Článek
Kým jste byl osloven, abyste zastupoval prezidenta před Ústavním soudem?
Naše kancelář zastupuje Kancelář prezidenta republiky a prezidenta republiky zhruba od poloviny minulého desetiletí prakticky ve všech kauzách. Je jen v logice věci, že i ohledně žaloby senátorů jsem byl osloven já. Mimochodem tento rozhovor poskytuji jako obhájce prezidenta republiky a jako advokát jsem vázán povinností mlčenlivosti. Mohu se tedy vyjadřovat jen k otázkám obecně známým.
Ústavní stížnost podala část politiků, v podstatě opozice. Vnímáte to spíš jako právní, nebo politický spor?
Spor se narodil jako politický. Byl to souboj mezi složkami dělby moci, konkrétně mezi zákonodárnou a výkonnou, respektive špičkou této výkonné složky. A vzhledem k tomu, že se nepodařilo tento spor ze strany Senátu dotáhnout do konce klasickými politickými mechanismy, neobávám se říci a podtrhnout, že byl využit až zneužit institut ústavní žaloby na prezidenta pro velezradu. To už je, a já to tak vnímám, ryze záležitost právní.
O co ve sporu podle vás běží? O kompetence hlavy státu, o intervence prezidenta do zákonodárných procesů?
Jednoznačně jde o to, že třiceti osmi senátory byl obviněn prezident republiky z nejtěžšího ústavního deliktu, jímž je velezrada. Tak je vymezen můj mandát, abych prezidenta obhajoval. Spor povedu přísně právně puristicky a pozitivisticky.
Bude se vlastně ÚS, který zamítl návrh Městského soudu v Praze na zrušení celé amnestie, otázkou amnestie vůbec zabývat?
Je to součástí žaloby, takže se jí zabývat bude muset. Nicméně mám za to, že právě tím, že v neveřejném zasedání ÚS rozhodl – ačkoli odůvodnění ještě neznáme –, že není povolán k tomu, aby přezkoumával toto autonomní rozhodnutí prezidenta, že tato část obžaloby je již přežitá.
Ústavní žalobce by musel prokázat, že byl prezident veden snahou ohrozit a poškodit samotný demokratický systém země.
Ústavní soud už dospěl k závěru, že se jednalo o aplikaci ryze autonomní vůle, kterou nelze přezkoumávat z hlediska ústavnosti. Prezident se tak rozhodl nikoli na základě právních analýz, ale podle vlastního vnitřního přesvědčení. K tomu ho ústava povolává a on tu možnost má. Ať už je vyhlášena amnestie, nebo milost, je to aplikace ústavy a prezident ve svém slibu uvedl, že bude ústavu aplikovat.
Pokud mu to tedy ústava umožňovala, neudělal nic jiného, než že ji aplikoval.
V nejextrémnějších vyjádřeních zaznělo, že prezident by teoreticky mohl amnestovat i všechny vězně. Lze tedy vůbec za uplatnění tohoto formálního práva hlavu státu stíhat?
Když budu uvažovat velmi absurdně, pokud by prezident republiky – a teď nemám na mysli tento konkrétní případ – s cílem ohrozit samotné fungování státu vyhlásil totální amnestii, tedy propuštění všech vězňů všech kategorií, pak by se teoreticky dalo o velezradě hovořit. Ale v okamžiku, kdy je podle svého vlastního přesvědčení prezident veden k vyhlášení amnestie v určitém omezeném rozsahu, pak takto stíhán být nemůže. Byť je tento rozsah napadán. To už totiž není záležitost právní, ale zase politická a technická.
Zákon velezradu definuje jako útok na suverenitu a celistvost republiky nebo její demokratický řád. K tomu by musel být prokázán i úmysl takový čin spáchat.
Pokud vůbec bude žaloba projednávána, nesmírně složité bude posoudit, jak dalece pravidla deliktního práva mohou být použita na tento konkrétní čin. Na jednu stranu jde o akt fyzické osoby a čistě právně by měla být hodnocena jeho subjektivní stránka, tedy zavinění, nicméně v daném případě se jedná o jakýsi kumulovaný akt fyzické osoby a hlavy státu.
V takovém případě bude velice těžké, ne-li nemožné, dospět k závěru, zda došlo ke vzniku ústavněprávní odpovědnosti. Ústavní žalobce by musel prokázat, že při jednotlivých skutcích, jak jsou žalobou vymezeny, byl prezident veden snahou ohrozit a poškodit samotný demokratický systém země. To si myslím, že je naprosto vyloučeno.
Soudce Jan Musil, který má kauzu na stole, bude muset v první řadě rozhodnout, zda žaloba splňuje formální náležitosti, aby mohla být projednána, a za druhé zda lze případ projednat v době, kdy už prezidentovi vypršel mandát. Co na to obhajoba?
Podle mého názoru dnešní půlnocí (ze čtvrtka na pátek) prezident ztrácí takzvanou deliktní způsobilost být předmětem této žaloby.
V důvodové zprávě původní právní úpravy zákona o ÚS se sice uvádí, že žalobu lze projednat i poté, co prezidentovi uplynulo funkční období, je ale třeba si uvědomit, že teprve v pátek nabývá účinnosti novela zákona o ÚS, kde se tato možnost výslovně stanoví. To znamená, že současná právní úprava účinná do konce funkčního období současného prezidenta tuto možnost výslovně nezmiňuje.
