Článek
Rozsáhlého výzkumu prováděnému přes on-line dotazníky se zúčastnilo 867 pedagogů mateřských škol, kde z 99 procent pracují ženy. Cílem bylo zjistit, jak velké je riziko vzniku syndromu vyhoření u předškolních pedagogů.
V rámci výzkumu odpovídali učitelky a učitelé na série otázek, které se mimo jiné týkaly náročných pracovních podmínek – co dělají v obtížných situacích nebo zda se cítí dlouhodobě v pracovním stresu.
Vyučující zatěžuje více třeba práce s dvouletými dětmi.
Syndrom hrozí většinou hlavně učitelům ve věku mezi 38 a 55 roky. Průměrný věk vyučujících v mateřských školách je podle údajů ministerstva školství 45,4 roku. Na celkem 5287 mateřských školách v Česku pracuje v aktuálním školním roce 32 233 pedagogů.
„Pocit vyhoření je stále poměrně tabuizován, učitelky a učitelé jej cítí jako své selhání a nechtějí o něm mluvit, což je jen dalším krokem k plnému rozvoji tohoto syndromu,“ okomentovala to Miluše Vondráková, vedoucí metodička EDULAB.
Spíše fyzické vyčerpání
Přes 60 procent respondentů uvedlo, že se cítí dlouhodobě ve stresu. „Pokud tento stav trvá dlouhou dobu, může dojít k vyhoření,“ konstatovala vedoucí katedry psychologie Pedagogické fakulty UK Irena Smetáčková.
Vyučující pak obecně mají různé fyzické i emocionální potíže, jako jsou nechutenství, bolest hlavy či zad, pocit únavy a apatie, nedostatek kreativity, potíže s pamětí i cynický postoj k lidem v okolí, a to včetně dětí.
Není bez zajímavosti, že učitelé, kteří se zapojili do výzkumu, popisovali nejsilnější projevy syndromu vyhoření ve fyzické oblasti, naopak nejslabší v emocionální oblasti. To lze podle autorů studie považovat za poměrně pozitivní zprávu, protože psychické vyčerpání má nejhorší dopady na pedagogické vztahy k dětem, rodičům i kolegům.
Ohrožené hlavně ředitelky školek
Mezi nejohroženější patří prý hlavně ředitelky mateřských škol, které většinou vedle své vedoucí práce působí i jako učitelky. „Nemají přitom k dispozici žádné hospodářky nebo sekretářky, jak to bývá v základních školách,“ poznamenala Vondráková.
Podle ní nemá míra projevů žádnou souvislost s velikostí školy ani s tím, kolik je v ní dětí s různými handicapy. „Vyučující zatěžuje více třeba práce s dvouletými dětmi, a to hlavně kvůli velkým kolektivům a často nevyhovujícím podmínkám pro takto malé děti ve školkách,“ vysvětlila.
Výzkum také odhalil další zajímavosti – kupříkladu to, že syndromem vyhoření je více ohrožena skupina respondentů, která pečuje o vlastní děti a bydlí s nimi ve společné domácnosti.
Z výsledků je podle autorů průzkumu patrné, že je nutné se u učitelů zaměřit na prevenci proti syndromu vyhoření. Pomoci by jim mohlo například využívání krátkých pauz k získání nadhledu nad situací ve výuce či rychlé metody relaxace.
Na základě výzkumu proto připravila vzdělávací organizace spolu pedagogickou fakultou nový akreditovaný vzdělávací program v rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků, který je zaměřen na osobnostně sociální rozvoj a problematiku syndromu vyhoření u předškolních vyučujících.
„Učitelé by také měli vědět, že stres je v jejich povolání normální a je třeba se ho naučit zvládat,“ dodala na závěr Smetáčková.
Žádné projevy vyhoření na sobě nepozorovalo 21 procent dotázaných, což je podle autorů průzkumu srovnatelné se situací v základních školách.
