Vycházet se všemi kolegy nebývá snadné. Jak řešit vzájemné konflikty?

„Pracovala jsem v menším grafickém studiu, kde se na zemi neustále váleli čtyři psi. Zvykla jsem si a neměla s tím žádný problém,“ vzpomíná osmatřicetiletá Lenka na předchozí zaměstnání.

„V současné práci jsem proto souhlasila, když si chtěla kolegyně začít vodit psa do open spacu. Předtím jsme spolu dobře vycházely, teď si ale nemůžeme přijít na jméno.“

Psi bývalých spolupracovníků totiž byli vycvičení, jenže Jack Russell nové kolegyně si mohl dělat, co chtěl. A jeho majitelce to připadalo roztomilé. „Nechápe, co je to vychovaný pes. Jeho štěkání i to, jak se motal pod nohama a nadšeně do všeho kousal, se dalo tolerovat pár dní. Ale pak se mi vyčural na kabelku. Bohužel jsem vybuchla a řekla, že psa v kanceláři nechci. Hádejte, kdo je teď za tu zlou?“

Potíže s nevychovaným psem v kanceláři naštěstí zas tak časté nebývají. Nicméně nejsou dva lidé, kteří by byli úplně stejní, a tak se snadno stane, že pohoda pro jednoho znamená naopak nepohodlí pro druhého. A čím víc lidí sdílí kancelář, tím víc si obvykle brnkají na nervy. Podle výzkumu Rachel Morrisonové z Auckland University of Technology jsou velké kanceláře a open space (otevřené prostory pro mnoho pracovníků) přímo předurčené ke konfliktům.

„Přestože v minulosti výzkumníci tvrdili, že sdílené pracovní prostory mohou zlepšit sociální vztahy, komunikaci a spolupráci, naše výsledky ukázaly, že přátelství mezi spolupracovníky mají nejnižší kvalitu v prostorách pro hotdesking,“ uvádí Morrisonová. Tedy tam, kde zaměstnanci používají stejný stůl v jiných časech. Podobně na tom je i open space.

Naopak nejlépe spolu kolegové vycházejí, pokud mají vlastní kancelář, případně jsou v kanceláři maximálně tři. To ale není v mnoha firmách reálné, takže se lidé, kteří v práci chtě nechtě musejí pracovní prostor sdílet s mnoha jinými, musejí nutit do kompromisů, leccos překousnout nebo bojovat o zlepšení. Což na pracovním výkonu nikomu nepřidá.

Pokud kolegové sdílejí stůl v jiných časech, mívají jiný názor na to, v jakém stavu a čistotě by se měl udržovat a kam by si kdo měl dávat osobní věci. Ale i když máte stůl vlastní, asi nebudete jásat, pokud váš kolega hned vedle často a hlasitě cosi chroupá. Nehledě na vaše vlastní rozpaky, kdy budete přemýšlet, jestli je vhodné říct dospělému člověku: Stando, prosím tě, žvýkej potichu.

Popřípadě jestli upozornit kolegyni na to, že obětí jejího zdravotního stylu jsou vaše čichové buňky a že ryba ani kapusta by se ve společné mikrovlnce ohřívat neměly. Štvát vás může hlasitý hovor, ale i zvyk druhých popocházet při přemýšlení, otravná bývá i neustálá potřeba kolegů rozebírat i tu nejmenší maličkost apod.

A nejčastější jablko sváru? Teplota na pracovišti. Je to klasika ve velkých i malých kancelářích - otevřené i partyzánské války o nastavení termostatu nebo otvírání oken jsou pověstné.

Očividně jde většinou o malichernosti, přesto snadno vyvolají podráždění a člověk pak může mít pocit, že k němu ostatní nejsou dost ohleduplní. Je pak lepší nechat problém být, nebo se ozvat a riskovat konflikt?

„Je důležité si uvědomit, že konflikt riskujete spíše v případě, že budete mlčet, necháte svou frustraci růst a pak jednou vybuchnete jako papiňák. A nejspíš ještě v situaci, kdy k tomu není objektivní důvod,“ varuje zakladatel pražské společnosti Mindset Mentors Šimon Steffal.

Přesto byste měli pečlivě vážit, jestli ve vaší situaci není lepší vydržet trochu nepohodlí a ustoupit. „To nastává v případě, pokud vidíte, že pro kolegyni je takové nastavení naprosto zásadní a souvisí s nějakou silnou hodnotou nebo potřebou. Zároveň je pro vás ale vztah s ní důležitější než například teplota, která by vám vyhovovala více.“

Má to i ryze praktické důvody - zmíněný zimomřivý pracovník s oslabenou imunitou bude v chladnu pořád nemocný. Vážně se vám chce dělat práci za něj?

Ani v takovém případě není nutné jen mlčet. „Vždy byste se ale měli situaci pokusit konstruktivně řešit, povědět kolegyni či kolegovi o své potřebě a připojit návrh řešení, které bude vyhovovat oběma. Pokud odmítne, je na vašem zvážení, zda chcete raději zachovat vztah a vzít si svetr, nebo asertivně trvat na svém požadavku,“ doplňuje lektorka Gabriela Gargošová.

Jsou ale typy lidí, kteří otravují situaci na pracovišti soustavně. Pomiňme opravdu vážné případy manipulátorů, lhářů apod., úplně stačí tzv. chroničtí stěžovatelé. Pokud navíc patříte k těm, kteří raději mlčí, budete mít s kolegou či kolegyní, kterým vadí úplně všechno, starostí nad hlavu. Škodí svému okolí tím, že na něj přenášejí svůj negativismus a pesimismus. Je to, jako by používali kolegy jako jakýsi odpadkový koš pro vlastní frustrace. A to zatěžuje a vyčerpává.

Určitě zapomeňte na snahu někoho předělat, je to zbytečné plýtvání energií. Využijte ale sílu otázek a na negace reagujte otevřenými otázkami tak, aby dotyčný neměl jinou možnost než být konkrétní.

„Pokud jsou i potom jeho odpovědi obecné a prázdné, znamená to, že tím nejspíše jen ventiluje vnitřní napětí a jinak to neumí. A jedno doporučení - neberte si to osobně. O vás to (pravděpodobně) vůbec není,“ doporučuje Šimon Steffal.

A jeho rada na závěr? Konflikty a potíže začínejte řešit nejprve mezi čtyřma očima. „Raději téma otevřete mimo doslech ostatních a v čase, kdy není druhá strana v nepohodě nebo přetížená. Držte se postupu: popíšu situaci a vyhnu se hodnocení druhého i výčitkám, poté přidám, jaké z toho mám pocity a proč. A do třetice nabídnu možné cesty vpřed v podobě proseb - mohl bys, šlo by třeba, co kdybychom…“

Cílem je podle odborníka vyjádřit vlastní potřebu, ne kritizovat druhého. Tímto si výrazně zvyšujete šanci, že najdete společné řešení bez silných emocí.