A protože zde vznikla pochybnost, zda je možné po skončení funkčního období prezidenta stíhat, to mě vede k jednoznačnému závěru, že je třeba v pochybnostech vykládat tuto právní normu ve prospěch prezidenta republiky. Podle zásad trestního práva by mělo být řízení zastaveno počínaje zítřejším dnem.
A pokud jde o formální náležitosti senátního podání?
Pokud by trvalo funkční období prezidenta, pak se domnívám, že formálně by bylo možno tuto žalobu projednat. Ovšem kardinální otázkou zůstává posouzení deliktu velezrady z hlediska právní teorie. Každý delikt podle svého stupně závažnosti od kárného provinění přes přestupek, občanskoprávní delikt, trestný čin až po nejtěžší zločin velezrady je určován společenskou nebezpečností coby materiálním znakem.
Každý čtenář ví, že mu po dobu funkčního období prezidenta kolem domu nejezdily tanky, sousedé z národnostních menšin nebyli deportováni, každý byl připuštěn k volbám, Sněmovna byla svolávána a rozpouštěna zcela v souladu s ústavou. Takže prvek demokratického řádu nebyl žádným ze skutků popsaných v žalobě poškozen ani ohrožen.
Otázkou zůstává, zda nenavrhování kandidátů na post ústavního soudce by mohlo nějakým způsobem zasáhnout do demokratického chodu – extrémně vzato – tak, že by činnost ÚS byla paralyzována. Nicméně funkční období prezidenta končí osmým březnem a je zřejmé, že včas a v souladu s ústavou bude Ústavní soud naplněn. Takže ani v tomto případě ohrožení demokratického chodu země nenastane.
Jsou zde i další výhrady senátorů. Kromě amnestie také nepodepisování mezinárodních smluv, nejmenování řadových soudců. I takové kroky mohou teoreticky vést k výkladu o autokratické vládě, což je jeden z atributů, jimiž je velezrada charakterizována…
To je už hodně extrémní výklad, který je vskutku obsažen v žalobě. Ohledně podepisování mezinárodních smluv není stanovena žádná lhůta pro prezidenta republiky, v níž by tento úkon musel učinit. Například americký právní systém zná takzvané pocket veto, tedy kapesní veto prezidenta. Pokud je mu právní akt doručen k podpisu a on s ním nesouhlasí, tak si ho takzvaně vloží do kapsy, a tím jej eliminuje.
V našem ústavním pořádku taková zvyklost definována není, ale lze ji v každém případě považovat za reálnou. Naopak nelze shledávat delikt v jednání prezidenta, kdy takzvaně s podpisem na ratifikaci mezinárodních smluv otálí. To je skutečně absurdní. Za jednání nezakázané, neboli povolené, nemůže následovat sankce.
Ještě k amnestii. Jako advokát zastupujete jednoho z členů představenstva Komerční banky, kteří byli právě lednovou amnestií pardonováni. Sám jste jeho jménem podal návrh na projednání věci, protože se klient cítí nevinen. Vlastně jste se tak proti amnestii odvolal, co si o ní tedy myslíte?
V tomto případě mám opravdu oddělenou roli advokáta. Jednak jde o obhajobu v trestních věcech, kdy byla amnestie použita, jednak je to zmocnění poškozených ve věcech, kde byla amnestie použita, a potom i obhajoba prezidenta republiky ve věci obvinění z velezrady tím, že amnestii vyhlásil. V kauzách, které zastupuji, jde vždy o individuální přístup a můj názor ve vztahu k obhajobě prezidenta je absolutně nedůležitý a zcela izolovaný.
Myslel jsem to takto: na jedné straně hovoříme o právu prezidenta uplatňovat formální ústavní pravomoci, na druhé straně o rozsahu amnestie…
Znovu zdůrazňuji, že pro účely obhajoby ve věci velezrady je naprosto nepodstatný můj ryze individuální názor na konkrétní případy. Rozsah, dopady a pohnutky amnestie mi naprosto nepřísluší hodnotit. Je znovu potřeba zdůraznit, že akt amnestie jako takový je projevem autonomní vůle prezidenta, který nevychází z žádného právního procesu, který by byl přezkoumatelný nebo námitkovatelný.
I když vyžaduje podpis premiéra?
Je diametrální rozdíl mezi aplikací amnestie a jejím vznikem. V posledních dnech úplně zapadlo, že akt amnestie je kontrasignačním aktem s předsedou vlády, a tedy vládou jako celkem. Prezident má svůj vnitřní autonomní názor na to, jak bude amnestii aplikovat, ale rozsah a techniku má na odpovědnost vláda. To je právě definováno tím, že akt musí být kontrasignován premiérem.
Proč žaloba nesměřovala i proti premiéru Nečasovi?
To byste se musel zeptat senátorů. Ale už letmým pohledem do ústavy lze zjistit, že akty kontrasignované předsedou vlády jsou akty, za které je odpovědná vláda, nikoli prezident. V tom obrovském filozoficko-právním a politickém pojetí amnestie je příliš mnoho spekter a nelze to brát tak, že prezident vyhlásil amnestii a může úplně za všechno.