Hlavní obsah
Fotografie Václava Jirsy z demonstrace na Václavském náměstí 21. listopadu 1989. Foto: Václav Jirsa, Právo

Můj Listopad v Rudém právu. Vzpomíná šéfredaktor Práva Zdeněk Porybný

„Vykašli se na to, nepiš to, jenom si z tebe budou utahovat. Stejně to už nikoho nezajímá,“ takové byly některé reakce, zda má cenu se ještě vracet k tomu, co se dělo v listopadu a prosinci před třiceti lety v redakci Rudého práva. Nakonec jsem se ale rozhodl zkusit to. Není to jenom můj příběh, který zde chci vypovědět, ale i hodně mých kolegů, s nimiž jsme se pokusili vybojovat si právo psát pravdivě, bez diktátu shora. Díky Listopadu se nám to nakonec podařilo.

Fotografie Václava Jirsy z demonstrace na Václavském náměstí 21. listopadu 1989. Foto: Václav Jirsa, Právo
Můj Listopad v Rudém právu. Vzpomíná šéfredaktor Práva Zdeněk Porybný

17. 11.

V pátek navečer si v redakci povídám s jedním západním novinářem. Aniž to tušíme, jsme v tu chvíli úplně mimo. Na Národní třídu totiž právě míří vstříc obuškům studentský průvod. V tu chvíli jsem už ale na cestě domů. Leze na mne chřipka. Stejně jako naprostá většina lidí o mlácení studentů nic nevím. Ze Svobodné Evropy se první zprávy o událostech dostaly k posluchačům až později večer.

18. 11.

Sobota. Rudé právo má na první straně článek s titulkem Odkaz 17. listopadu. Na konci je schovaná zpráva o včerejší studentské manifestaci a následném průvodu. Mj. se tam píše: „Ve večerních hodinách dav postupoval k Národnímu divadlu a po Národní třídě. K udržení veřejného pořádku v centru města byli povoláni příslušníci VB, ověřovali totožnost účastníků demonstrace a kolem sta jich bylo předvedeno na místní oddělení VB. Ve 22 hodin byl ve středu města obnoven klid.“

Článek je podepsán redakční šifrou, ale je jasné, že ho diktoval někdo shora. O mlácení studentů ani slovo. Ale Praha už začíná být ve varu. Televizní hlasatelka Anna Wetlinská ohlašuje večerní pořady celá v černém, zemřel přece student Martin Šmíd.

Lidé se bouří, tohle už je moc. Že to byl ve skutečnosti důstojník StB Zifčák, který dostal za úkol dělat po srážce s policisty na Národní mrtvého, jsme v redakci netušili.

19. 11.

Neděle. Od soboty ležím s chřipkou v posteli, když mi volá šéfredaktor Zdeněk Hoření. „Přijeď hned do redakce,“ žádá. „Nemůžu, mám devětatřicet horečky,“ říkám popravdě. „To je jedno, dostav se, redakce má pohotovost,“ zní příkaz.
Tak se obleču a vyrážím do redakce na Florenc. Po návratu ze čtyřletého působení v USA jsem od září ve svých 44 letech jedním ze čtyř zástupců šéfredaktora a povinnost volá.

V redakci je živo, ale chybí šéfredaktor. Dělá politiku se stranickým vedením v budově ústředního výboru a noviny řídí telefonem. Nejprve dává pokyny ke zpravodajství: „Zdůrazněte, že žádný student nebyl zabit a nedošlo ani k policejnímu masakru nebo brutalitě.“ Pak po telefonu diktuje úvodník. Je to politické hodnocení vedení KSČ, jehož tón vyjadřuje titulek „Rozhodně proti provokacím“. Tvrdá linie Štěpána a Indry má navrch. Zásah proti studentům na Národní třídě je označen za „šarvátky, při nichž byli zranění na obou stranách“. Velká lež začíná.

Navečer se v redakci ukáže redaktor, který měl v pátek reportérskou službu s úkolem popsat průběh studentské manifestace na Albertově. Ale bylo chladno, dav se mu zdál pokojný, a tak si zašel na večeři a pár piv do hospody. Když se kolem desáté vracel domů přes Národní třídu, nikdo tam nebyl. Takže sepsal zprávu s titulkem Očité svědectví, v níž v duchu pokynů z ÚV popsal, co prý viděl: „Za vzrušené atmosféry zůstaly ve městě hloučky diskutujících. K zásahu jednotek VB nedošlo.“

Autor toho blábolu se asi chtěl dobře zapsat u soudruhů nahoře. Místo toho dostal hned ráno těžkou sodu od svých sousedů, pak se ztratil někam na venkov a v redakci, kterou ukrutně ztrapnil, jsem ho už pak neviděl.

20. 11.

Pondělí. Na polední redakční poradě se začínají vymezovat barikády. Roztržka se týká referování o zákroku proti studentům a spor se vede hlavně mezi mladými redaktory a seniorskými pardály, kteří se nepovažují za novináře, ale za „přední stranický aktiv“, jak nám to léta vtloukali do hlavy. Porada končí zopakováním rozkazu vedení strany – žádný policejní masakr nebyl.

Šéfredaktor znovu odchází na ÚV, odkud se už ozývá jen telefonicky. Po poradě sedím znechuceně ve své kanceláři, když se ve dveřích objeví čtyři mladí lidé. Jsou to studenti, kteří byli v pátek na Národní a chtějí říct svůj příběh. Je jim do breku, protože od dopoledne zkouší oslovit někoho z vedení redakce, ale nikdo o ně nemá zájem. Vím proč.

Takže je vyslechnu a sepíšu jejich svědectví. Schválně to v článku popisuji bez emocí a co nejvěcněji. Ale to, že je mlátili krutě, a ještě s jakýmsi perverzním uspokojením, tam zůstává. Vím, že dostat to na stránky novin nebude vůbec lehké. Zákaz referovat o mlácení stále platí. Ale chci to zkusit. Nad článek přidávám svou zástupcovskou šifru a potrubní poštou ho posílám do tiskárny. Moje šifra je pokynem, aby ho sazeči vysázeli a článek se ocitl druhý den v novinách.

Úleva, že se mi to podařilo, ale netrvá dlouho. Vzápětí se vřítí do mé kanceláře tajemník redakce a s pokřikem „tak tohle v Rudém právu nikdy nevyjde“ mi hodí stránky s článkem na hlavu. Ukázalo se, že mě podezříval, že zkusím propašovat do tisku něco nevhodného, a hlídal v tiskárně ústí potrubky!

Tady někde u mne začal bod zlomu. Partajní noviny se napravit nedají. Budou lhát vždycky.

21. 11.

Úterý. Václavák praská ve švech. Odpoledne se ve vedlejší kanceláři nečekaně zjevuje tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík. Je tam puštěná televize a já zaslechnu přes otevřené dveře Fojtíkův výrok: „Dvě stě tisíc? Tak to jsme v prdeli!“ Lépe to vyjádřit nemohl. Ale vedení strany si porážku nechce přiznat a drží se moci jako lejno košile. A tak se ani pokyny ÚV k psaní o 17. listopadu nemění. Partaj se chce prolhat až k úplné diskreditaci.

Měl jsem tehdy na starosti běžné denní zpravodajství a byl jsem svědkem toho, že se mnozí redaktoři v těch dnech snažili poctivě referovat o tom, co se dělo v ulicích. Posílal jsem do tisku jejich příspěvky se snahou popsat situaci, jaká byla.
Vzpomínám si, jak redaktoři sportovní rubriky Karel Felt a Láďa Sosenka sami od sebe chodili každý den na Václavské náměstí a mezi demonstranty lovili známé sportovce a přinášeli do redakce jejich názory. Karel Felt tehdy napsal článek s reakcemi sparťanských fotbalistů podporujících studentskou stávku, který jsem podepsal do tisku. A protože už jsme věděli, s kým máme v redakci tu čest, tak on do půlnoci seděl v tiskárně a dával pozor, aby nám to zase někdo z vedení nezmařil. Podařilo se to snad jen proto, že sportovní stránky vnitřní cenzoři už nestíhali.

