Richard Krajčo: Maso mi nechybí, naopak cítím, že mi vegetariánství prospívá

Bolí vás tělo z nacvičování na StarDance?

Bolí, ale není to tak šílené, jak se někdy vypráví. Jsem zvyklý udržovat se v kondici i kvůli koncertům s kapelou, které prakticky proskáču. Na to je nejlepším tréninkem skákání přes švihadlo. Tanec je ovšem jiný druh pohybu, takže lehkou únavu cítím. Moje taneční partnerka Dominika to má se mnou těžké, tělo si na trénincích občas dělá něco úplně jiného, než by si přála ona i já.

K fyzicky náročnému tréninku patří kvalitní strava. Vím o vás, že jste už deset let vegetarián. Maso vám ani při vyšší fyzické zátěži nechybí?

Nechybí, naopak cítím, že mi vegetariánství prospívá. Zpětně vidím, že mě maso zatěžovalo, po každém masitém jídle jsem byl unavenější, než bych býval potřeboval. Nikomu však tuhle svoji zkušenost nevnucuju, každému vyhovuje něco jiného.

Můj metabolismus se s věkem zpomalil, lehčí jídlo mi sedí. Některé vitamíny a další prvky, které ostatní získávají z masa, přijímám formou doplňků stravy. Přiznám se ale, že občas si dám rybu, kvůli čemuž jsem byl v jedné facebookové skupině poučen, že nejsem plnohodnotný vegetarián, ale jen takzvaný semivegetarián. Každopádně mému tělu je takhle dobře.

Etické důvody, jako je soucit se zvířaty a starost o budoucnost planety, vás k rozhodnutí vyřadit maso nepřivedly?

Z etických důvodů jsem k vegetariánství tíhnul už dlouho, ale vyrůstal jsem v prostředí, kde se maso jedlo, navíc nejsem žádný zdatný kuchtík, abych si hledal nebo vymýšlel recepty na jídla, která neznám.

Hodně času jsem trávil na cestách s kapelou, kdy se jedlo všelijak po benzínkách, tam na plnohodnotné bezmasé jídlo skoro nenarazíte. Přesto jsem občas s vegetariánstvím koketoval, ale nikdy jsem u něj nevydržel.

Díky čemu se to nakonec zlomilo?

Měl jsem to štěstí, že jsem potkal svoji ženu (režisérku Karin Babinskou), která je vegetariánka přes dvacet let a která mi cestu samozřejmě usnadnila. Rozhodující chvíle však přišla se zdravotními problémy, kvůli nimž mi lékař doporučil odlehčit trávicímu systému.

Naplánoval jsem si tedy tříměsíční očistu s vyřazením masa. Nakonec mi vyhovovala tak, že už jsem se k původnímu způsobu stravování nevrátil. A když vidím, jak se potravinářský průmysl staví ke zvířatům a jak to vypadá ve velkochovech, jsem rád, že toho nejsem součástí.

Od svých pětadvaceti let žijete převážně v Praze, přesto vás má hodně lidí spojeného s Ostravou a Havířovem, odkud pocházíte. Co dnes cítíte, když do svého rodného kraje přijedete?

Mám v tu chvíli pocit, že jsem doma. Život mě odvalil jinam, takže už v Ostravě netrávím tolik času, ale to ještě nic neznamená. Pořád tam mám kapelu a mám ten kraj rád. Když přijedu do Ostravy, tepe mi srdce rychleji.

Vzpomenete si na dobu, kdy ve vlacích na trati Praha–Ostrava,Svinov hrála po příjezdu do cíle vaše písnička Ostravaczech? „Praha je dál a nebe výš, blíž Zlín, Kroměříž…“

No jasně, to bylo v pendolinu! Jezdilo na té trati sedm vlaků a jeden z nich se dokonce jmenoval Kryštof, byl to vůz číslo sedm, protože nás v kapele hrálo sedm. Byl to hezký pocit. Víte, cítím, že mě tam ti lidi opravdu berou jako svého, Kryštof je pro ně domácí kapela a mě mají za patriota. Jsem za to rád.

Jak moc se Ostrava změnila od dob vašeho dětství?

Změnila se hodně, ale pořád ji charakterizuje průmysl, i když už tam dávno není. Pro mě jsou symbolem Ostravy Dolní Vítkovice a jejich průmyslový areál. Právě díky tomu, že to byl průmyslový kraj, jsou tam ti lidé takoví, jací jsou. Je to „kraj razovity“, kde se žilo těžce, lidi nešli daleko pro tvrdé slovo ani pro ránu. Kdo chtěl něco dokázat, musel se snažit trochu víc. Ale zase vás to dokázalo zocelit.

Zbytek republiky nás měl za černé horníky. Z Prahy se člověk dostal snáz do Londýna než k nám, i na dálnici jsme dlouho čekali. Jižní Morava měla svoje víno a kroje, ale my? V lidech ten špatný pocit přetrvává, přestože dnes je Ostrava podle mě jedno z nejzelenějších měst vůbec, což ale nic nemění na tom, že třicet let od revoluce bychom mohli být dál.

Pamatujete náladu toho kraje, když se v devadesátých letech začaly zavírat doly a továrny?

Přímo se mě to nedotýkalo, ale bylo znát, že lidi začali být nervózní z toho, co se to vlastně děje. Náhrada za ztracená pracovní místa nepřicházela. Jistě, vznikla možnost podnikat, ale lidé na to nebyli připravení. O práci jich přišly desítky tisíc, ne každý si mohl otevřít stánek s hranolkami nebo trafiku. Ti lidi celý život něco dělali a najednou jim to někdo sebral. Takový smutek tam byl.

Vím, že to bylo naivní, ale všichni doufali v dlouho slibovanou dálnici. Věřilo se, že tam i díky ní přijdou investoři a postaví nové továrny a podniky. To bylo něco, co se tomu kraji neustále slibovalo, ale v podstatě k tomu nikdy nedošlo. Přesto na svůj život tam vzpomínám rád. Zažil jsem hezké dětství na sídlišti, v Havířově na Šumbarku a pak pod Bludovickým kopcem.

Co si z té doby vybavujete?

Trávili jsme hodně času venku, mezi klepáčema na koberce jsme hráli fotbal, byla tam parta super děcek. Myslím, že v lecčem to byla bezstarostnější doba než dnes, kdy se děti a mladí topí v oceánu možností.

Od devíti let jsem vyrůstal jenom s maminkou a bráchou, který je o tři roky mladší. Zpětně oceňuji, jak dobře se o nás máma dokázala postarat, přestože jsme si museli třeba půlit tatranky. V pět ráno už byla v práci, a tak jsem bráchu vodil do školky a školy já. I když byl o tři roky mladší, budil on mě, abychom tam vůbec došli. (směje se) Doteď máme hezký vztah.

Stejně spokojeně jste prožil i rané mládí?

Ano, učil jsem se elektrikářem a u toho dělal dýdžeje v rockových klubech, měl jsem štěstí, v šestnácti jsem si tím za pár večerů vydělal víc než maminka na poště za celý měsíc. Po vyučení a maturitě jsem odešel z Havířova do Ostravy, která v té době začala ožívat. Ze Stodolní ulice se stal fenomén, jezdilo se tam tančit a pít zdaleka.

Studoval jsem dva semestry elektrotechniku na Vysoké škole báňské, ale pak jsem se dostal na hereckou konzervatoř. V té době už jsem hrál s kapelou a s amatérským divadlem a došlo mi, že to je moje cesta.

Během konzervatoře jsem začal hostovat v Divadle Petra Bezruče a měl štěstí na krásné velké role, jako byl třeba Hamlet nebo Tom ze Skleněného zvěřince. Byl jsem tam šťastný.

Přesto jste nakonec přijal nabídku angažmá v pražském Národním divadle. Jaké byly vaše první dojmy z hlavního města, když jste se v roce 2003 přistěhoval?

Bylo to pro mě mega město! Měl jsem strach po Praze jezdit, všude bylo strašně moc aut. Když jsem se vracel do Ostravy, připadalo mi, že tam žádná auta nejezdí. Bydlel jsem na ubytovně Národního divadla, v pokojíčku čtyřikrát dva metry. Chyběla mi komunita přátel, kterou jsem si vytvořil v Ostravě, takže mi bylo trochu smutno.

