Hlavní obsah
Je 10. června 1946 a Václav Hanf, vyznamenaný válečným křížem za mrtvé rodiče, přednáší báseň na národní pouti do Lidic. Foto: ČTK

Nenapravitelný. Podivuhodný osud lidického chlapce

Jako osmiletý byl Václav Hanf, stejně jako část lidických dětí, určen k poněmčení. Místo adopce však pro vzpurnost skončil v trestném táboře. Přežil. A jako jediné dítě z Lidic mluvil po návratu domů česky. Tvrdá hlava mu však komplikovala i život v míru.

Je 10. června 1946 a Václav Hanf, vyznamenaný válečným křížem za mrtvé rodiče, přednáší báseň na národní pouti do Lidic. Foto: ČTK
Nenapravitelný. Podivuhodný osud lidického chlapce

Vyrůstal se dvěma staršími sestrami, Marií a Annou, v rodině Václava a Anny Hanfových. Bydleli v Lidicích v podnájmu v domku číslo popisné 70. Tatínek pracoval jako horník na dole Prago a byl velitelem místních hasičů. Maminka se doma starala o děti a občas vypomáhala u sedláků na poli.

Malému Vaškovi učení moc nešlo, ale rád ministroval panu faráři Josefu Štemberkovi při mších. Za vraty kostela ovšem jeho svatost končila. Byl to uličník jako z hadích ocásků –⁠ neposeděl a co chvíli vymýšlel nějakou rošťárnu.

Vašek zlobil: odmítal mluvit německy. Tak ho adoptivní matka vrátila za dva měsíce jako kazové zboží.

„Zlobil jsem, zlobil...“ přiznává v nahrávce na webu Paměť národa. „Poslal mě taťka jednou do hospody k Šefendrovům pro pivo. On rád ze džbánku. Přišel jsem s tím džbánkem domů a za chvíli mě taťka volal: ,Vendo, pojď sem! (...) Byls u toho, když ti točil pivo? (...) Já chtěl litr a půl a mám ho jenom litr.‘ A já tak koukal a povídám: ,Tati, on Fanda byl se mnou a já ti to upřímně řeknu, my jsme cestou trochu upíjeli.‘ (...) Ohnul si mě přes koleno a pár jsem jich dostal přes prdel.“

Idylické dětství skončilo ve druhé třídě, jen pár dní poté, co Václav oslavil osmé narozeniny. Psalo se 10. června 1942, když Lidice nad ránem obklíčily jednotky SS. „Vzbudili nás v noci, taťka nebyl doma. Byl strašný křik po celých Lidicích. Němci poručili, abychom vyšli z domů, nesměli jsme si nic vzít, nevěděli jsme, co bude,“ vzpomínal.

S ostatními lidickými ženami a dětmi strávil noc v lidické škole a další dvě noci v tělocvičně kladenského reálného gymnázia. „Vzpomínám, že tam byly hromady slámy, každá rodina si vzala hrst, ustlali jsme si a na tom jsme leželi tři dny,“ vybavuje si Václav Zelenka, další ze zachráněných lidických dětí, v publikaci Kniha živých od Magdy Hettnerové.

Poté nacisti násilím oddělili děti od matek. Tehdy viděl Václav Hanf svou maminku naposledy, později zahynula v Ravensbrücku. Netušil, že tatínek, který se mezitím vrátil domů z noční směny na dole, už nežije. A že nikdy neuvidí ani lidickou babičku s dědečkem, maminčiny rodiče.

Lidice, 10. června 1942

Foto: ČTK

Přesto měl štěstí v neštěstí. Zatímco většina jeho lidických vrstevníků skončila v pojízdných plynových komorách koncentračního tábora Chełmno, Vašek s oběma staršími sestrami byli určeni k adopci. Na své nové německé rodiče čekali v dětském domově Puschkau na území Polska. Když prostřední Aničku adoptovala zaměstnankyně domova Elisabeth Straussová, holčička si doslova vybrečela, aby její nová matka vzala domů i brášku.

Místo adopce trestný tábor

Vašek dostal nové jméno, stal se z něj Hans Joachim Strauss. Se sestrou směli doma mluvit jen německy: „Oni nás kolikrát nachytali, protože jsme té němčině ještě nerozuměli a nemohli jsme vysvětlit, co chceme. A pořád jsme vzpomínali, kde je naše Maruška. O té já jsem až do konce války nevěděl,” vyprávěl Václav Hanf.

Jeho adoptivní otec –⁠ voják a člen SS –⁠ nebýval doma, o děti se starala jen paní Elisabeth. A Vašek zase zlobil: odmítal mluvit německy, nechtěl chodit do německé školy. Tak ho adoptivní matka vrátila za dva měsíce jako kazové zboží...

Dostal jiné jméno, tentokrát polské: Jan Wenzel. A začalo jeho putování po výchovných táborech Hitlerjugend. V prvním táboře v Oberwiesu byli ještě kluci malí. Dopoledne měli německou školu, odpoledne základy vojenského výcviku beze zbraně.

