Hlavní obsah
Ilustrační foto Foto: Aleš Honus, Právo

Dětský neurolog: Očkovat!

Dopady pandemie se mohou projevovat na zdraví dětí ještě v dalších letech, řekl v rozhovoru pro Právo šéf Společnosti dětské neurologie Pavel Kršek, primář dětské neurologie pražské Fakultní nemocnice v Motole. Podle něj by se děti měly očkovat.

Ilustrační foto Foto: Aleš Honus, Právo
Dětský neurolog: Očkovat!

Jak se stavíte k očkování dětí proti covidu?

Jsem velkým zastáncem očkování, zejména u neurologicky nemocných dětí. Takže jsem i zastáncem očkování dětí proti covidu. Ano, drtivá většina dětí prodělá covid, aniž by to vůbec poznala. Současně se objevují i závažné postcovidové stavy a ty nevyjímají dětské pacienty.

Máme na klinice chlapečka s cévní mozkovou příhodou velmi pravděpodobně ve vztahu k prodělané bezpříznakové infekci. Následky mohou být pro dítě fatální nebo dlouhodobé, závažné.

Takže nejde jen o to, že děti mohou být rezervoárem nákazy a jejich očkováním bychom předešli šíření infekce do rizikových skupin. Jde tu o děti samotné – i u nich vidíme závažné následky covidové infekce, i když jsou naštěstí velmi vzácné. Ale kolik jsme měli v posledních letech případů infekce tetanu nebo dětské obrny? Obrna se u nás nevyskytla 60 let, ojedinělý případ tetanu u dítěte rodičů odmítajících očkování byl, myslím, široce medializovaný. Přesto se každé dítě proti těmto onemocněním povinně očkuje. Tak vlastně nevím, proč dělat výjimku pro covid.

Zmíněný chlapec měl předpoklady pro větší potíže?

Ne, byl to úplně zdravý kluk. Podobně jako u syndromu multisystémové zánětlivé odpovědi PIMS-TS se ale u některých dětských pacientů bez jakýchkoli predispozic ukáže, že v jejich imunitě byla jakási skulinka, o které se nevědělo a kterou virus využil. Těch případů jsou u nás řádově desítky, ale možná se ne každý podchytí. Ale nechceme přece, aby nám pár desítek dětí na toto onemocnění umíralo či mělo následky.

Podle některých odborníků ale není vakcína pro děti ještě dostatečně odzkoušena.

Ten postup samozřejmě nepřeskakujme. Mám důvěru v Evropskou lékovou agenturu (EMA). Její kroky na mě působí důvěryhodně, nenechá se, myslím, ovlivnit nějakým politickým tlakem k okamžitému schválení vakcín, současně jejich použití ani zbytečně neblokuje. Je tedy třeba pokorně počkat, až EMA zamává startovním praporkem, a to už se stalo.

Takže vám připadá riziko spojené s očkováním méně významné než hrozby spojené s covidem?

To určitě. Většina lidí u nás už má zkušenost s očkováním proti covidu a ano – nemusí to být u každého banalita.

Víme i o výjimečných závažných komplikacích. Celkově ale to porovnání rizik dopadá v neprospěch covidu. Je opravdu lepší být očkovaný než ne­očkovaný.

Jaké následky covidu u dětí řešíte?

Sleduji neurologicky nemocné děti. Část z mých pacientů samozřejmě covid prodělala a mám informace od jejich rodičů. Je podstatné, že neurologicky nemocné děti nemívají závažnější průběh toho onemocnění než jejich zdraví vrstevníci.

Šéf Společnosti dětské neurologie Pavel Kršek, primář dětské neurologie pražské Fakultní nemocnice v Motole.

Foto: archiv Pavla Krška

Na stranu druhou nepříznivých faktorů, které na děti během pandemie působí, je řada. Na první místo bych stavěl negativní psychosociální vlivy, kterým je každý, včetně dětí, vystaven. Dobře víme, kolik je v naší společnosti nejistoty, úzkosti, ale i naštvanosti z různých opatření. A jestli se toto běžně vyskytuje u dospělých, nutně to musí, byť třeba se zpožděním, ovlivnit i děti.

Co vliv plošného uzavření škol?

Sociální izolace v době uzavřených škol měla na děti, zvláště ty mladší, velmi nepříznivý vliv. Obávám se, že bude trvat možná i roky, než vyhodnotíme následky tohoto období.