K Praze jsem si hledal cestu pomalu, a kdybych tady neměl děti, které časem přišly, asi bych tu nezůstal. Ale oblíbil jsem si naštěstí staré Ďáblice, kde teď žijeme. To je taková trochu vesnice. Taky miluju Malou Stranu. Ale líp je mi jinde… Teď se na mě lidi z Prahy, co si to přečtou, budou asi zlobit.

To snad ne?

Pouto s tímhle městem není tak silné, jak bych si představoval. Na druhou stranu se mi líbí progres, který Praha zažila. Třeba takový Karlín, to je čtvrť, která roste. Cítíte se tu jako v západním městě, všude jsou kavárny, restaurace, žije to tu. Pro generaci mých dětí je to skvělé.

S Karin vychováváme z minulých vztahů dohromady tři děti. (On má z manželství s Martinou Poulíčkovou ve střídavé péči čtrnáctiletého Richarda a dvanáctiletou Bereniku, patnáctiletá Jasmína pochází z předchozího vztahu Karin Babinské.) Za pár let nás přestanou v tom běžném denním režimu potřebovat. Přál bych si, aby šly studovat do zahraničí, poznaly svět. A v tu chvíli nás v Praze nebude nic držet.

Víte už, kam budete směřovat?

Léto si rádi prodlužujeme na Blízkém východě, ve Spojených arabských emirátech, je to jeden z našich tří domovů. Další významný domov jsme si vytvořili na vesnici v Podkrkonoší, v Chotěvicích. Na obou těch místech je nám dobře a v budoucnu tam plánujeme trávit víc času.

V Chotěvicích jsme se navíc pustili do opravy kostela, který byl od poloviny osmdesátých let zavřený. V jeho interiéru jsme zkombinovali původní zachovalé prvky se současným uměním, které se nějakým způsobem dotýká víry. Stalo se z toho takové poutní místo, každý víkend tam přijede tři sta až pět set lidí, podle počasí. A to nám dělá radost.

Pořádáme tam kulturní setkání a příležitostně i bohoslužby. Rádi bychom časem měli i svého faráře, který by sloužil pravidelné mše. Myslím si, že v každé vesnici by měla být hospoda a kostel.

S manželkou Karin v kostele, který se společně rozhodli opravit a zpřístupnit veřejnosti

Jste věřící?

Jsem věřící. Ale i v té víře jsem trochu pankáč, jakým jsem celoživotně byl. Cesty víry jsem si hledal sám, stejně jako moje žena Karin, to nás spojuje. Občas za mnou přijde nějaký katolík a připomene mi, že nejsem pokřtěný. Moje žena pokřtěná je.

Vy o křtu neuvažujete?

Uvažuju, ale zatím nejsem stoprocentně přesvědčený. Doteky víry přece můžete nacházet v čemkoli. Postačí třeba v desateru, ve zdviženém božím prstu, který člověka upozorní - tohle bys dělat neměl.

Kdyby měl každý v sobě nějaký ten zdvižený prst a občas se zastyděl, bylo by to pro nás všechny dobře. Teď jsme vedli hezké rozhovory s teoložkou Kateřinou Lachmanovou, která má na víru takový přístupný pohled, je to pro ni živá záležitost. Bavilo mě s ní diskutovat. V církvi narážím na super lidi, se kterými se dá bavit, ale i na ty, kteří zůstali někde daleko v minulosti. Je zajímavé to sledovat.

Nevyčítají vám věřící, že jste s kostelem v Chotěvicích naložili příliš moderně? Popartové malby Josefa Rataje a Spiderman visící u stropu nejsou pro každého…

Ale to víte, že přicházejí i negativní reakce. Máme takovou knihu návštěv a v ní se objevil vzkaz: „Zneuctili jste toto místo!“ Nějaká studentka umění nám to tam napsala. No, co se dá dělat, nemůžeme všichni fandit Baníku, Manchesteru United nebo Slavii, jsou mezi námi i tací, co fandí Spartě. (směje se)

Chceme v tom kostele zanechat otisk současnosti, který lidi osloví i za dvě stě let, kdy bude umění zase někde jinde.

Ale můžu vám říct, že devadesát devět procent lidí reaguje hezky, líbí se jim to. A nejde jen o mladé. Když jsme poprvé otevřeli, přišly tam místní babičky, které plakaly dojetím. Chodily do toho kostela jako malé a pak desítky let nemohly, protože byl zavřený. Měly radost, že tam mohou znovu být. A popartový Ježíš se jim líbil nejvíc!

Berou s sebou babičky i vnoučata?

Ano, a to je další zajímavý moment, protože ten kostel se líbí dětem, které je v dnešní době těžké zaujmout. Víra jim většinou moc neříká, pokud v ní přímo nevyrostly. Když jim v našem kostele ukazuju Spidermana s blikajícím ježíšovským srdcem, říkám jim, že to není Spiderman, ale Ježíš převlečený za Spidermana. Najednou je to začne zajímat.

Když rekonstruujete kostel nebo třeba svůj domov, jste schopný udělat si věci kolem elektřiny sám?

Ne! Kdepak! Jak by se řeklo u nás - je bulatý jak chleba kulatý. To na mě opravdu sedí. A přitom bych tolik chtěl být šikovný! Lidskou zručnost obdivuji.

Zažil jsem několik rekonstrukcí, vymýšlel jsem, jak by měl výsledek vypadat designově, ale když jsem chtěl pomoct, tak mě vždycky každý vyhodil a řekl, ať nejsem radši ani poblíž. (směje se) Je to takový můj hendikep a mrzí mě to.

Paměť mám dobrou. Na učňáku jsem byl schopný naučit se celé knihy zpaměti, přesto mi pan učitel Kapica odmítl dát na vysvědčení na konci čtvrtého ročníku jedničku z elektrotechniky. Řekl mi tenkrát: „Richarde, já ti tu jedničku nemůžu dát, protože ty nejsi elektrikář.“

To vám muselo být líto…

Tehdy se mě to samozřejmě dotklo, ale dneska vidím, že měl pravdu. Práce s elektřinou je zodpovědná… Je na ní i něco fascinujícího, poetického.

Když jsem jako učeň přišel na praxi do rozvodny na Mlýnech Šenov, viděl jsem tam ty obrovské měděné pláty, které vedly desítky tisíc voltů elektřiny. Slyšel jsem ten jejich zvuk, protože ono to mručí, hraje. Koukal jsem na to a připadalo mi to magické, jako když najdete nějaký hezký verš, který vás v tu chvíli zasáhne. To mě na tom bavilo. Elektřina má svoje kouzlo.

Schopnost nazírat svět z jeho poetické stránky a naučit se rozsáhlé texty zpaměti vás nasměrovala k herectví a hudbě?

Asi. Lidi za mnou chodí a ptají se: „Jak můžeš stát dvě hodiny na jevišti a mluvit, nezapomenout text?“ Mně to přijde normální. Pro někoho, kdo umí něco krásného vyrobit, je zase zvláštní tohle.

Představení Všechny báječné věci, které odehrajete celé sám, začíná za dvacet minut. Je čas, abych opustila vaši šatnu. Potřebujete se připravit, naladit na roli.

Ne, tohle už nepotřebuji. Člověk by měl umět do role jednoduše nastoupit a pak z ní zase vystoupit. Je to něco, co jsem se musel časem naučit.

Krátce po nástupu do Národního divadla jsem studoval roli Richarda III. Snažil jsem se do té temné postavy nořit tak usilovně, že jsem po nocích kulhal Prahou. Začínalo to být sebedestruktivní. Pak jsem si v jednu chvíli řekl - tak takhle ne. Nechci tu práci dělat proto, abych se zničil, ale abych lidem přinesl zajímavý zážitek a sám sebe třeba také emočně očistil. Takže teď už se jen na začátku představení zapnu a pak zase vypnu. Jako počítač.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Ungelt

Může se vám hodit na Zboží.cz: Halywůd - Kryštof, Srdcebeat - Kryštof