22. 11.

Středa. V redakci je dusno. Hoření je pořád víceméně mimo a před uzávěrkou se telefonicky zajímá hlavně o to, zda v novinách není něco o policejní brutalitě. Proč se z toho šéfové KSČ zkoušeli tak trapně vylhat, nechápu dodnes. Nicméně jim to ještě nějakou dobu, než byli smeteni, vydrželo. A snaživé kariéristy poslední hodiny na pomoc měli i u nás v redakci.

V den, kdy ÚV SSM vydal prohlášení odsuzující brutální policejní zákrok proti studentům, mám zástupcovskou službu a poučen předchozím nezdarem čekám, až jsou noviny hotové, připravené do tisku a zbývající zástupci šéfredaktora jsou pryč. Zprávu o odsouzení policejní brutality svazáky jsem na poslední chvíli zastrčil doprostřed stránky.

Jenže i tentokrát se chybička vloudila. Kolem jedenácté večer se u mne zastavil kolega a já bloud jsem se mu pochlubil, že v novinách bude konečně něco pravdivého o mlácení studentů.

Jako naschvál zrovna v tu chvíli volá z ÚV Hoření a ptá se, jak to u nás vypadá. No a on mi vezme sluchátko z ruky a povídá: „Musím tě, Zdeňku, upozornit, že je tam zpráva o tom, že ÚV SSM odsuzuje policejní násilí.“ Následoval rozkaz „okamžitě vyhodit“. To už fakt rozum nebral.

26. 11.

Neděle. Dopoledne se schází v Paláci kultury celopražský aktiv komunistů a jedním z požadavků je odvolání šéfredaktora Hořeního. Je to reakce na jeho noční nezvládnutou tiskovku po zasedání ÚV, na němž odstoupilo několik členů předsednictva. Nejenže nebyl schopen popsat požadavky Občanského fóra, ale nedokázal ani spočítat, kolik vlastně má předsednictvo strany členů. K velkému pobavení domácích i zahraničních novinářů spolu s ředitelem rozhlasu Jánem Riškem nekonečné minuty před televizními kamerami na prstech počítali a počítali, až to nakonec za smíchu v sále vzdali. Byla mi hanba.

Odpoledne jdu na strahovské koleje besedovat se studenty. Se mnou pozvali redaktora Lidových novin Jana Dobrovského. Je, jak jinak, hvězdou. Ale studenti mi k mému překvapení nenadávají a jsou otevření diskusi. Líčím jim náladu v redakci, ale když říkám, že už nechceme lhát, moc mi nevěří.

27. 11.

Padl i zbytek Jakešova vedení. Jsou tam, kde je už před týdnem viděl Fojtík.
A mně se podařilo přesvědčit šéfredaktora, abychom publikovali, byť se zpožděním, můj článek se svědectvím zbitých studentů. Moc platné to není, ale cítím se o něco líp.

2. 12.

Vychází velký rozhovor s Václavem Havlem. Potřebuje se představit našim čtenářům. Rudé právo si stále kupuje každý den přes pět set tisíc lidí a pro mnoho z nich patří na Hrad ne Havel, ale Adamec.

10. 12.

První dva týdny v prosinci jsou pro mne i zejména mladé redaktory těžké. Neseme odpovědnost za sebe, ale i za jiné. Tehdy ve mně také dozrává názor, který už jsem nikdy nezměnil: noviny nemohou být svobodné, když jsou pod nadvládou politické strany. Ale jak z toho ven, když jsme jejím majetkem?

Při večerní debatě s kolegy z pražské pobočky bratislavské Pravdy se jim svěřuji, že takhle dál nemůžu a nejspíš odejdu z redakce, kde jsem pracoval osmnáct let. „Nevzdávej to,“ hučí do mne tak dlouho, až se vzchopím.

Ještě na místě sepisuji petici, v níž je koncentrováno všechno, co spolu s mnoha kolegy v redakci cítím. Obsahuje jeden závazek a jeden požadavek. Závazkem je nelhat a řídit se svým svědomím, požadavkem je vypovědět poslušnost ústřednímu výboru KSČ a jeho představitelům. Konec vlády tajemníků!

Prvním podepsaným je Michal Rižák, později zástupce šéfredaktora. Petice koluje mezi redaktory a podpisů přibývá. Když jich je už několik desítek, probírají se zastánci „leninského pojetí“ stranického tisku jako hlásné trouby vedení strany. Jsem předvolán na výbor základní organizace KSČ a obviněn z frakční činnosti. Mám petici okamžitě stáhnout. „Frakční činnost“? To už je úplná fraška, a tak jim sděluji, že petici mám s sebou. Dva ji na místě podepisují.

Něco se musí stát, a tak je na příští den svolána schůze všech redaktorů k mé petici. Nevím o tom, že by do toho dění šéfredaktor Hoření nějak zasahoval, a na schůzi nakonec ani nepromluvil. Cítil, že jeho pojetí stranických novin míří do zapomnění? Nikdy se k tomu veřejně nevyjádřil.

13. 12.

Hlavní slovo při obhajobě petice mám já. Debata je ostrá a nevybíravá. „Hada sis hřál na prsou,“ zakřičí hlavní komentátorka novin v jedné vypjaté chvíli na Zdeňka Hořeního, který nade mnou vždy držel ochrannou ruku. Hoření se tváří jakoby nic a od „hada“ si neodsedne.

Korunu tomu ale nasazují aktivisté z Demokratického fóra komunistů, kteří se vnutili na naši schůzi s tím, že k nám chtějí promluvit. Přišli tři, a jak se později ukázalo, vesměs spolupracovníci StB. Jejich prohlášení je krátké, ale málem všechno zmaří.

„Přišli jsme vám sdělit, že Demokratické fórum komunistů podporuje jednoznačně soudruha Porybného.“ Zda si mě tím jejich estébáčtí manipulátoři chtěli zavázat a zatáhnout do nějaké své hry, nevím, ale v každém případě jim to nevyšlo. Žádnou hru jsem s nimi nehrál.

„Zrada, objednal si je,“ vykřikuje jeden ze zástupců šéfredaktora, jako bych měl prsty v jejich příchodu. Zdá se, že je všechno ztraceno, ale po jejich odchodu se kupodivu všechno zklidňuje a při hlasování se devadesát procent redakce vyslovuje pro obsah petice a schvaluje zaslání otevřeného dopisu mimořádnému sjezdu KSČ s požadavkem uznání Rudého práva nikoliv jako orgánu ÚV, ale jako listu celé strany. To znamená faktickou nezávislost novin na vedení strany.
Zdeněk Hoření posílá týž den generálnímu tajemníkovi KSČ Karlu Urbánkovi rezignační dopis. Ten ale leží neotevřený v jeho sekretariátu a Hoření, domnívaje se, že už není šéfem, se uzavírá v kanceláři a noviny řídí jeho zástupci.

K Hořenímu jsem měl vždycky zvláštní vztah. Přijímal mě do redakce, věřil mi a bezpochyby se mnou počítal jako se svým nástupcem, až bude on sám ve straně povýšen na tajemníka. Měli jsme k sobě blízko i lidsky. Nikdy mi nenapadlo, že budu konečným impulzem k jeho odstoupení. Proč odstoupil, nevím, ale myslím, že po výsledku hlasování o mé „vzbouřenecké” petici (cca 90 : 10, Hoření se zdržel) přijal nevyhnutelné a odstoupil.

Nikdo ho tehdy k ničemu nenutil, nejméně já. Ale bylo to nevyhnutelné, pokud si měl zachovat úctu redakce. Jak by mohl po vypovězení poslušnosti redakce ústřednímu výboru dávat nám redaktorům na povel tajemníků ÚV zase další pokyny lhát? Nikdo by ho neposlechl. Vnitřně však byl nastaven tak, že vzepřít se soudruhům nahoře nemohl, protože se té „uhlířské víry”, kterou ho celý život krmili, aby z něho udělali poslušného partajního funkcionáře, vzdát nedokázal.

14. 12.

Na první straně vychází tučným písmem vysázený dopis redakce mimořádnému sjezdu KSČ. Původní text petice je v něm sice rozředěn a „zestraničtěn“ v obavě, aby nás soudruzi hned nerozehnali, ale to hlavní tam zůstává – už nechceme poslouchat žádný ústřední výbor ani jeho představitele. Formálně se sice mimořádný sjezd naším dopisem nezabýval, ale mlčení bereme jako souhlas. Od té chvíle se učíme chovat se ne jako straníci, ale jako novináři.

Odpoledne se před budovou redakce Na Florenci shromáždí početný dav stoupenců Demokratického fóra komunistů a vyvolávají nějaká hesla. Zdeněk Hoření mě žádá, abych k nim promluvil. S megafonem v ruce vylezu na židli a líčím výsledek naší ranní schůze.

„Už nechceme, aby nás členové vedení strany nutili psát v rozporu s naším svědomím,“ říkám a všem je jasné, koho mám na mysli - Bilak, Fojtík a spol., kdo jiný? Na to začne dav skandovat: „Jména, jména, jména!“

Tak to tedy ne, říkám si, to už tady bylo. Zakřičím do megafonu: „Říkáte si Demokratické fórum komunistů, ale chováte se jako lynčující tlupa!“ Chvíli je ticho a čekám, co bude následovat. Je jich fakt hodně. Naštěstí nejsou vůči mně nepřátelští, a když začnou skandovat „nejsme tlupa, nejsme tlupa“, cítím, že mám vyhráno. Slezu ze židle a vracím se do redakce. Moje první osobní zkušenost s davem sice dopadla dobře, ale zaříkávám se „už nikdy víc“.

Foto: Právo

15. 12.

Do redakce přichází nový ideologický tajemník Vasil Mohorita zjistit, co se tu vlastně děje. Zavírá se s Hořením v kanceláři a pak mě vyzvedne. Jdeme pěšky z redakce na ÚV. Mohoritu vidím poprvé v životě. Říká mi, že Hoření mu navrhl pověřit vedením redakce mne s tím, že jen já mám její důvěru. Na nejbližším předsednictvu strany to má být schváleno.

16. 12.

Ve velké zasedačce ústředního výboru se schází nově zvolení členové předsednictva strany. Lidé z krajů. Vesměs nezkušení, nerozhodní, vylekaní a bezradní. Věrný obraz svého šéfa, Karla Urbánka. Asi tak dvě hodiny se vedou řeči o všem a o ničem, až přijde řada na mne. „Soudruh Hoření odstoupil z funkce šéfredaktora Rudého práva. Navrhuje se, aby byl pověřen vedením redakce soudruh Porybný,“ uvádí další bod programu Karel Urbánek.

„Jsou nějaké připomínky? Nejsou? Tak děkujeme soudruhu Hořenímu za jeho práci a přejeme soudruhu Porybnému hodně úspěchů.“ A jsou s tím hotovi. Ani ne za minutu!

Chvíli nemohu uvěřit tomu, co se tu právě událo. Komunistická strana v té době už ztratila kontrolu nad televizí, rozhlasem a všemi deníky s výjimkou Rudého práva, které je stále jejím majetkem. A teď jej tihle lidé za jedinou minutu svěří někomu, koho neznají, a nikdo se ho ani nezeptá, co s jejich novinami vlastně zamýšlí. „Tak tihle amatéři si ty noviny fakt nezaslouží,“ pomyslím si. „Už jim je nevrátím.“

EPILOG

Následovaly hektické dny, týdny a roky urputných střetů, než se nám podařilo zbavit se závislosti na „rodné straně”, přerušit kontinuitu se „starým” Rudým právem a definitivně získat kontrolu nad vydáváním našich novin. Jistě, všechno to umožnil Listopad, ale bez tehdejšího našeho společného odhodlání jít do boje za správnou věc by se to nikdy nepodařilo.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků