Ben Cristovao: Chci lidem ukázat, že se dá žít jinak

Na začátku října jste už podruhé vyprodal O2 arenu. Jste s tím dvouapůlhodinovým koncertem spokojený?

Uběhlo to rychleji, než jsem čekal. Přišlo šestnáct tisíc lidí, byli úžasní, nádhera.

Kdo na vás chodí?

Byli tam teenageři, mladé páry, rodiče s dětmi…, složení bylo pestré stejně jako moje hudba.

Snažím se, aby byla pro všechny generace, aby si každý našel svoje. Snažím se taky pracovat s mladými umělci, kteří sledují nové trendy. Baví mě držet s nimi krok.

Takový koncert se asi nedá organizovat bez velkého týmu. Kdo do něho patří?

Hlavní manažer Lukáš, PR manažerka, distribuční manažerka, bookingová manažerka, fotografka, dva zvukaři, světlař, čtyři členové kapely, DJ, tři producenti, kameraman, dva stylisté, jeden je odsud, druhý z Tokia, experti na 3D grafiku, LED prezentaci a režisér Tomáš Kasal. Na O2 arenu jich bylo ještě o dost víc.

Co dělá třeba stylista?

Pro každou velkou akci vymýšlíme nevšední outfit, který bude jedinečný.

On vymyslel i červenou barvu vašich vlasů?

To byl můj nápad. Předtím jsem měl bílou, příště si dám třeba modrou, rád si hraju s barvama, abych se odlišil. Nehodlám v tom chodit pořád, až to bude odrůstat, budu vypadat jako blázen, ale pro ten koncert to stálo za to.

Obohatil jste v rámci koncertu i svá početná tetování? A kde všude je máte?

Ty jó… Po celým těle. Tady je první O2 arena (ukazuje vytetované obrysy pražské arény na levém předloktí), teď tam přibude další, bude jich celkem deset, chci udělat v O2 areně deset koncertů.

Co vytetovaný vlk z animovaného dětského seriálu Jen počkej, zajíci?

Jako dítě jsem ho miloval. Vlk jezdil na motorce, což se mi hrozně líbilo, byl raubíř, ale ve skutečnosti tomu zajíci nikdy neublížil.

Našlo by se na vás i vytetované zlomené srdce?

To se nemusí tetovat, to se prožívá.

Jenom na Instagramu máte na 800 tisíc sledujících. Máte někoho, kdo se vám stará o sociální sítě?

PR manažerka dělá informační posty o našich vystoupeních, ale Instagram, TikTok a YouTube si sjíždím sám.

Byl jsem možná první, který tady měl Instagram. Díky mému kamarádovi a producentovi z Toronta. „Je tu nová věc, nainstaluj si to, začneme dělat content (obsah),“ řekl mi. Já tehdy netušil, o čem mluví.

Kolik času tomu věnujete?

Jak kdy. Sociální sítě se rychle vyvíjejí, mění se způsoby, jak oslovovat určitou skupinu. Hodně zajímavý je teď TikTok, to už zdaleka není teenagerovská platforma – slouží i jako kvalitní vyhledávač pro všechny generace.

Pokud dneska chcete něco prodávat, jsou sociální média nepostradatelná. Otevírají příležitost tam, kam byste se jinak nedostala. Mnoho talentovaných lidí si na nich postavilo kariéru od tanečníků a muzikantů až po řemeslníky. Musí se jen s nimi dobře a bezpečně pracovat.

Proto jste se angažoval v kampani varující před nebezpečím internetu?

Moje kampaň nebyla o tom, aby se lidi sítí báli, ale o tom, jak si ověřit falešný profil, jak poznat člověka, který vás může vydírat, jak předcházet a čelit kyberšikaně. Nemá přece cenu říkat děckám, že je lepší si hrát s autíčkama, když víme, že všechna na těch sítích jsou.

Vy sám umíte zpracovávat případné negativní či urážlivé komentáře?

Dělám to přes deset let, už to umím, ale když jsem viděl u filmu o Žižkovi (hraje v něm malou roli) nějaké komentáře ohledně mého etnika, tak mi to přišlo neuvěřitelné.

V showbyznysu se pohybujete třináct let. Jak se liší realita od vašich původních představ?

Neměl jsem nějaké konkrétní představy, chtěl jsem všechno dělat co nejlíp, nepromarnit žádnou příležitost a pořád zkoušet něco nového. Z mého pohledu to nemohlo dopadnout líp a nic bych neměnil. Těch třináct let mi přineslo neuvěřitelné zážitky, které mě pořád posouvaly.

Kde se zrodila vaše láska ke zpěvu?

Vyrůstal jsem na Aerosmith, Stingovi, Pink Floydech, zněli nám v obýváku, mamka je hodně poslouchala. Pak do Česka přišla MTV (americká hudební televizní stanice), na kterou jsme koukali se ségrou. Líbila se mi na ní ta obrovská umělecká svoboda, úžasný hudební videa, kde muzikanti předváděli neuvěřitelné věci.

Spíš mě to ale tehdy táhlo k tanci než ke zpěvu. Se ségrou jsme k těm klipům tancovali, dělali jsme, že jsme jejich součástí. Tam asi byl začátek. Sestra je stand-up komička v Los Angeles. Žije tam už deset let, je extrémně šikovná.

Rodiče byli také múzicky nadaní?

Mamka má doktorát z dějin umění, má obrovský cit pro umění, pro barvy, prostor, design.

A otec?

Od mých čtyř let s námi nebyl, takže jsme se nikdy nedostali k tomu, abychom si povídali o hudbě. Prý hrál na kytaru. Žije v Angole. Nestýkáme se.

Doma máte několik medailí v brazilském džiu-džitsu. Proč jste se mu začal věnovat?

Je to velmi praktické bojové umění. Brazílie je země, kde je hodně kriminality a násilí, takže bylo potřeba hledat způsoby obrany.

Přivedla vás k němu potřeba bránit se před rasistickými útoky?

Ano. Zažil jsem různé věci. Jednou třeba po mně při koncertu v Bratislavě vystřelili plynovou pistolí. Několikrát někdo vyběhl na pódium, takže jsem ho mohl, než přišla ochranka, položit na zem.

Výhoda toho je, že při té pacifikaci nikomu neublížím a nemusím řešit nějaké žaloby. To bývá problém u sebeobranných technik jako krav maga, kde jde o protiútok. Když se nepovede nebo když je člověk pod vlivem drog nebo alkoholu, můžete v něm probudit ještě větší agresi. Když ho jen přivedete do pozice, z níž se nemůže dostat, je to efektivnější a míň konfliktní.

Stále trénujete?

Každý den.

Sbíral jste ocenění i ve snowboardingu.

To je nesrovnatelně nebezpečnější sport. Z džiu-džitsu odcházíte téměř vždycky bez zranění. Ve freestylovém snowboardu jsem skákal dvacet metrů do dálky, to se dá dělat jen ve věku, kdy máte gumovou páteř. Teď k tomu mám obrovský respekt. Snowboard je k tělu daleko brutálnější.

Jak jste ke snowboardu přišel?

Dědeček byl z Krkonoš, od tří let jsem s ním jezdil na lyžích. Procestoval se mnou lyžařská střediska v Čechách, Rakousku a Švýcarsku. V nějakých deseti letech jsem už nevěděl, co na lyžích dál dělat. Dostal jsem první snowboard a už jsem z něj neslezl. Ve čtrnácti jsem vyhrál první závody.

Takže jste měl nakročeno ke sportovní kariéře.

Když jsem po jedněch závodech spadl na hlavu a probudil se v nemocnici ve Vrchlabí z bezvědomí, nemohl jsem pohnout tělem a byl jsem přesvědčený, že jsem ochrnul. Bylo mi devatenáct. Řekl jsem si, že jestli se ještě budu hýbat, začnu v životě dělat něco jiného.

A přihlásil jste se do SuperStar.

Když jsem přestal jezdit závodně na snowboardu, začal jsem tancovat. Zahlédl jsem nějakou reklamu na casting na SuperStar, myslel jsem si, že se to týká i tance, a přihlásil se.

Tehdy se přihlásilo třináct tisíc lidí, byla to první SuperStar pro Česko i Slovensko dohromady. Když jsem stál v té mega frontě, zjistil jsem, že se jen zpívá. Zkusil jsem to, ale musela to být katastrofa, vůbec nechápu, jak mě mohli vzít.

V roce 2009 to byla poslední SuperStar, na kterou v televizi koukala celá rodina společně, dneska kouká každý na svůj seriál ve svém vlastním čase. Byla to úplná smršť.

Jak jste ji jako úplný showbyznysový začátečník zpracoval?

Snad líp než jiní finalisté. Byli většinou mladší a bylo pro ně náročnější zorientovat se v tom, co se děje. Bral jsem to střízlivě jako příležitost, která mi umožní růst.

Věřil jste si?

Nebyl jsem muzikant, věděl jsem, že neumím zpívat jako lidi, co tam soutěžili. Ti zpívali odmalička, chodili do sboru, šli za pěveckým snem. Já tam šel tancovat. Řekl jsem si, že takovou příležitost už nemusím dostat, tak tomu musím dát všechno.

Pro hodně úspěšných účastníků nastalo kritické období, když soutěž, během níž získali popularitu, skončila. Jak to bylo u vás?

Odjel jsem do Toronta, kde jsem natočil první album. Dal jsem do toho všechny peníze, co jsem měl. Tam byl producent, který uměl udělat zvuk, který tady nikdo nedělal. Moje album Definitely Different bylo opravdu jiné a lidi to bavilo. Zároveň jsem si uvědomoval, že dál budu muset zpívat v jazyce, kterému tady rozumějí všichni.

Doplnil jste si hudební vzdělání?

Učil jsem se zpívat u Hanky Peckové, která učila lidi jako Matěje Rupperta nebo Tonyu Graves. Chodím k ní dodnes.

SuperStar vám přinesla popularitu. Dělala vám dobře?

Bylo to úžasný, opojný. Najednou jsem cítil lásku od lidí, kterým jsem dřív musel dokazovat, že sem vůbec patřím.

Pořád tuhle satisfakci cítíte?

Uplynulo třináct let. Dozrál jsem a uvědomil si, že tu lásku můžu transformovat, ukázat lidem, že se dá žít jinak, jíst jinak, jinak se chovat k přírodě, ke svému okolí. Beru popularitu jako nástroj k tomu, abych něco hezkého předal, ne abych se utápěl v sebelásce.

Se slávou a pozorností někdy přichází snaha udělat všem kolem radost a zavděčit se, nezklamat.

Naštěstí mám kolem sebe tým, který mě zná a ví, na co bych kývl a na co ne. Abych svůj čas investoval tam, kde to má smysl. Některá NE ani nemusím říkat já.

Doléhá na vás, že jste překročil Kristova léta?

Žiju mega pestrý a bohatý život a líbí se mi tak. Vím, že ta cesta nepovede věčně. Jeden z nejtěžších úkolů je srovnat se s tím, že to pro všechny někdy skončí. Nijak se v tom ale neutápím. Dělám to, co mám rád, trávím čas s lidmi, se kterými chci.

Pořád se říká, že věk je jenom číslo. Já si to nemyslím, věk je odpočet. Dává vám vědět, kolik máte zhruba času, protože tu stovku nejspíš nedáte. Nebo že stáří nemusí být krásný léta.

Hodně jsem se o tom naučil, když jsem byl jsem se svým dědečkem na konci jeho života a ty poslední dny se o něho staral. Bylo to těžké odcházení, měl rakovinu střev, nemohl se hýbat…

Hodláte se ve svých pětatřiceti, jak se říká, usadit?