Rovin, které by v tom bylo možné najít, je řada. Nejenže byly omezené kontakty s vrstevníky nebo že vyučování bylo vedeno jinou formou. Především to byla velká zkouška vztahů v rodinách. Některé rodiny to mohlo stmelit, pak ale byly případy, kdy se nahromaděná tenze projevila velmi negativním způsobem. Mám na mysli zvýšený záchyt syndromu týraného dítěte, který byl po příchodu pandemie zaznamenán.

To znamená, že těch facek lítalo v domácnostech víc?

Takto bych to nezlehčoval. Naštěstí ne často, ale setkáváme se i s tím, že si zejména malé týrané děti nesou závažné následky způsobených poranění celý život. Ve většině případů nedojde k fyzickému zranění, jde zejména o týrání psychické. To by ale byla otázka na jiného experta, je to nesmírně barvitá problematika.

Vidíte následky covidové doby u dětí v rámci svého oboru?

Už od začátku pandemie jsme se obávali, že se projeví nárůstem dětských psychosomatických onemocnění. Zpočátku, v roce 2020, jsme jejich markantní nárůst nepozorovali. Aktuálně již máme dojem, že se s nimi setkáváme o něco častěji, přesnou statistiku ale nemám.

Musíme si ale uvědomit, že mezi psychickým inzultem a jeho somatizačním projevem může uběhnout i několik let. Takže se obávám, že to zatím nejde spolehlivě zhodnotit. Je možné, že se v tomto směru ještě lecčehos dočkáme.

Jak se psychosomatické potíže u dětí projevují?

Je to velmi různorodé. Tyto děti nepřicházejí s tím, že je jim smutno, nemusí mít ani problémy s příjmem potravy. Přijdou s nějakými tělesnými příznaky, a to může být cokoliv. Například ochrnutí či naopak mimovolní pohyby, bolesti hlavy nebo jiné části těla, necitlivost nebo brnění, ale třeba i záchvatové stavy, které může být složité odlišit od projevů epilepsie.

Nejsou to ale jen na první pohled neurologické symptomy, kolegové z gastroenterologie by jistě referovali o nevolnostech a zvracení, kolegové z jiných oborů by přidali jiné příznaky. Takové dítě se často rozsáhle vyšetřuje, organická příčina se nenajde a pak vyjde najevo, že problém není na úrovni tělesné, ale psychické. Že třeba dítě prošlo traumatem v rodině a nebylo schopno se s tím vyrovnat na vědomé úrovni a problém se projevil v tělesné oblasti.

Nutno dodat, že to je vše­obecně známý fenomén, se kterým se dětská medicína potýká. V souvislosti s pandemií by celospolečenská tenze mohla vést ke zvýšení výskytu dětských úzkostí a depresí i těchto somatizačních poruch.

Mohou být tyto potíže i nevratné?

Bohužel ano. Zejména tam, kde se skutečnou příčinu potíží nedaří dlouho odhalit, se může problém fixovat a jak dítě, tak jeho okolí zcela ochromit. Vždy se tu vlastně jedná o onemocnění celé rodiny.

Pokud mají rodiče dojem, že se s dítětem něco děje, na koho se obrátit?

Záleží na povaze problému. S řadou méně závažných potíží pomohou dětští psychologové. Nejdostupnější jsou školní psychologové nebo pedagogicko-psychologické poradny. Pak je tu síť ambulantních klinických dětských psychologů.

Závažnější problémy je nutné řešit s lékařem. Začal bych u dětského lékaře, který pak může doporučit specialistu. Závažnější psychosomatické poruchy patří do péče dětských psychiatrů, kteří léčbu těchto pacientů koordinují. Je nezbytné kombinovat farmakologickou léčbu s psychoterapií. Bohužel asi každý slyšel, jak je u nás dětská psychiatrická péče přetížená...

Jak tomu předejít?

Opakovaně doporučuji vzít rozum do hrsti a použít zdravý selský rozum, byť taková rada může mít více výkladů. Uvedu příklad: hodně mě mrzelo a štvalo, když v první vlně pandemie zaznívaly výzvy „Buďte doma“.

Pokud něco takového vezme doslova někdo úzkostný, zavře se mezi čtyři stěny a do toho si třeba ještě pustí zpravodajství nabité negativními informacemi, je to cesta do pekel či spíše na psychiatrické oddělení.

Rozum do hrsti znamená, že se nebudu družit na diskotékách či se potkávat s velkou skupinou lidí v uzavřených prostorech, vždy jde ale dělat spoustu věcí, které nejsou epidemicky rizikové, a zůstat tak aktivní. Myslím tím zejména sport či prostě jen pohyb venku v přírodě.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků