Hlavní obsah
Generál Robert Edward Lee Foto: Profimedia.cz

Generál Lee. Před 150 lety zemřel člověk, který přestoupil k Jižanům a prohrál

Patří k předním a do značné míry kontroverzním tvářím americké historie. Byl schopným vojákem i zásadovým mužem. Díky vysokému postavení, které mu hodnost generála přinesla, musel umět nejen rozhodovat, ale i přijímat následky. To Robert Edward Lee (1807–1870), vrchní velitel jižanských vojsk v závěrečné fázi války Severu proti Jihu (1861–1865), dobře věděl. Rozporuplný vztah měl i k problematice otroctví.

Generál Robert Edward Lee Foto: Profimedia.cz
Generál Lee. Před 150 lety zemřel člověk, který přestoupil k Jižanům a prohrál

Robert E. Lee se narodil jako „vojenské dítě“ 19. ledna 1807 ve Virginii jako syn generálmajora a tamního guvernéra Henryho Leea III. a jeho ženy Anne Hill Carter Leeové.

„Jeho otec byl generálem kavalerie ve válce za nezávislost; rodina se nicméně později potýkala s finančními problémy, takže mu zbyla vojenská kariéra jako cesta ke vzdělání a společenskému postavení,“ sdělil Novinkám Jiří Hutečka z Historického ústavu Univerzity Hradec Králové, historik dějin války a vojenství, který se ve svém výzkumu věnoval právě i osobnosti generála Leeho.

Henry Lee III. zemřel, když bylo malému Robertovi pouhých 11 let. Životní úroveň rodiny, do které patřili ještě bratři Henry Lee IV. a Robert Henry Lee, se zhoršila natolik, že z vrcholů společenských příček následoval pád až na dno. Přesto se Robertova matka nevzdala a syna všemi možnostmi podporovala na studiích.

Chyba jménem West Point?

„Robertovo rozhodnutí nastoupit nakonec studia na prestižním West Pointu bylo do jisté míry snad i šťastné. Chtěl se zřejmě vydat ve šlépějích otce a dokázat si, že dovede být úspěšný,“ poznamenala k tomu pro Novinky historička Michaela Košťálová.

„Přesto dnes existují výklady, podle kterých prý R. E. Lee svého rozhodnutí vstoupit na vojenskou školu – a zřejmě i do celého vojenského života – zpětně litoval, přičemž těsně před smrtí měl samotné rozhodnutí absolvovat vojenskou školu označit za velkou chybu,“ dodala s odkazem na americkou historičku Elizabeth Brown Pryorovou, která se věnovala mj. i tomuto aspektu generálova života.

Otroctví bylo podle Leeho morální zlo, ale také dílem Prozřetelnosti, a nebylo na lidech, aby tuto instituci soudili či se ji pokoušeli zrušit.
Jiří Hutečka, historik

Absolvování West Pointu roku 1829 každopádně učinilo z Leeho profesionálního vojáka. Posléze nastoupil jako ženijní důstojník v georgijském Fort Pulaski a do řešení mu byly přidělovány první malé úkoly. Díky technickému nadání šlo zejména o využívání jeho osoby při plánování vojenských pevností či jiných zařízení.

Krátce působil na mnoha místech, ve Fort Monroe i poblíž Missouri a Mississippi. Později ve válce s Mexikem (1846–1848), kde podle Hutečky získal slušnou pověst, sloužil jako pobočník generála Winfielda Scotta. Roku 1847 získal hodnost majora a na konci bitvy u Cerro Gordo dosáhl povýšení na vojenskou hodnost podplukovníka. V roce 1852 se stal rektorem akademie ve West Pointu. Tři roky poté získal pozici velitele 2. pluku kavalerie v boji proti Apačům a Komančům.

