Kateřina Žbirková: Byla témata, která Meky nechtěl odhalovat

Neměla jste obavy vzít si muzikanta? Holky pod pódiem a rozlítaný život vás neodradily?

To mi maminka taky říkala. Ale já byla mladá, když jsme se brali, bylo mi dvaadvacet a nijak jsem tyto věci neřešila. Prostě jsem Mekymu věřila. Mám na lidi odhad. A navíc - on mi nikdy nezavdal příčinu mu nevěřit.

Byly věci, ve kterých jste se neshodli?

Určitě, například v takových běžných věcech, jako kudy se má jet autem, což někdy končilo skoro návrhem na rozvod. V momentě, kdy jsme vystoupili z auta, spor vymizel. Zásadní neshody jsme neměli. Nebo možná nějaké byly a ze mě to už vyprchalo? Spíš si myslím, že jsme spolu vydrželi tak dlouho, protože nám ty základní věci byly jasné.

Jak vznikla myšlenka uspořádat Mekymu výstavu?

Tento rok by se Meky dožil sedmdesátky, takže akcí s jeho jubileem spojených je víc. Děláme tribute vzpomínkové koncerty, kterých se účastní spousta Mekyho kamarádů a kolegů. Budeme vzpomínat, nechci říct oslavovat, výročí jsme si připomněli přímo na jeho narozeniny v O2 universu.

S myšlenkou výstavy mě oslovil Aleš Opekar z Pop muzea. Stejný nápad měl pan Emanuel Gadaleta z Muzea hudby, se kterým jsme v minulosti už párkrát spolupracovali. Meky mu půjčoval na výstavu album Seržanta Peppera, které mu podepsal Paul McCartney i s osobním věnováním. Sešly se tedy dvě nabídky. Dali jsme ale dohromady tolik exponátů, že jsme záhy zjistili, že prostor v Pop muzeu je malý a výstava by se tam nevešla.

Představila jsem si tedy, že bude v Muzeu hudby na Malé Straně. Jenže přišel pan profesor Stehlík z Národního muzea, který je náměstkem pana generálního ředitele. Poslouchám jeho podcasty Přepište dějiny a najednou jsem ho poznala i osobně. Uvolnil se jim prostor v Národním muzeu a nabídli ho nám.

To pro mě byla výzva, ale zároveň jsem si uvědomila, že takovou výstavu si nemůžu dělat na koleni. Oslovila jsem tedy Qubus Design Studio, které stojí například za výstavou Muchovy Slovanské epopeje. Mají velké zkušenosti. Navrhli a realizují celou výstavu. A je to opravdu speciální návrh, který reflektuje osobnost Mekyho jako muzikanta.

Velkého muzejního prostoru jste se nezalekla?

Architekti mají velký prostor rádi. Jsou vděční, když to není stísněná bouda. A my máme 300 metrů čtverečních! Představovali si ale, že tam vystaví maximálně sto věcí. Když jsem však pana architekta Josefa Tomšeje vzala mezi to, co by se mělo vystavit, brzy zjistil, že stovka je málo. A dostali jsme se na dvojnásobek.

Můžete prozradit něco z toho, co je na výstavě k vidění?

Spousta zajímavých věcí, které nikdo nikdy neviděl. Mnoho ručně psaných textů i dopisů nebo nikdy neviděné fotky Rudo Prekopa, Tona Stana či Petra Župníka - fotografů, s nimiž Meky spolupracoval na obalech svých desek.

Existuje mnoho krásných snímků, které se v závěru do bookletu nedostaly. Nakonec se ten úžasný prostor ukázal skoro jako malý. Některé exponáty se prostě musely vyřadit.

Jaké například?

Například kostým z klipu Co bolí, to přebolí, kde byl Meky převlečen za ducha. Se zpěvačkou Marthou vystupoval v bílém obleku. Tak ten se už na výstavu nevešel. Ale zase tam jsou jiné věci. Například tepláková souprava, kterou mohli soutěžící vyhrávat v pořadu Rytmik, který Meky několik let uváděl. A další specialitky.

Co je k vidění z osobních věcí?

Soukromí jsme nikdy moc neukazovali, ale tady budou k vidění fotky Mekyho chovajícího naše děti, když byly ještě miminka. Nebo dopis Mekyho, když mu bylo šestnáct. Psal ho rodičům ze Švýcarska, kde hrál s první kapelou. Našla jsem ho, když jsem otvírala krabice, které jsme nikdy neotvírali, protože nebyl důvod. Byly v nich veselé, ale i smutné věci.

Výstava je pečlivou retrospektivou Mekyho života. Jako scénář jsme si vzali knížku Honzy Vedrala Miro Žbirka - Zblízka, abychom se neztratili v čase a albech. Na výstavních panelech je vše v kostce shrnuto.

Protože jde o výstavu o hudebníkovi, je tam i audiovizuální složka, něco jako silent disco. Tedy tichá hudba, protože v muzeu nemůžeme hrát na plné pecky. Bude se promítat, lidi si mohou pustit do sluchátek hudbu, jsou i QR kódy, přes které se přepíná na jednotlivá alba. Výstava je plná technických vychytávek.

Probírala jste se mnoha Mekyho osobními věci, byla to pro vás terapie?

Poté, co jsem musela dokončit se synem Mekyho album Posledné veci, obrnila jsem se a beru to vše pracovně. Na pomoc jsem si vzala zpěvačku Marthu. Seděly jsme u mě v kanceláři a třídily věci určené na jednotlivé panely. Martha se dojímala při každé druhé. Já se od toho už odpoutala, jinak bych nepřežila.

Byla v manželově životě nějaká tajemství?

Byla témata, které ani Meky nechtěl odhalovat. Týkalo se to zejména jeho bratra, který jako velmi mladý ukončil svůj život. Jako starší bratr byl Mekyho vzorem. A já tu krabici, kterou Meky nechtěl otevřít, aby ho to nezraňovalo, otevřela. Našla jsem v ní věci o jeho bratrovi, které taky budou na výstavě.

Ale nechci, aby výstava byla smutným pomníkem, naopak. Má to být svědectví nejen o Mekyho životě a díle, ale i svědectví doby. Máme tam i gramofony, magneťáky a kazeťáky z určitých období. Meky byl hromadič, nemohla jsem nic vyhodit, aniž by se ozval.

DVD jsme měli často ve čtyřech vydáních, a když jsem se chtěla jednoho zbavit, narazila jsem na odpor. Tvrdil, že to jednou bude mít velkou cenu. Stejně tak to bylo s magneťákem Sonet Duo, na který si nahrával jako kluk hudbu.

Jak se k výstavě postavilo Slovensko, odkud Meky pocházel?

Výstava se tam po skončení v Čechách přesune a bude na Bratislavském hradě, takže: Meky na hrad! Oba ředitelé vystavujících institucí mě požádali, zda bychom jim nějaké věci nevěnovali do muzejních archivů. Ráda jsem souhlasila. „Vy si teď myslíte, že je to běžná věc,“ tvrdili, „ale za padesát let to bude vzácnost.“ A Meky si myslel to samé.

Jsou k vidění podpisy členů Beatles, které jste Mekymu věnovala k pětapadesátinám?

Ne, nejsou. Je to dobrý nápad, ale to by mě už architekt asi zabil. Ale vystaven je podpis, který věnoval Paul McCartney přímo Mekymu. To, co jsem mu dala já, byly podpisy Beatles vydražené na aukci. Podpis Paula na albu Seržant Pepper tam ale bude. Nechci říct, že je to nejdražší exponát, protože tam budou i Mekyho kytary, hudební nástroje a keyboardy, což jsou docela drahé věci, ale jeden z nejdražších určitě.

Sdíleli jste spolu lásku k Beatles?

Meky byl muzikant a obdivoval Beatles nejen jako fanoušek, ale i jako muzikant. Obdivoval jejich hudební postupy, aranže, skladatelské nápady, muzikální přechody. On na nich vyrostl, ale Beatles nejsou hudbou mého mládí. Já milovala skupinu Cure. Tu on měl taky rád, jako posluchač se vyvíjel až do konce svých dní.

Nebyl to jen beatlesák. Poslouchal současnou angloamerickou hudbu a vyznal se v hitparádách. Často poučoval našeho syna Davida o tom, co zrovna frčí. Ale Beatles se mi líbí, zvlášť na Lennona jsem byla zatížená. Jeho sólové skladby si ráda poslechnu.

Meky byl opravdu milovník nejrůznější hudby a generační bariéru neměl ani se synem. Důkazem je jeho poslední album, které David vyprodukoval. Oni spolu souzněli. Jen naše dcera Linda, která v pubertě milovala Justina Biebera, se vkusem odlišuje. David se jí dokonce v žertu ptal: „Kde ses u nás v rodině vzala?“

Žila jste s Mekym třiatřicet let. Prošel nějakým vývojem?

Těžko říct, vždyť jsem byla pořád s ním. Z mého pohledu byl pořád stejný. Ano, změnil se, když se nám narodily děti. Začal být domáčtější. Rodina pro něj znamenala víc, než když byl kluk a narodila se mu jeho první dcera Denisa (v prvním manželství). Ve dvaceti se muzikant těžko usadí. Tak to se časem změnilo.

Jeho krédo bylo vyvíjet se a postupovat. Jak v hudbě, tak v životě. Pořád se vzdělával. Četl knihy, neustrnul. To se týkalo i technologií. Měl rád internetové věci, sociální sítě, zajímal se, jaké jsou nové hudební postupy. Neříkal, že to už není pro něj. Tak to měl až do konce.

Jeho skromnost bych srovnala s Karlem Gottem.

Karel byl velký profesionál a Meky ho vždycky v tomto ohledu vyzdvihoval.

Pracovali jste spolu, byla jste Mekyho prvním posluchačem, pomáhala jste mu i s produkcí. Neměla jste někdy potřebu trochu unikat a být sama?

Užšími spolupracovníky jsme se stali, až když nám děti vyrostly a byly samostatnější. Dokud jsem je rozvážela do škol a školek, nemohla jsem s Mekym jezdit na koncerty a nějak víc spolupracovat. Moje maminka sice hlídala často, ale chůvu jsem neměla.

Mojí úlohou spíše bylo poslechnout si skladbu, přečíst text a říct svůj názor.

Až když dětem bylo deset, dvanáct a hodně věcí zvládaly samy, stala se ze mě, nazvěme to, manažerka i road manažerka a manželka v jednom. Když už všeho bylo moc, nějaký únik jsem si vždycky našla.

Hrála jsem třeba počítačové hry a to mi zůstalo dodneška. Jen jsem se přesunula na mobil. Tím si čistím hlavu. Relaxuju s kamarádkami nebo ve vaně s knížkou, jsem spíš společenský typ a samotu nevyhledávám.

Myslím, že s Mekym jsme takzvanou ponorku neměli nikdy. On se taky často zavřel ve studiu a tam si dělal svoje, takže jsme spolu nebyli 24 hodin denně pořád.

Byla jste studentka, když jste se seznámili. Kde to bylo?

Fušovala jsem vám do řemesla. Pracovala jsem pro školní časopis Horizont na gymnáziu Sladkovského. S Vojtou Nouzákem, který je dnes režisérem třeba pořadu Honzy Dědka, jsme dělali rozhovory se sportovci a umělci do školního časopisu. Před Mekym to byl třeba Peter Nagy či fotbalista Pavel Kuka.

Měli jsme jít do Lucerny na koncert Mekyho a že s ním potom uděláme rozhovor. Tak to bylo domluvené s jeho manažerem. Jenže Vojta je slávista a Slávie ten den zrovna hrála. A tak mě na ten koncert poslal samotnou a já mu dodnes říkám, že za všechno může on.

Na koncertě už přeskočila jiskra?

Ne, tam ještě ne. Moje babička bydlela v Lucerně a já díky tomu znala všechny zadní cestičky. Do šatny jsem se dostala přes všechny bodyguardy zezadu. Ano, vlezla jsem Mekymu do šatny při své osmnáctileté drzosti.

„Tak jdeme na ten rozhovor,“ začala jsem. „No ale já se teď budu podepisovat, odpověděl mi. Teď nemůžu, přijďte druhý den do Kotvy, mám tam autogramiádu k albu Nemoderný chalan.“

Přišla jsem tam a zase si drze stoupla dopředu. Meky se zrovna podepisoval, ani nezvedl hlavu a pronesl: „Ja viem, kto prišiel.“ Pomyslela jsem si: „Buď jen kecá, nebo to opravdu ví.“

Pak jsme šli na kafe, ale protože rozhovor měl vést Vojta Nouzák, nepřipravila jsem si otázky. Takže jsme si spíš popovídali, žádný rozhovor nevznikl. Zato mezi námi postupně vznikl vztah.

Byla jste o patnáct let mladší, žárlil na vás?

Žárlil zdravě. Předhazoval mi různé ctitele, kteří pak třeba následně podporovali i jeho. Smál se a říkal: „Bůhví, proč mě podporují.“ Pokud žárlil, vždy to bylo v nadsázce a žertovné rovině. Nebyl to chronický žárlivec.

A vy?

Já taky ne. Ale ono to není jen o tom, že je někdo žárlivý, ale taky o tom, zda mu ten druhý dává nějaké podněty a divné signály. A to se nám nikdy nestalo.