“ v jeho laboratoři.

Edisonův stejnosměrný proud narážel na zásadní omezení: nedá se dopravit na větší vzdálenost. Domácnosti musely být spojeny vlastním drátem přímo s elektrárnou, takže elektrické sítě omotávaly města divokou spletí drátů.

Teslovy – po odkoupení patentů už vlastně Westinghousovy – generátory střídavého proudu jim začínaly brzy konkurovat. Zdatný obchodník Edison pochopil, že jde o dominanci nad světovým trhem, a přešel do útoku. Vypukla válka proudů.

„Střídavý proud je nebezpečný, až smrtelný! Westinghouse zabije zákazníka do šesti měsíců od spuštění svého systému!“ varovala propaganda. Před očima reportérů nechal Edison usmrcovat střídavým proudem toulavé psy.

„Je tohle vynález, na kterém má vaše milá manželka vařit večeři?“ ptal se Američanů.

Nakonec navrhl nahradit obvyklou metodu popravy – oběšení – střídavým elektrickým proudem. Argumentoval tím, že půjde o rychlou a bezbolestnou smrt, a potměšile ji nazval „westinghousování“.

V srpnu 1890 usedl na elektrické křeslo první odsouzený, vrah William Kemmler. Po dlouhých sedmnácti vteřinách působení elektrického proudu o napětí tisíc voltů se však odsouzenec probral.

„Poté se ozval zvířecí řev a celé tělo se začalo divoce zmítat. Zoufalí dozorci na nic nečekali, opět připojili elektrody k hlavě i tělu popravovaného a zapnuli generátory na plný výkon… během dvou minut zaplnil celou místnost pach spáleného masa,“ popisuje spisovatel David J. Kent v knize Tesla. Génius, který zkrotil elektřinu.

Novináři měli žně. Ani senzacechtivé titulky však nedokázaly vítězné tažení střídavého proudu zastavit.

Zásadní porážkou byla pro Edisona prohraná soutěž na kompletní dodávku elektřiny pro světovou výstavu v Chicagu 1893, ve které Westinghouse nabídl poloviční cenu.

A v okamžiku, kdy se žárovky rozsvítily a zalily výstaviště bílým světlem, bylo jasno, že budoucnost patří střídavému proudu.

Posledním hřebíčkem do rakve byznysu se stejnosměrným proudem se stala prohraná bitva o zajištění elektřiny pro vodní elektrárnu na Niagarských vodopádech.

Westinghouse Electric Corporation ji uvedla do provozu v roce 1896. Válka proudů byla dobojována.

Tesla měl za sebou patenty na stovky vynálezů, jeho snem však byl objev bezdrátového přenosu elektrické energie.

Věřil, že dokáže vybudovat celosvětový systém, jímž se bude energie volně přenášet, aniž by byla potřeba distribuční síť.

Napřed se o to pokusil v Colorado Springs, v roce 1901 pak začal za finanční podpory miliardáře Johna Pierponta Morgana stavět 57 metrů vysokou věž Wardenclyffe přímo na Long Islandu.

Zatímco investor věřil, že vynálezce buduje zařízení pro bezdrátovou komunikaci, které dosáhne přes Atlantik až do Anglie, a bude tak konkurovat Marconiho telegrafu, Tesla snil o bezdrátové distribuci elektřiny.

Vizionářský projekt však ztroskotal na nedostatku financí.

Mezitím si bezdrátový telegraf založený na rádiových vlnách nechal v roce 1896 patentovat italský fyzik Guglielmo Marconi.

Ignoroval přitom fakt, že první pokusy s bezdrátovým přenosem signálů uskutečnil Tesla už v roce 1891 a o dva roky později v tiskem publikovaných přednáškách principy tohoto vysílání detailně popsal.

„Pan Marconi je osel… Je mi jedno, že mi ukradli můj nápad. Vadí mi, že nemají žádné vlastní nápady,“ okomentoval to Nikola Tesla, když v roce 1909 dostal Marconi za vynález Nobelovu cenu.

V té době bojoval o přežití Wardenclyffské věže a na „podružnosti“ neměl náladu. Žalobu pro porušení svého patentu podal až o šest let později.

Marconi jako vlivný politik blízký Mussolinimu měl však silnou pozici, a tak se spor táhl ještě desítky let. Americký nejvyšší soud potvrdil Teslovo prvenství až v roce 1943, osm měsíců po jeho smrti.

Dalším příkladem Teslovy neschopnosti věnovat se ekonomické stránce vynálezů byly licenční poplatky za systém střídavého proudu. Když ho Westinghouse kvůli finančně náročné válce proudů požádal, aby od nich upustil, souhlasil.

Patenty se ovšem později proměnily ve zlatý důl, což Nikolu připravilo o stamiliony dolarů. Jak jednou řekl svému příteli, spisovateli Robertu Johnsonovi, „na to, abych se stal milionářem, jsem zatím neměl čas“.

Teslovy finanční problémy narůstaly a on se stáhl do ústraní. Po první světové válce se zabýval spíš teoretickými výzkumy: vymýšlel létající stroje poháněné elektromagnetickým polem či „paprsky smrti, které by proudem hmoty pohybující se velikou rychlostí“ byly schopné sestřelit nepřátelská letadla na vzdálenost stovek kilometrů.

Přestal být považován za seriózního inženýra,

čemuž nahrávalo i jeho výstřední chování.

Už od dětství trápily vynálezce vidiny doprovázené úzkostí a silnými záblesky. Říkal jim „mé zvláštní neduhy“ a byly tak živé, že je mnohdy nedokázal odlišit od reality. Později si stejným způsobem dokázal představit své budoucí vynálezy.

Všechny opakované úkony, které prováděl, musely být dělitelné třemi. Když se večer vracel domů, třikrát obešel blok. Jeho newyorská laboratoř byla v čísle 33 na Páté jižní avenue.

V jeho apartmá muselo být vždy připraveno devět ručníků. Obsluha u Delmonica mu nosila na stůl osmnáct lněných ubrousků. Využil je všechny, protože si kvůli strachu z mikrobů otíral před použitím

nádobí i příbory.

Jeho fobie vznikla poté, co v mikroskopu spatřil mikroorganismy v pitné vodě.

„Pozoroval-li byste tyto stvůry, nepředstavitelně chlupaté a ošklivé, byť jen několik minut, a viděl, jak jedna druhé sápe tělo a jejich šťávy se volně rozptylují ve vodě – již nikdy byste nepozřel byť jen kapku nepřevařené a nesterilizované vody,“ napsal Robertu Johnsonovi.

Při procházkách dlouhých několik kilometrů počítal každý krok. Stejně tak počítal kubické objemy polévkových talířů, kávových šálků i jednotlivých porcí jídla – jinak by mu nechutnalo.

Sám byl vyzáblý na kost a obézní lidé se mu hnusili. Nesnášel dotek lidské ruky a trpěl averzí vůči ženským náušnicím.

„Pohled na perlu dokázal mi málem přivodit záchvat, ovšem třpyt křišťálu nebo předmětů s ostrými hranami a prostým povrchem mě fascinoval. Nedotkl bych se vlasů jiných lidí, snad jen kdyby na mě mířili revolverem. Horečka mi naskočila pokaždé, když jsem uviděl broskev…,“ píše ve svém životopisu.

Rozhodl se žít v dobrovolném celibátu. „Vynálezce má tak náruživou povahu obsahující tolik nespoutanosti a vášně, že pokud by se oddal ženě, kterou by mohl milovat, vzdal by se všech životních cílů. Nemyslím, že byste dokázal vyjmenovat mnoho slavných vynálezů, jejichž autory jsou ženatí muži,“ vysvětlil to spisovateli Kennethu Swezeymu.

Spřízněnou duši našel v bílé holubici. „Miloval jsem tu holubici, jako muž miluje ženu, a ona milovala mne,“ vyprávěl novináři Johnu O’Neillovi.

Často ho bylo možné spatřit, jak stojí s rozpřaženýma rukama v parku, se speciálně připraveným ptačím krmivem u nohou, celý pokrytý holuby. Tehdy městskému elegánovi vůbec nevadilo, že je pokrytý peřím. A kdyby jen peřím!

Ke stáru se stal přísným vegetariánem: živil se pouze mlékem a sušenkami. Zemřel zřejmě ve spánku v noci na 7. ledna 1943 ve věku 86 let.

Skonal ve skromném dvoupokojovém apartmá, které mu platil Westinghouse. Bylo na 33. patře hotelu New Yorker a mělo číslo 3327.

Vzápětí „přišli agenti z federálního úřadu pro vyšetřování, otevřeli sejf v jeho pokoji a vzali veškeré dokumenty, které obsahoval, hledajíce tajný vynález, který by bylo možno použít ve válce“, napsal O’Neill v Teslově životopisu.

„Osobní majetek dr. Nikoly Tesly zabavil po jeho smrti úřad pro cizinecký majetek ministerstva spravedlnosti, nikoli FBI,“ reagoval až o dvě desetiletí později v odtajněném dopisu ředitel FBI John Edgar Hoover.

A tak není divu, že se po Teslově smrti vyrojila spousta konspirací. Že objevil nevyčerpatelný zdroj energie i způsob, jak by z něj mohl každý snadno čerpat. Že to energetičtí giganti tají, aby nepřišli o zisky z výroby a distribuce elektřiny.

Že skutečně sestrojil funkční prototyp paprsků smrti. Že ho udusil ve spánku někdejší člen komanda SS Otto Skorzerny poté, co z něj mučením vynález vylákal…

Předběhl Nikola Tesla svou dobu daleko víc, než si dokážeme představit? To se jen těžko dozvíme. Jisté však je, že po sobě zanechal nesmazatelnou stopu.

„Je lepší být Edisonem než Teslou,“ konstatoval zakladatel společnosti Google Larry Page.

Neměl pravdu. Edison, který prohlašoval, že „v obchodě a průmyslu krade každý“, uspěl v reálném světě. Ale je to Teslův systém střídavého elektrického proudu, na němž ten svět stojí.