„Ne že by nás mlátili, ale byl tam strašný dril... Museli jsme cvičit nejrůznější cviky –⁠ kliky, dřepy a podobně, až na hranici únosnosti. Vím, že i starším klukům kolikrát tekly slzy. Když naši vedoucí někam odešli, nahnali nás do jedné třídy a od rána do večera jsme se nesměli pohnout ani mezi sebou promluvit. Museli jsme být v absolutním klidu. Bylo to strašné,“ popisuje Vaškův mladší kamarád Václav Zelenka v Knize živých.

Výcvik Hitlerjugend znamenal pořádný dril. Na snímku nácvik protivzdušné obrany

Foto: Wikipedia/Bundesarchiv

Ani tam v sobě Vašek Hanf nezapřel uličníka. „Na palandě nad ním viselo na stropě světlo, taková ta bílá koule. Řekl:, Kluci, hele!‘ a praštil do ní pěstí. Světlo se samozřejmě rozbilo a Vašek musel do káznice,“ vzpomíná Václav Zelenka. Klukovina Vaškovi vynesla deset dní o chlebu a vodě v temnici v místní kapli.

Mělo však být hůř. Trestný tábor v Maria-Schmollu poznamenal Václava Hanfa nadosmrti. Opět za to mohla jeho vzpurnost: odmítl totiž výcvik se zbraní. „Když nám dali pušky, já jsem ji nechtěl, a tak jsem ji takhle odložil –⁠ hodem. A řekl jsem si v duchu a řekl jsem to i nahlas česky, že nechci být vojákem. Nevím, co mě to tenkrát napadlo, protože jsem o Lidicích nic nevěděl, ale prostě už jsem nechtěl být Němcem.“

Naštvaný esesák nakopl chlapce do levého kolene. Byla to drtivá rána, ani operace nezabránila doživotním následkům: Vašek měl od té doby levou nohu o 3,5 centimetru kratší.

Vešla paní do kanceláře a říká: „Venoušku, Vašku Hanfovic, seš to ty, dobře, že ses poznal!“

Mohl však dopadnout hůř: v táboře byl na vlastní oči svědkem veřejné popravy. „Byl to už starší kluk... Popral se myslím s nějakým dozorcem a utekl. A když ho chytli, tak mu pro výstrahu usekli hlavu před námi přede všemi... Bylo řečeno, že kdo nebude poslouchat a bude vzdorovat, že se mu stane totéž,“ vzpomíná.

To jsem já!

Válka skončila a Vaška převezli do sběrného tábora u Salcburku. Snažil se vysvětlit, že je Čech z Lidic, nikdo ho ale neposlouchal. Až si chlapce 23. prosince 1945 zavolal do kanceláře velitel tábora. První myšlenka byla: „Co jsem zase provedl?“ Nebo spíš: „Na co mi zas přišli?“ Tentokrát však nešlo o trest. Velitel vzal dvě fotografie, položil je před chlapce a říká: „Wenzel, víš, kdo je na té fotografii? Poznáš tam někoho?“

„A ona školní fotografie. Já na ní byl, tak jsem ukázal: ,To jsem já!‘ A kouknu na druhou fotografii, a to byla fotografie mamky a taťky. Já povídám: ,No, to je maminka a tatínek!‘ On bouchl do stolu a říká: ,Sakra, seš to ty!‘ Zaťukal a vešla paní do té kanceláře a říká: ,Venoušku, Vašku Hanfovic, seš to ty, dobře, že ses poznal!‘“ popsal Václav počátek své cesty domů.

Ta laskavá paní se jmenovala Josefina Napravilová. Autem, které jí půjčil manžel, cukrovarník, objížděla poválečnou Evropu a hledala ztracené děti. Podařilo se jí vrátit domů na čtyřicet českých holčiček a kluků unesených Němci k převýchově. Vaška si oblíbila nejvíc ze všech. Vánoce strávil u ní v Praze. Tam se také dozvěděl, že se z něj stal sirotek, ale že se podařilo najít a vrátit domů obě jeho sestry.

Nová rodina

Josefina chtěla chlapce adoptovat, výbor lidických žen byl však proti. Jedenáctiletý Václav putoval ke strýci z matčiny strany Karlu Kubelovi do Hřebče, Marušku s Aničkou si rozebrali vzdálení příbuzní. V nové rodině dostal brzy první výprask. To když na něj prasklo, že tetě krade z trafiky cigarety a potajmu kouří. A trest rozhodně nebyl poslední.

Řekli, že si ji nemusím brát, protože je kulačka a já že jsem dítě z Lidic. Že stát se o dítě postará.

Vyučil se elektrikářem na huti Poldi Kladno: fáral s horníky v dolech pod zem, pak pracoval jako elektrikář v Praze na letišti. V sedmnácti nastoupil do Školy důstojnického dorostu u Pardubic. „Řekl jsem si, že půjdu dobrovolně na vojnu, abych se naučil všecko, kdyby se náhodou ještě jednou stalo něco podobného,“ vysvětluje.