Mám kolem sebe dost lidí, kteří se podle toho, že jim společnost řekla, že se mají usadit, zařídili a skončili s někým, s kým skončit neměli. Já si počkám, až si já budu jistý, že spolu máme být. Když to nebude, taky se nic nestane. Nejsem nikdo speciální, kdo by po sobě musel zanechávat potomstvo.

Momentálně tedy nikdo takový není?

Ne.

Po SuperStar se o vás a Monice Bagárové psalo jako o „nejkrásnějším páru českého showbyznysu“. Od doby, kdy jste se rozešli, se rozhostilo ticho. Vyplníte mi tu mezeru?

Ne. Právě na tomhle jsem si uvědomil, že nechci, aby pohled na moji osobu stál na nějakém doprovodném příběhu nebo na tom, jak to mám se vztahy. Chci, aby se veškerá pozornost soustředila na mou hudbu.

Tak poslední pokus: co byste zaškrtnul v rubrice „zadaný“ – „nezadaný“?

Zadaný hudbě.

Jistě budete sdílnější, pokud jde o veganství a ochranu zvířat. Kde se to ve vás vzalo?

Jeden kamarád mi vyčetl, že se snažím nabádat lidi, aby byli lepší, a sedím u talíře kuřecích křídel. „A co má být?“ říkám mu. Ukázal mi pár videí o tom, co takové porci kuřecích křídel předchází. Namítal jsem, že to je určitě lepší u domácího chovu. Vzal mě na jednu malou biofarmu, dal mi do jedné ruky kuře a do druhé nůž. Když to prý zabiju, pak mi ho připraví.

Vždyť jsem to už vlastně tolikrát udělal, když jsem si nějaké kuře objednal v restauraci. Nadechl jsem se, odložil ten nůž a od té doby jsem nevzal maso do pusy. Je to už šest let.

Od vegetariánství jste se posunul k veganství. Proč?

Slepice, od kterých máme vajíčko, jsou geneticky naprogramované, aby snesly 300 vajíček za rok. Vydávají obrovské množství energie a trpí bolestí. Totéž platí o okolnostech, za jakých se získává třeba kravské mléko. Mléčný průmysl je možná ještě horší než masný. Kdo má respekt k veškerým bytostem, není mu lhostejné jejich utrpení, chce-li být co nejlepším člověkem, posune se k veganství.

Ani potravinová krize v některých částech světa a hrozba hladomoru vás nezviklají?

Napájíme zvířata pitnou vodou a krmíme extrémním množstvím potravin, spotřebováváme spoustu energie, aby vznikla flákota masa, která není o nic víc výživná než to, co jsme vyplýtvali při chovu toho zvířete. A ještě v tom je spousta utrpení, hormonálních látek na růst, medikamentů. Je to velký bizár, ve kterém se točí neskutečně peněz.

Kam teď chcete hudebně směřovat?

Chci pořád dělat hudbu a chci ji dělat pořád líp a vyvíjet se v dalších žánrech. Dám do toho všechen talent i vůli. Ať to bude v malých klubech, venku, ve velkých halách. Aby si lidi řekli: Tenhle člověk udělal něco pořádného pro hudbu, pro zábavní průmysl. Dokud mám chuť dělat věci líp, tak pojedu dál.

Máte nějaký vzor, někoho, u koho si říkáte: Tak takhle bych to chtěl dělat?

Vím o mnoha lidech, kteří byli a jsou extrémně dobří v určitém žánru, neznám ale nikoho, kdo by proplouval žánry tak, aby mi byl vzorem. Když je někdo skvělý v jednom oboru a zůstává u něho, vidím v tom až moc velké pohodlí. To platí pro umění i sport.

Když jsem vyhrál třeba pohár ve snowboardu, říkal jsem si, co tam dál ještě budu dělat. Jedině že bych snad vymyslel něco úplně jiného. Tak to mám se vším.