Kolorovaný portrét generála Roberta E. Leeho

Foto: Profimedia.cz

Jeho vojenská kariéra šla strmě nahoru a úspěšným se jevil i jeho soukromý život. Již roku 1831 se oženil s Mary Annou Custisovou, nevlastní pravnučkou prezidenta George Washingtona. S ní přivedl na svět celkem sedm dětí. Nejstarším potomkem byl William Henry Fitzhugh Lee (nar. 1832) a nejmladší Mildred Childe Lee (nar. 1846).

Na tři roky otrokářem. Vlastně proti své vůli

Ke složitým rozhodnutím, se kterými se musel potýkat, patřila i otázka otroctví. V roce 1857 přišlo rozsáhlé dědictví ze strany jeho manželky, které zahrnovalo mj. přes šedesát otroků. Nakonec se rozhodl si otroky, které původně podle Košťálové zamýšlel propustit, ponechat, a zkusit s nimi nějak pracovat.

Hutečka připomněl, že Leeho rodina nikdy otroky nevlastnila – na to byli moc chudí. Avšak vlastnila je právě rodina Custisových, tj. rodina jeho manželky, a on je po smrti tchána v roce 1857 zdědil spolu s rodinným sídlem v Arlingtonu (nyní ve Washingtonu, na pozemcích sídla je dnes Národní hřbitov).

„Zjevně nebyl rád, protože plantážím nerozuměl, ale na tři roky se stal otrokářem, což celkem logicky vedlo i k tomu, že otroky disciplinoval, nechal je pro neposlušnost bičovat (běžný trest nejen pro otroky, ale i v armádě) a rozprodával je. V zásadě ale asi kvitoval, když většině z nich nakonec daroval na základě tchánovy poslední vůle svobodu,“ popsal pro Novinky historik Hutečka.

„Jeho pohled na otroctví známe z dopisu manželce z roku 1856 a Lee je v něm vlastně typický obyvatel amerického Jihu (ale i Severu – byl vůbec celkem typickým dítětem své doby): otroctví bylo podle něj morální zlo, ale také dílem Prozřetelnosti, a nebylo na lidech, aby tuto instituci soudili či se ji pokoušeli zrušit,“ vysvětlil historik.

Podle něj Lee věřil, že „Božím záměrem je otroky civilizovat, a proto se mají v otroctví lépe než v Africe“. „Onen proces civilizace spočíval třeba ve vzdělávání, což ale trochu drhlo, neboť vzdělávání otroků postupně všechny státy Jihu zakázaly z obavy před vzpourami. Tento paradox však Lee ve svých úvahách neřešil,“ poznamenal odborník z hradecké univerzity.

Lee byl nicméně přesvědčen, že jakmile se tento záměr naplní, otroctví samo zanikne. Snažit se je zrušit byl podle něj ovšem zločin proti Bohu i zločin politický, který jen rozděluje společnost. Odmítal tedy abolicionismus (abolicionismus znamená hnutí usilující o zrušení nějakého zákona nebo ustanovení; označuje se tak hlavně anglo-americké hnutí, jehož hlavním cílem bylo v 19. století zrušení otroctví a obchodu s otroky – pozn. red.).

Lee se svými muži

Foto: Profimedia.cz

V roce 1859 se navíc Lee víceméně náhodou jako „velitel zásahu“ armádních jednotek podílel na likvidaci oddílu radikálních abolicionistů Johna Browna, který obsadil federální arzenál v Harper's Ferry ve Virginii v naději na vyvolání povstání otroků. Browna zatkli a soud jej nechal pověsit.

„Pro Leeho, který byl sociální konzervativec, to bylo logické, protože Brown byl pro něj nebezpečný šílenec a narušitel řádu věcí – daných Prozřetelností,“ poukazuje Hutečka na vhodný konkrétní příklad vojevůdcova dobového uvažování.

Unie, nebo Konfederace?

Když se USA začaly v prosinci 1860 po zvolení Abrahama Lincolna rozpadat, pro Leeho to byla tragédie, protože v životě byl loajální dvěma věcem: rodině a vlasti. A teď si musel vybrat, protože jeho rodina byla pevně spojená s Virginií, takže když tento stát v reakci na první ozbrojený střet mezi federální vládou a vzbouřenými státy vystoupil z Unie (Sever), Lee 18. dubna 1861 rezignoval na hodnost i funkci (v té době u štábu armády ve Washingtonu) a dal se do služby Virginii, následně pak Konfederaci (Jihu), kam Virginie vstoupila.

Když nejprve vypukl válečný konflikt, označovaný jako válka Severu proti Jihu, hodlal Lee zůstat věrný armádě Unie, avšak podmínkou bylo právě setrvání státu Virginie na straně federální vlády. Ve velení vojsk Konfederace setrval až do známé bitvy u Appomattoxu, po níž podepsal 9. dubna 1865 kapitulaci.

Ono rozhodnutí z roku 1861 o „přestupu“ bylo pro většinu jeho okolí šokující, napsal Ivan Brož v publikaci Hvězdy proti hvězdám, Americká občanská válka 1861–1865. Podle Hutečky to bylo poměrně časté dilema, řešila je řada důstojníků a asi čtvrtina z nich udělala totéž. Většinou se přitom řídili stejnou logikou loajality k rodině – rodinné vazby byly v agrární společnosti Jihu silnější než na Severu, přičemž pro důstojníky, žijící jinak všude možně po USA, byly často jedinou jistotou. Na druhou stranu bylo několik desítek těch, kteří sociálnímu tlaku nepodlehli a zůstali věrní uniformě.

Pro většinu důstojníků to však byla doslova „Sofiina volba“, jelikož armáda byla a priori apolitická – na něco takového (volit si mezi půlkami země v občanské válce) nebyli připraveni a příčilo se jim to.

Jeden z výjevů z války Severu proti Jihu

Foto: Profimedia.cz

Následovala nejslavnější část Leeovy kariéry, zpočátku ale podle Hutečky dost neslavná: štábní důstojník, pak neúspěšný polní velitel při obraně západní Virginie, pak zase štábní důstojník prezidenta Konfederace Jeffersona Davise...

Jenže když se shodou náhod stal velitelem armády bránící téměř obležený Richmond, hlavní město Konfederace, zrodil se v roce 1862 „zachránce“ Jihu. Prakticky celou válku pak velel Armádě Severní Virginie, tj. jedné z několika konfederačních armád, jež však operovala na mediálně nejvíce pokrytém válčišti mezi oběma hlavními městy, takže jeho akce a úspěchy byly neustále v „záři reflektorů“.

„Velitelem celé konfederační armády se stal až sotva půl roku před koncem války,“ upozornil Hutečka s tím, že to lidé mnohdy nevědí.

Jak moc byl dobrý velitel, se odborníci dodnes přou. Hutečka proto nabízí několik faktů:

a) jeho vojáci jej vesměs respektovali až téměř zbožňovali, i když pod jeho velením měli nemalé ztráty;

b) jeho protivníci jej respektovali, hlavně ti, kteří jej znali osobně nebo z doslechu z dob předválečné armády;

c) Lee nakonec válku prohrál i na svém válčišti (jeho armáda po třech letech skončila obležená v Richmondu); jakkoliv měl mezitím i řadu obranných úspěchů, nikdy se mu nepodařilo dosáhnout takového vítězství, aby Sever válku vzdal.

Generál Lee podepisuje 9. dubna 1865 po bitvě u Appomattoxu kapitulaci.

Foto: Profimedia.cz

On sám tedy na konci války prohlásil, že prohrál jen kvůli „zdrcující převaze“ nepřítele, ale to je podle Hutečky pravda jen zčásti. „Jih si válku prohrál jinde, nicméně jeho agresivní strategie, jež vedla k těžkým ztrátám, nakonec porážku možná uspíšila – rozhodně tedy nebyla úspěšná,“ shrnul.

Po válce Lee odešel do ústraní, stal se rektorem Washington College v Lexingtonu (dnes Washington and Lee University) a zde také v ústraní pět let po válce, 12. října 1870, zemřel na mrtvici.

Sochy strhnout?

Lee se v závěru života odmítal vyjadřovat k politice. Tvrdil, že pro Jih jedinou smysluplnou politikou je usmíření a investice do vzdělání. V soukromí nadále odmítal „radikální politiku“ jako hlasovací právo pro bývalé otroky, „neboť nejsou dost civilizovaní, podlehnou vábení demagogů, a ještě to rozlítí bílou populaci a obrátí se to nakonec proti Afroameričanům; takže pro jejich dobro je lepší je nechat ve stavu neúplných občanů“, zmínil český historik.

Po smrti se jeho památky rychle ujali obhájci Konfederace (často jeho bývalí důstojníci) a udělali z něj symbol „boje Jihu za svobodu“, morálně dokonalého „rytíře bez poskvrny“, „nejlepšího vojáka své doby“, který rozhodně nebojoval za otroctví a podlehl jen z důvodu drtivé převahy průmyslového Severu.

Jezdecká socha generálav v Charlottesville ve Virginii

Foto: Profimedia.cz

„Zároveň byl Lee jakžtakž stravitelný pro celé Spojené státy, takže se jím jako symbolem přikryl celý proces usmíření završený v 90. letech 19. století. Bylo to ovšem usmíření, kdy Unie akceptovala jižanskou interpretaci historie, včetně výsledku v podobě rasové segregace a zbavení černošské populace občanských práv. Z Leeho se nakonec stal národní hrdina celých USA – jeho narozeniny byly (někde dodnes jsou) oficiálním svátkem v řadě států, jeho sochy jsou všude možně (i když tam nikdy nebyl), je jednou ze tří postav na Stone Mountain, jeho socha zastupuje (společně s G. Washingtonem) Virginii v Kapitolu, pojmenovali po něm několik lodí, tank i jadernou ponorku,“ vyjmenoval Hutečka.

Americká sněmovna nicméně letos schválila odstranění konfederačních soch z Kapitolu – i Leeho.

Podle Hutečky je třeba si uvědomit, že většina jeho soch je produktem až doby let 1890–1950, kdy měly symbolizovat ne nutně bezprostřední komemoraci (ty jsou maximálně na bojištích), ale trvalost jižanské interpretace výsledku války. „A čím víc byla tato interpretace pod tlakem společenských změn, tím víc se ty sochy stavěly, asi jako u nás sochy Josefa II. v německy mluvících regionech více než sto let po císařově smrti,“ připodobnil.

Národní hrdina, který se obrátil proti vlastní zemi

Leeho spojení s otroctvím z něj pak dělá snadný terč dnešních politických debat. Lee vlastnil otroky, otroctví podporoval minimálně pasivně a bránil stát, který si rasové otroctví vepsal do ústavy. „Na druhou stranu lze pochopit, že pro lokální patrioty má jiný význam, avšak ty významy nelze oddělit – člověk mohl být americký vlastenec, místní patriot, dobově standardní rasista i věřit, že bojuje za svobodu své rodiny proti vládě USA,“ popsal Hutečka.

„Větší paradox je ochota americké společnosti, jindy tak posedlé patriotismem až za hrob, po dobu sta let oslavovat jako národního hrdinu a ‚dokonalého Američana' důstojníka, který se obrátil proti vlastní zemi a přivodil jí nemalé ztráty. Jedna věc je prostý pardon a odpuštění, druhá věc jsou sochy v sídle amerického Kongresu,“ pokračoval.

Je to podle něj další doklad, že usmíření proběhlo za cenu toho, že Sever nechal Jih vykládat výsledek války po svém – současné události lze tudíž vnímat jako moment, kdy se kriticky velké množství lidí začalo proti takto stavěnému a vlastně moc nezpochybňovanému veřejnému diskurzu aktivně, a často velmi radikálně, vymezovat.

„Jde o další kolo v asi nekonečném procesu interpretace minulosti a doklad toho, že občanská válka dodnes formuje pohled Američanů na sebe sama,“ uzavřel Hutečka.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Související články

Výběr článků