Poštovní potrubí v Praze je unikátem. Důležitou roli hrálo za války, poslední kapkou byla povodeň

Základy vynálezu položil začátkem 18. století vynálezce Denis Papin (1647–1714). Tento Francouz mimo jiné ulehčil hospodyňkám práci při vaření pokrmů tím, že jim dodal do kuchyně svůj tlakový hrnec – „papiňák“. V roce 1681 za něj získal v Paříži královský patent. Vynalezl také parní válec, parní dělo, parní pumpu, parní říční čerpadlo i ponorku.

Odtud zbýval k realizaci také rychlé pneumatické neboli potrubní pošty už pouhý krůček. Ta historicky první městská potrubní pošta byla vybudována díky úsilí Phinease Balka a Williama Murdocha v Londýně roku 1853. Brzy následovaly další evropské metropole: Paříž, Řím, Hamburk, Neapol, Berlín a Mnichov. Ale také vzdálenější adresy jako Buenos Aires, Filadelfie, Chicago, Boston či Melbourne.

Rozhoupala se také c. k. rakouská poštovní a telegrafní správa, ta dokonce jako první na starém kontinentě zprovoznila ve Vídni potrubní poštu i pro veřejnost. Stalo se tak 1. března 1875.

Vznik pražské potrubní pošty se datuje ke dni 6. srpna 1887. Systém této pošty u nás vycházel z téhož technického řešení, jaké bylo realizováno ve Vídni.

„Poštovní správa systém provozovala nejprve 12 let pouze pro služební potřeby,“ upřesnil kurátor sbírek pražského Poštovního muzea Martin Jahoda. Konkrétně k přepravě telegramů z hlavní telegrafní stanice na Malostranském náměstí na Hlavní poštu v Jindřišské ulici.

Plný provoz pro přepravu telegramů a expresních zásilek pro veřejnost byl zahájen 4. března 1899. Zároveň byly po pražských ulicích rozmístěny zvláštní červené schránky potrubní pošty. Jejich obsah se vybíral každých 20 minut a rozesílal na konkrétní místa svého určení.

První linky pražské pneumatické pošty spojovaly Hlavní poštu v Jindřišské ulici jak s již uvedenou poštou na Malé Straně, tak s poštovním úřadem na Malém náměstí v Domě u Rottů. V pozdějších letech byla připojena pošta na Královských Vinohradech, na Hradě nebo Smíchově – včetně dalších 14 soukromých účastníků.

„Zásadní zlom přišel v letech 1927 až 1932. Proběhla celková rekonstrukce, při které vznikly další nové trasy a instaloval se výkonný automatický systém berlínské firmy Mix & Genest,“ vysvětlil Jahoda.

„Tehdy vlastně získala pražská potrubní pošta podobu a rozsah, které má dodnes. Díky tomu mohla potrubní pošta transportovat desítky tisíc pouzder měsíčně. Na centrálu v Jindřišské ulici byla tou dobou napojena bezmála polovina poštovních a telegrafních úřadů včetně státních institucí, např. Československý rozhlas či Československá tisková kancelář,“ dodal s tím, že odtud se rozesílaly do redakcí deníků zprávy a fotografie.

Trasy potrubní pošty byly vyrobeny z ocelových trubek o vnitřním průměru 6,5 cm a o tloušťce 2,5 až 3 mm. V polovině 80. let minulého století měřily všechny tyto trasy cca 60 kilometrů.

Síť pražské potrubní pošty tvořil systém pěti hvězdicově sestavených hlavních tras včetně výhybek. Budova Hlavní pošty v Jindřišské ulici byla místem, kde se sbíhaly všechny trasy a kde se také vedla evidence všech zásilek, řídil i monitoroval celý systém. Některé obzvlášť frekventované trasy byly dvourourové, aby zásilky mohly plynule proudit potrubím v obou směrech současně.

Trasy ležely vesměs 80 až 100 cm pod povrchem a Vltavu překračovaly na třech mostech. Po Mostě legií, Mánesově mostě a Hlávkově mostě.

„Ročně bylo tehdy průměrně posláno 420 tisíc pouzder, která dopravila 1,1 milionu telegramů a urazila přitom přes dva miliony kilometrů. Jedna z nejdelších tras vedla z centrály v Jindřišské ulici na poštu do Libně a měřila celkově 7,5 kilometru. Pouzdro ji urazilo za pouhých 12 minut. Na Hrad trvala cesta 8 minut, do Dejvic asi 10 minut,“ popsal kurátor Jahoda.

Pouzdra dokázala vyvinout rychlost až 36 km za hodinu. Nejkratší trasa vedla do společnosti Exico a měřila doslova jen pár kroků, protože adresu měla hned na protější straně ulice.

Kovová pouzdra (původně celuloidová, později duralová a nakonec z hliníku) měla průměr 5 centimetrů, délku 20 cm a unesla až 3 kilogramy váhy. Většinou šlo o stočené ruličky blanketů s telegramy, ale vlastně o cokoliv. Zakázány byly pouze nebezpečné látky, které by mohly poškodit potrubí. Takže se přepravovaly různé dokumenty, drobné předměty, třeba i svačiny.

Důležitou roli sehrála potrubní pošta koncem druhé světové války, kdy se podílela na zásobování obléhaného rozhlasu na Vinohradské třídě.

„Pražskou potrubní poštu mohla veřejnost používat pouze do roku 1945,“ poznamenal Jahoda. Poté už podle něj sloužila výhradně pro služební účely.

Ještě v 90. letech přepravila 9000 pouzder měsíčně, její služby v té době využívalo asi 20 společností. Provoz měl ale sestupnou tendenci a postupně slábl. Poslední ranou byla povodeň v roce 2002, která celou potrubní poštu zatopila a udělala za jejím provozem definitivní tečku.

V současné době je udržována v provozuschopném stavu, ale není používána. Každopádně se ale jedná o unikátní zařízení, které sloužilo poctivě 115 let. A má jeden důležitý primát: jde o jediný dochovaný systém městské potrubní pošty na světě. To by měl Denis Papin určitě radost.

Pneumatická pošta má nesporně řadu výhod. Je šetrná k životnímu prostředí, spolehlivá, bezpečná, a její provoz je poměrně levný. Díky určitým vylepšením se s úspěchem používá dodnes. Instalace tohoto systému, pochopitelně v moderním střihu, se dobře uplatňuje v bankovních domech, skladových areálech i obchodních centrech. Zvyšuje spolehlivost, rychlost a bezpečnost dopravy.

Skvělé uplatnění našla také ve Fakultní nemocnici Motol. Tady úspěšně přepravuje biologické vzorky, léky, drobný zdravotnický materiál, dokumentaci mezi laboratořemi a pracovišti lékařů. Transport vzorků biologických materiálů napomáhá k výraznému zkrácení doby odezvy laboratorních vyšetření, což je velmi důležité pro dodržení daných podmínek pro jejich zpracování. Provoz potrubní pošty funguje 24 hodin denně, 365 dnů v roce.

Trasy potrubní pošty ve FNM měří 879 metrů, mají 316 stanic a skládají se z 629 komponentů. Jsou největším systémem svého druhu v Evropě.