Hlavní obsah
Ilustrační foto Foto: Archiv, ČTK

Traumatické státní lži: Řekli, že jedou na výlet. Odvezli je ale do děcáku

Kristýně bylo pět let, když si pro ni přijela policie a sociální pracovníci do hospody, kde zrovna pobývala se svou biologickou matkou. „Řekli mi, že jedeme na výlet,“ říká dnes devatenáctiletá maturantka, která většinu dosavadního života prožila v dětském domově.

Ilustrační foto Foto: Archiv, ČTK
Traumatické státní lži: Řekli, že jedou na výlet. Odvezli je ale do děcáku

„Schovala jsem se jim na záchodě, nechtěla jsem s nimi jet. Později jsem si mnoho let říkala, že kdybych z toho záchodu nevylezla, tak bych mohla žít s rodinou. Dětství jsem prožila s pocitem viny. Že to tak není, jsem si uvědomila teprve před třemi lety,“ řekla Kristýna, která byla jednou z panelistek konference Dítě v systému. Tu pořádala nezisková organizace Mimo domov ve spolupráci s pražským magistrátem.

„Nikdo mi nic neřekl. Nevěděla jsem, jestli mámu ještě uvidím,“ vzpomínala Kristýna. „Byli tam policisté v uniformě a paní v kostýmku. Nemohla jsem říci, že tam nechci, že chci být s mámou. Dodnes mám problém říkat svůj názor,“ řekla dívka, která na první pohled působí nesměle.

Její slova ale potvrdil i Radek Laci, dnešní úspěšný trenér v atletice, který prožil v ústavním zařízení celé dětství i dospívání. „V domově mi absolutně scházela důvěra. Nikdy jsem neměl pocit, že bych si s vychovatelem mohl povídat jako s rodičem nebo s kamarádem. Měl jsem pocit viny, že za to můžu, že jsem v děcáku, protože jsem se špatně choval. Protože jsem romského původu a rodiče mě nechtěli,“ řekl Laci na konferenci.

„V domově jsem se nenaučil projevit svůj názor. Byl jsem jen zvyklý pasivně přijímat informace a příkazy, co mám dělat,“ zavzpomínal.

Když chtěl v domově rozvíjet svůj sportovní talent, který se u něj brzy projevil, narazil. „Řekli mi, že na to nejsou možnosti a že se mám přihlásit na obor kuchař-číšník,“ dodal Laci, jehož životní příběh prodělal ještě jeden kuriózní obrat.

„Ve třinácti jsem se dostal do pěstounské péče. Starala se o mě paní, co už měla dospělou dceru. Vůbec jsme si nesedli. Věřím, že mi chtěla pomoci, ale po dvou letech jsem se dostal do ještě větší deprese. Chtěl jsem skočit pod vlak, ale z posledních sil jsem si vyjednal, že chci zpátky do děcáku,“ vyprávěl Laci, který se v patnácti letech do domova vrátil. „Utrpení, které pro mě dětský domov znamenal, se mi nakonec stalo vykoupením,“ dodal mladý muž.

V ČR je nyní 8200 dětí v ústavních zařízeních typu dětský domov nebo kojenecký ústav. Odborníci se shodli, že neschopnost vzájemné komunikace a nedostatek podpory a důvěry jsou hlavním faktorem, proč děti či mladí dospělí mnohdy opouštějí ústav traumatizováni a často se neumějí začlenit do společnosti.

Podobnou traumatickou zkušenost, jako měla při odebírání z rodiny Kristýna, má zřejmě více dětí. „Letos jsme přijímali deset nových dětí a pěti z nich bylo řečeno, že jedou na výlet,“ řekla na konferenci Tereza Jandová, ředitelka soukromého dětského domova v Korkyni. Podle Josefa Smrže ze středočeského OSPOD jde v takovém případě o selhání sociálních pracovníků. „Takový pracovník porušil nejen zákon, ale i etický kodex a morální pravidlo. Nemá na svém místě co dělat,“ dodal Smrž.

Léky na zlobení

A Radek Laci otevřeně hovořil i o dalším nešvaru, který údajně ještě v některých domovech přetrvává: děti v nich nezřídka dostávají tlumicí léky, pokud jsou „příliš živé“ a nechtějí poslouchat, přestože se dnes už ví o závažných vedlejších účincích těchto léků, které mohou být mimo jiné i spouštěči duševních chorob.

„Prášky byly v děcáku obrovským trendem. Já jsem byl jediný ze čtrnácti dětí, kdo je nebral. Pamatuju si třeba kamaráda, který po nich celý den prospal, a vychovatelky si pak pochvalovaly, že byl hodný,“ řekl Laci.

Podle ředitelky organizace Mimo domov Kláry Chábové by se situací ohrožených dětí měli zabývat politici. Představila hromadné dovolání, které chce organizace po sesbírání dostatečného množství podpisů předložit vládě, a současná zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková (ANO) je v tom podpořila.

„Klíčové je změnit zákon o ústavní výchově, který je z roku 1952,“ řekla Chábová, která zdůraznila, že není cílem iniciativy dětské domovy rušit. „Máme tu domovy, které bych zavřela ze dne na den, a zároveň domovy, které dělají v rámci systému, co mohou,“ uvedla.

Válková řekla, že ČR má vůči ohroženým dětem hodně dluhů. „Zejména se jedná o zdlouhavá soudní řízení. Děti nám v jeho průběhu dorůstají v nevhodných podmínkách a systém je nepřehledný i pro právníky,“ řekla.

Pražská radní pro sociální oblast Milena Johnová (Praha sobě) také uvedla, že v Česku chybějí proškolení dlouhodobí pěstouni, kteří by se o děti mohli starat. Praha podle ní chystá kampaň na jejich nábor, podobnou akci provedlo dříve i ministerstvo práce a sociálních věcí. „Zavázali jsme se, že děti mají vyrůstat v rodinách, ne v ústavní péči,“ podotkla.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků