Hlavní obsah
Syndrom vyhoření začíná únavou, ztrátou zájmu, vnitřním napětím. Ilustrační foto. Foto: Profimedia.cz

Syndrom vyhoření zažívá každý pátý Čech

Apatie, pocity zbytečnosti, únavy, ztráty perspektivy nemusejí ve skutečnosti být výkyvy nálady či únava. Může se jednat o příznaky syndromu vyhoření, prostě o ztrátu životní energie. Podle lékařů s ním má trpkou zkušenost více než pětina lidí.

Syndrom vyhoření začíná únavou, ztrátou zájmu, vnitřním napětím. Ilustrační foto. Foto: Profimedia.cz
Syndrom vyhoření zažívá každý pátý Čech

V průzkumu Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze uvedlo dokonce 34 procent dotázaných Čechů, že pociťují fyzické příznaky vyhoření, zejména vyčerpání. Celkem 32 procent respondentů trápily psychické symptomy, jako je nemožnost se soustředit, poruchy paměti či deprese.

Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) patří neuropsychiatrická onemocnění mezi největší zdravotní rizika současnosti, a proto překlasifikovala syndrom vyhoření na nemoc.

Nejčastěji se potýkají se syndromem vyhoření zdravotníci, učitelé, sociální pracovníci, zdravotní sestry, herci a zpěváci. Ale i matky na mateřské dovolené. „Službou druhým vyčerpají vlastní energii, zejména pokud, jako například u zdravotníků, ta práce vlastně nikdy nekončí,“ říká psycholožka Kateřina Irmanovová. Syndrom postihuje v poměrně velkém množství lidi kolem čtyřicítky.

Už jsem nevěděla, proč to vše vlastně dělám, musela jsem se ke každému kroku nutit
žena na mateřské dovolené

Vybrali si nějaké povolání, vykonávají ho rádi, mají už slušné zkušenosti, často tomu odpovídající plat, a tak práci věnují veškerý čas a energii.

„Nadšení ale časem vyprchá. Měřítkem životního úspěchu ale byl a je výkon, bylo jim vštěpováno, že když budou pilně pracovat, tak se budou mít dobře. Nikdo je nikdy neučil vypnout. Když nepracují, mají často pocit viny,“ objasňuje Irmanovová.

Přichází nenápadně

Tito lidé se současně obávají, že nesplní očekávání, neudrží se na špici, nedají rodině, co by mohli. Žijí prakticky stále v napětí. Odklon od práce považují za chybu, selhání. Nemají žádné koníčky, zájmy, anebo je z mysli vytěsnili, protože pořád pracují. „Bez počítače vydržím na pláži jen den,“ říká Karel, ředitel velké firmy.

Syndrom zažívají i matky na mateřské. „Bylo to prostě jako vyhasnutí,“ svěřila se třicetiletá Klára. „Jen kojení, příprava koupání, tišení křičících dětí, úklid, nákup a to stále dokola. Už jsem nevěděla, proč to vše vlastně dělám, musela jsem se ke každému kroku nutit, každý krok představoval i fyzickou bolest.“

Syndrom postihuje lidi, kteří jsou orientovaní na výkon, snaží se vyniknout, prosadit své myšlenky, neznají odpočinek, za každou cenu chtějí odvést stoprocentní výkon, pracují bez ohledu na čas. Jejich práce je ale často prakticky stereotypní, nelze ji přerušit a trvale stoupají nároky na jejich výkon.

Člověk se k syndromu vyhoření dopracuje postupně a nenápadně, shodují se lékaři. Začíná to únavou, ztrátou zájmu, vnitřním napětím, konflikty v práci i rodině.
Následuje apatie, nechuť k okolí, k lidem, vyčerpání, nezájem o dění kolem, úzkostné stavy, nespavost. Člověku, který dříve vyzařoval energii, je najednou vše jedno. To vše může být provázeno fyzickými bolestmi celého organismu, nechutí k jídlu. Člověk propadá beznaději, ztrácí schopnost se radovat.

Zdeněk je profesionální herec. Divadlem žije, avšak současné ne právě ideální vztahy mezi vedením a souborem vnesly do jeho práce nepohodu. „Na konci minulé sezony jsem cítil, že se do divadla netěším, nebaví mě to v něm, jen abych byl už zase z divadla doma,“ svěřil se Právu.

Nebát se vzít si volno, přestat si myslet, že jen já vše zachráním a jsem nenahraditelný
socioterapeutka Marie Macháčková

Našel si proto na léto brigádu. „Schválně jsem si vybral takovou práci, která by mi pomohla uvědomit si, že přes všechny ty negativní věci, které teď v divadle prožívám, mám herectví stále rád, a jak moc mě baví stát na jevišti. Cítím, že by jinak přišlo vyhoření, a to nechci,“ podotkl. A tak během letní pauzy rozvážel pro poštu balíky.

Podle socioterapeutky Marie Macháčkové je změna zaměstnání a pracovního kolektivu často klíčovým bodem zlomu. Základem uzdravení a změny je přehodnocení současného života. Změnit se musí nejen priority, tedy to, že nemusím být nejlepší, ale i životospráva – pracovat osm hodin, sportovat, mít dostatek spánku, dopřát si dovolenou atd.

Oprášit je třeba koníčky a zájmy, na které vám roky „prostě nezbýval čas“. Je třeba zavolat svým kamarádům a přátelům. A hlavně neočekávat, že bude stačit prodloužený víkend s přítelkyní v lázních a opět budete v plné formě. Návrat do běžného zdravotního i psychického stavu může trvat měsíce i roky.

Optimální je ale syndromu předcházet, dodává Macháčková. „Nebát se vzít si volno, přestat si myslet, že jen já vše zachráním a jsem nenahraditelný. Klíčovou roli hraje i spokojená rodina, společné zážitky, radost z dětí.“

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků