Můj nigerijský pradědeček byl otrokář

Nigerijská novinářka a spisovatelka Adaobi Tricia Nwaubaniová pro BBC uvedla, že jeden z jejích předků prodával otroky.

„Můj pradědeček Nwaubani Ogogo Oriaku byl tím, čemu raději říkám podnikatel. Pocházel z etnické skupiny Igbo v dnešní jihovýchodní Nigérii. Prodával různé zboží včetně tabáku a palmových produktů. Obchodoval ale také s lidmi,“ vylíčila Nwaubaniová.

„Měl agenty, kteří zajali otroky na různých místech a přivedli je k němu,“ popsala s tím, že jí to prý prozradil otec.

Lidé z etnických skupin podél pobřeží, jako jsou Efik a Ijaw, obvykle působili jako přístavní dělníci pracující pro bílé obchodníky a jako prostředníci pro obchodníky ze skupiny Igbo, kam patřil i její praděda. Nakládali a vykládali lodě a dodávali cizincům jídlo a další zásoby. Sjednávali ceny otroků z vnitrozemí a poté vybírali poplatky od prodejců i kupujících.

Mezi 15. a 19. stoletím byly přes Atlantský oceán přepraveny miliony otroků. Více než 1,5 milionu Afričanů bylo přepraveno do tzv. Nového světa - Ameriky - přes nigerijský přístav Calabar v zálivu Bonny, šlo tedy o významný přístav pro transatlantický obchod s otroky.

Nwaubaniová ale míní, že podle ní by neměl být její pradědeček souzen podle dnešních standardů a hodnot. Poukazuje na to, že žil v době, kdy byl koncept „všichni lidé jsou si rovni“ zcela cizí tradičnímu náboženství i pravidlům jeho společnosti. Ti nejschopnější tehdy přežili a ti nejodvážnější vynikali.

„Bylo by nefér soudit muže 19. století podle zásad 21. století. Posuzovat lidi z africké minulosti podle dnešních standardů by nás přimělo k vnímání většiny našich hrdinů jako padouchů, čímž bychom přišli o právo plně oslavovat každého, kdo nebyl ovlivněn západní ideologií,“ napsala novinářka z Nigérie.

„Obchodníci s otroky Igbo, jako byl můj pradědeček, neutrpěli žádnou krizi společenského postavení. Pro své činy nepotřebovali žádné náboženské ani vědecké odůvodnění. Prostě žili život, do kterého byli vychováni. Jiný neznali,“ dodala.

„Obchod s lidmi fungoval mezi Igby dlouho předtím, než dorazili Evropané. Lidé se stali otroky tak, že šlo o trest za zločin, platbu za dluhy nebo jako váleční zajatci,“ líčila spisovatelka.

Úspěšný prodej dospělých byl podle ní považován za hrdinský čin, pro který byl muž oslavován zpěvem, podobně jako úspěch v zápase, válce či ulovení lva. Otroci pak sloužili jako domácí sluhové či dělníci, někdy ale byli také obětováni v náboženských obřadech nebo pohřbeni zaživa se svými pány, aby se o ně starali na onom světě.

Otroctví bylo v kultuře Igbů tak zakořeněno, že na ně odkazuje i řada populárních místních přísloví:

Příchod evropských obchodníků nabízejících zbraně, zrcadla, alkohol a další exotické zboží výměnou za lidi pak masivně zvýšil poptávku, což vedlo k častým únosům.

Obchod s Afričany pokračoval až do roku 1888, kdy se Brazílie stala poslední zemí na západní polokouli, která jej zrušila.

Co se týká Velké Británie, v roce 1807 byl zakázán obchod s otroky v Anglii a od roku 1834 bylo zrušeno otroctví i v koloniích.

Když pak Britové na přelomu 19. a 20. století rozšířili svou vládu na jihovýchodní Nigérii, začali tam zrušení otroctví vynucovat pomocí vojenské síly. Mnoho místních lidí včetně jejího pradědečka to ale bralo jako násilné vynucování změn v hospodářské politice, ne jako boj o důstojnost lidstva.

„Myslíme si, že tento obchod musí pokračovat,“ řekl jeden místní král v Bonny neslavně v 19. století.

Nezajímavějším příběhem, který o svém pradědečkovi autorka slyšela, byl prý ten o jeho úspěšném sporu s úředníky britské koloniální vlády poté, co se zmocnili některých jeho otroků.

„Pradědeček měl důvěryhodnou obchodní licenci od britské společnosti Royal Niger Company, která v posledním čtvrtletí 19. století obchodovala v regionu. Když byl tedy jeho majetek zabaven, poškozený Nwaubani Ogogo šel odvážně za odpovědnými důstojníky a předložil jim licenci. Propustili jeho zboží i jeho otroky. Bílí lidé se mu podle mého otce omluvili,“ uvedla Nwaubaniová.

Adiele Afigbo, který se zabývá historií Igbů, popsal, že obchod s otroky v jihovýchodní Nigérii trval až do konce 40. až začátku 50. let 20. století. Označil ho za jedno z nejlépe střežených tajemství britské koloniální správy. Zatímco mezinárodní obchod skončil, lokální pokračoval.

„Vláda si byla vědoma skutečnosti, že pobřežní náčelníci a hlavní pobřežní obchodníci nadále kupují otroky z vnitrozemí,“ napsal Afigbo v knize Zrušení obchodu s otroky v jižní Nigérii: 1885 až 1950.

Doplnil, že Britové tolerovali pokračující obchod z politických a ekonomických důvodů. Potřebovali náčelníky, kteří obchodovali s otroky, pro efektivní místní správu a pro expanzi a růst legálního obchodu.

Někdy raději přimhouřili oko, než aby ohrozili užitečné spojenectví, což byl pravděpodobně i případ navrácení otroků Nwaubanimu Ogogovi.

Byl to také začátek vztahu a vzájemného respektu s kolonialisty, který vedl k tomu, že byl tento muž britskou administrativou jmenován jakýmsi hlavním šéfem. Vybíral daně jménem Britů a získával provizi, předsedal případům u domorodých soudů, dodával dělníky pro stavbu železničních tratí a rovněž ochotně daroval pozemky misionářům na stavbu kostelů a škol.

Nwaubani Ogogo zemřel někdy na počátku 20. století. Zanechal za sebou desítky manželek a dětí. Žádné jeho fotografie neexistují, ale údajně měl tento černoch pozoruhodně světlou pokožku. Podle jeho pravnučky ho skutečně respektovali i běloši.

Sochu nikde nemá, mimo jiné proto, že se vztyčování pomníků neslučuje s kulturou etnické skupiny Igbo.