Marie Volfová – údajně nejhorší vražedkyně první republiky

V Praze se totiž všechno rychle rozkřiklo a o všem se klepalo. Její odporný čin se provalil 11. října 1929. Tehdy nájemníci ve smíchovském domě zaznamenali příšerný puch ve druhém patře. Linul se z bytu sedmapadesátiletého kováře a vdovce Antonína Neumanna.

V půl sedmé večer to už jeden z nich nevydržel a zavolal na policii. Ta vnikla do bytu i se zámečníkem a objevila děsivě vyhlížející mrtvolu.

Pokoj vypadal neuvěřitelně zdevastovaně. Neumann ležel u okna, zaházený peřinami a polštáři. Rozmlácený obličej nebyl k poznání, vrah jej přikryl jakýmsi zeleným papírem, a navíc ještě umyvadlem.

Kolem krku měla oběť provaz, pod sebou kaluž krve. U kamen stála dvě kladívka – kovářské a kamenické…

Začalo policejní vyšetřování. K výslechu přišel bratr zavražděného František a dosvědčil, že z bytu zmizely tři vkladní knížky. Policisté poté zjistili, že z nich kdosi vybral 14 000, 10 000 a ještě jednou 10 000 korun.

Objevili se i další svědkové, kteří prohlásili, že si Neumann zaplatil inzerát v Národní politice. Hodlal poznat ženu, s kterou by mohl vážně chodit a poté si ji vzít. Cítil se osaměle a prázdně, ke klasickému seznamování měl málo příležitostí.

I nějaká ta koruna navíc by se hodila.

Inzerát vyšel 8. září 1929: „Osamělý 57letý vdovec by se přiženil do obchodu nebo živnosti, nebo hledá vdovu, nebo starší slečnu, která nějakým jměním vládne. Mám 40 000 korun a svůj byt. Značka Praha XVI.“ Poněkud naivní nabídka mohla rozjet až kýčovitou tragédii.

Neumannovi se ozvalo asi deset vdavekchtivých žen, zamlouvala se mu ale jediná, jakási jednatřicetiletá slečna Helena Budínská. Dal si s ní sraz už 17. září.

A znovu nastupují svědkové – manželé Marchalovi z Jinonic. Ty navštívil 4. října údajně manželský pár. Kovář Neumann a štíhlá modrooká žena se dvěma zlatými zuby, v dlouhém plášti a s malým plstěným kloboučkem.

Měli zájem o koupi domku s obchodem, který Marchalovi vlastnili. Podobiznu podezřelé tak mohla policie uveřejnit v novinách.

Všechno dovršilo tvrzení jistého pana Macánka na policejním komisařství, který prohlásil, že fotografii neznámé ženštiny poznává.

Je to jeho sestra Marie Volfová. Stavila se u něj s dcerou i manželem už v den po vraždě, všichni v „novým vohozu“. To se Macánkovi zdálo podezřelé, protože Marie věčně sháněla nějaké peníze.

Poté začala fraška.

Vyšetřovatele udivilo, když se po Macánkovi zjevila na komisařství i sama Marie Volfová s mužem a dítětem. Vyslechl ji sám legendární vrchní policejní rada Josef Vaňásek. Volfová prohlásila, že si všimla své nápadné podoby s „osobou z novin“, a proto poprosila o předložení alba zločinců, protože chce pomoci policii.

Zároveň tvrdila, že před 14 dny seděla vedle ní na Karlově náměstí „žena z podobizny“, která si pořád ústa zakrývala rukou. Na podivnou vyprávěnku ale policejní rada nedbal. Věděl už, že Volfová v minulých dnech splatila část svých dluhů, včetně 10 000 Okresní hospodářské záložně na Smíchově. Navíc si manželé pronajali družstevní byt na Žižkově.

V kotli u Volfových se našly zbytky hnědého kloboučku, který vražedkyně hodlala spálit.

Rada si o ní našel záznam v soudních spisech. Následovalo zatčení. Volfová měla pestrou minulost.

Narodila se do zednické rodiny 2. února 1897 v Úholičkách (okres Praha-západ) jako Marie Macánková. Měla třináct sourozenců, kromě ní se dospělosti dožil jediný. Ve čtrnácti skončila školu, pak pomáhala na poli a pracovala jako dělnice v tkalcovně.

V roce 1919 si vzala zaměstnance slévárny J. Crow v Praze-Holešovicích, Jana Volfa. O šest let později si manželé postavili v Úholičkách domek. Museli si na něj půjčit celých 11 000 korun.

Po narození dcery se Marie dala na podnikání, koupila pletací stroj a pletla doma punčochy. Nevedlo se jí, v roce 1928 zvýšila svůj dluh o dalších 7000 a změnila povolání. Chodila od domu k domu a nabízela střižní zboží. Nevydělala si mnoho, a navíc musela začít splácet dluhy.

Zase změnila způsob obživy, tentokrát si otevřela mlékárnu a půjčila si 15 000 korun. Jako by jí ale smůlu přilepili na podpatky, mléko jí v zimě dvakrát zmrzlo, tažný kůň pošel, koupěchtiví se nehrnuli. Tehdy se lehkomyslná Marie dala „na zboj“. Nejlákavější se jí zdály sňatkové podvody.

V Národní politice objevila inzerát Václava Žáka z Újezdu u Vodňan, který hledal manželku s kapitálem. Odepsala mu jako „paní Čermáková“, majitelka 130korcového hospodářství v Kralupech nad Vltavou. Prý baží po milujícím muži, ráda by s Žákem hospodařila na vlastním, ale potřebuje k tomu 80 000 korun.

Musí totiž vyplatit svého bratra… A hned si s Václavem dala schůzku v Praze. Následovala druhá 4. dubna 1929. Na ní se oba aktéři domluvili, že se hned další den vypraví na statek Čermákové a poté uzavřou smlouvu u notáře. Žák si na cestu vzal 50 000 korun jako zápůjčku na vyplacení hospodářství. Marie nesla tašku, o níž tvrdila, že v ní má 30 000 korun. Žákovy peníze do ní údajně „vložila vedle svých“. Poté se vypravili taxíkem do Kralup.

U Velvar poručila domnělá nevěsta řidiči, aby zastavil, a požádala ho, aby počkal – ona půjde otevřít vrata do stavení. A vykročila… To se nelíbilo opatrnému Jihočechu, vystoupil také a hned se zeptal jakési kolemjdoucí, zda zná tuhletu osobu, majitelku usedlosti, tedy Čermákovou.

Na její opatrné „ne“ se rozběhl za svou vyvolenou, vytrhl jí aktovku a křikem vyzýval místní, aby zavolali policii. Držel svou nevěstu, dokud se neobjevili přivolaní četníci. Ti kromě peněz našli v inkriminované tašce ještě pepř a kladivo.

Obviněná prý měla oba předměty použít v případě, že by ji Žák bil.

Marii zatkli a celý případ skončil před krajským trestním soudem, který ji pro podvod poslal nepodmíněně na sedm měsíců do vězení. Zatím trest nenastoupila, ale manžel musel prodat mlékárnu a poté i domek za 22 000 korun. Uhradili tak alespoň část dluhu. Přestěhovali se na pražský Smíchov, kde Volf začal pracovat v Kohoutově slévárně.

Měl plat 1000 korun, což byla částka velmi slušná. Stále ale manželům scházely peníze na splacení 14 000 korun dluhů.

Tehdy Marii utkvěl v hlavě nápad. Tak začala aféra s Neumannem a skončila jeho

vraždou. Rada Vaňásek se nejen seznámil s jejím spisem, ale získal i další informace. Zvlášť o Neumannově vraždě Volfová lhala a lhala.

Prý měla s Neumannem šestiletý poměr, ten jí sliboval, že si ji vezme. Slib ale nedodržel kvůli Mariině chudobě. Zhrzená žena se rozhodla, že spáchá sebevraždu. Nic takového se ovšem neprokázalo.

O vlastním mordu Volfová prohlásila, že ji kovář sexuálně napadl – obnažil se a sápal se po ní. Křičela na něj: „Dědku prašivý, že se nestydíte!“ On ale nepolevil, proto ho praštila kladivem, které sebrala hrobníkovi na Olšanech.

Důkazy ale jednoznačně svědčily proti ní. Soudní pitva prokázala, že Neumann utrpěl rány kladivem do obličeje a spánku, poté zřejmě upadl do bezvědomí. Obličej se úplně roztříštil a ztratil svůj tvar. Vražedkyně mu vzápětí začala kolem krku utahovat škrticí šňůru, v té době ještě žil…

Lékaři konstatovali, že Volfová je úplně duševně zdravá a za svůj čin odpovědná. Dne 18. prosince 1929 ji odsoudili k trestu smrti.

Soudnímu rozhodnutí se ale nepřestala bránit.

Už v roce 1930 podala Marie žádost o obnovu soudního řízení, vraždu z loupežných důvodů údajně spáchala trojice – nějaká Jiřina Lichtenbergová, Antonie Rážová a František Šrámek. Bylo to tak vykonstruované, že sama Volfová nakonec své tvrzení odvolala. I tak jí ale Nejvyšší soud nakonec udělil milost, protože si chtěla zlepšit finanční zázemí pro svou rodinu a lup nehodlala rozhazovat jako jiní zločinci.

Prezident T. G. Masaryk milost udělil 12. prosince 1930. Dostala doživotí s čtvrtletním půstem a pobytem v temné komoře každého 4. října.

Přesto Volfová ještě jednou vytáhla na světlo Lichtenbergovou, která údajně vražedkyni posílala motáky do vězení. Marie si je ovšem psala sama.

Život se jí tak či tak rozpadl. Manžel se s ní rozvedl, navštěvovala ji pouze dcera.

Ta opakovaně žádala o propuštění. Například v žádosti v roce 1952 podle historiků Jiřího Plachého a Ivo Pejčocha (Velké kriminální případy, Academia 2016) uvedla, „že matka čin spáchala pod vlivem tehdejšího buržoazního režimu a že se chce po návratu z vězení ze všech sil účastnit budování nové socialistické společnosti“.

Volfovou podmínečně propustili v rámci amnestie 4. května 1953. Stačila se ještě jednou provdat a pod jménem Marie Dittrichová žila v Přestavlkách u Chrudimi až do své smrti v březnu 1977.