Mírová manifestace v červnu 1952 v Praze. Václav Hanf je na snímku s Věrou Vokatou, další z přeživších lidických sirotků.

Foto: ČTK

Škola ho bavila, vydržel na ní však jen dva roky. V Pardubicích se seznámil s mladinkou Zdenou Žočkovou, jejíž rodiče měli statek hned vedle kasáren. Byla z toho láska jako trám. Tak velká, že se v dubnu 1953 mladým rodičům, nebylo jim ani dvacet, narodila dcera. Odložte ji! A na její matku zapomeňte, vyzval Václava stát...

Nesměl dokončit školu: bývalý člen Hitlerjugend se přece nemůže stát československým důstojníkem!

„Desátýho června, na vypálení Lidic... si mě pozvali k soudu... Řekli, že... je to dcera kulaků a že budou vystěhovaní do pohraničí. Že si ji nemusím brát, protože je kulačka a já že jsem dítě z Lidic. Že stát se o (naše) dítě postará. Když jsem to slyšel, tak jsem se nakonec skoro rozbrečel a jasně jsem jim řekl, že je desátého června, aby si to uvědomili, kdy jsem přišel o rodiče a o všecko, o dědečka, o babičku... Teď že mám rád děvče, s kterým mám dceru a že bych si ji nesměl vzít?“

Svatební fotografie Václava a Zdenky Hanfových. Jemu bylo devatenáct, jí osmnáct.

Foto: Paměť národa/archiv Václava Hanfa

Svatbu nakonec úředníci povolili, problémy však trvaly dál. Václav nesměl dokončit vojenskou školu: bývalý člen Hitlerjugend se přece nemůže stát československým důstojníkem! Vojnu si musel odkroutit u pomocných technických praporů. Naštěstí se kvůli zničenému kolenu pohyboval hlavně kolem jídla: napřed pracoval v kuchyni, později měl funkci proviantního náčelníka a skončil jako písař roty.

Po vojně se mladí manželé odstěhovali s rodiči do Chodova u Karlových Varů a několik let tam žili. Mezitím v nových Lidicích postupně vyrostly pěkné domky pro přeživší. Když přišla řada na Vaška Hanfů, protestovaly některé lidické ženy proti tomu, aby si do vsi přivedl kulackou dcerku. Přesto se Hanfovi nakonec v Lidicích usadili a místní ženy si časem zvykly i na paní Zdenku: chodily si za ní pro rady ohledně hospodářství...

V 70. letech přesídlil Vašek s rodinou –⁠ k dceři Jaroslavě mezitím přibyli synové Václav a Miloslav –⁠ zpět do severních Čech. Vedl hotel v zámku Navarov a později si postavil dům v Bohdalovicích u Velkých Hamrů, kde provozoval penzion. Tam také oslavil se svou Zdeničkou diamantovou svatbu.

Václav Hanf se svou svatební fotografií

Foto: Paměť národa/archiv Václava Hanfa

Stáří trávil pokojně v kruhu rozvětvené rodiny. Věnoval se vnukovi a třem vnučkám, později také pěti pravnoučatům. Zůstával v kontaktu i s Josefinou Napravilovou, kterou považoval za svou druhou maminku.

Jeho vášní byla myslivost a rybaření. Zemřel 18. února 2017 ve věku 83 let. Kromě jeho Zdenky ho na poslední cestě doprovodili i kamarádi, mezi nimi Václav Zelenka. Rozloučili se s ním písní Už troubějí na horách jeleni. Rakev, u které stálo čestnou stráž šest myslivců, zdobila větvička jehličí –⁠ symbol posledního lovu.

Přeživší a ty druhé

  • Ze 105 lidických dětí se po válce našlo jen 17. Většina ostatních, celkem 82, byla zavražděna počátkem července 1942 v Chełmnu.
  • Ještě na Kladně byly určeny k poněmčení dvě blonďaté a modrooké děti, Hana Špotová a Václav Zelenka.
  • Dalších sedm dětí –⁠ Marie Doležalová, Emilie Frejová, Václav Hanf, Anna Hanfová, Marie Hanfová, Eva Kubíková a Věra Vokatá –⁠ pak skončilo v Lodži. Většinu z nich adoptovaly německé rodiny.
  • Sedm miminek ve věku do jednoho roku skončilo na německém oddělení dětského nalezince v Praze-Krči. Z nich přežilo šest: Pavel Horešovský, Veronika Hanfová (sestřenice Václava Hanfa), Josef Minařík, Jiří Müller, Libuše Müllerová a Jiří Pitín.
  • Sedm lidických žen bylo v době vyhlazení Lidic těhotných. Šest z nich porodilo v tajné porodnici zřízené gestapem v Praze. Novorozenci byli zapsáni do matriky pod německými jmény. Do konce války přežili pouze dva: Věra Müllerová a Jaroslav Korecký. Ženy byly po porodu transportovány do koncentračního tábora Ravensbrück. Tam také proběhl poslední porod a novorozené miminko bylo hned po narození zavražděno.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků