Stačí méně jíst a víc se hýbat a další mýty o obezitě

Ne každý člověk s kily navíc sedí doma u televize a cpe se brambůrky, i když takové poznámky občas slyšíme u kávy s kamarádkami – a bohužel i mezi lékaři. Pravdou je, že obezita je problém, trpí jí víc než miliarda dospělých po celém světě a dětí s nadváhou přibývá rychleji než lajků pod fotkou avokádových toastů.

Ani Češi nejsou pozadu, naopak. Více než 60 procent z nás má nadváhu nebo obezitu. Odborníci varují, že do roku 2030 by mohla obezita postihnout víc než třetinu populace v Česku. A to už není žádný dietní faux pas, ale velké téma veřejného zdraví. Přes všechna čísla a studie je ale potřeba, abychom si upřímně řekli – každé tělo má svůj příběh, který nezačíná ani nekončí u televize a nesprávně zvoleného jídla.

Jednoduché rady typu „míň jez, víc choď“ dávají lidé, kteří netuší, že kalorická bilance sice hraje svou roli, ale realita je mnohem složitější. Podle Medical News Today mají na váhu vliv i nedostatek spánku, stres, chronická bolest, hormonální poruchy či některé léky. Jídelníček a pohyb jsou samozřejmě důležité, ale obezitu rozhodně nevyřeší rada – méně jez a více choď.

Někdy je přejídání spíše důsledek než příčina. Třeba stres dokáže zvýšit chuť k jídlu a zároveň obezita sama může být zdrojem stresu, takže vzniká začarovaný kruh. K tomu přidejte každodenní realitu: dlouhé dojíždění, sedavá práce nebo strach z posměchu při pohybu a máte recept na to, proč se někdy tělo nechce jen tak „přepnout“ na hubnutí.

Spousta lidí stále věří, že ti, kdo mají kila navíc, pouze nedokážou odolat jídlu. Realita je i v tomhle případě složitější. „Mnoho lidí prohubne celý život. Vědí, že umí zhubnout, ale je pro ně těžké si váhu udržet,“ říká psycholožka Iva Málková ze společnosti STOL. Po zhubnutí totiž tělo aktivuje biologické mechanismy, které se snaží vrátit váhu zpět. Hladové hormony stoupají, bazální metabolismus klesá a mozek reaguje na jídlo intenzivněji.

„Roli hraje samozřejmě i genetika. Každému jsou karty rozdány jinak. Pro člověka, kterému je dáno do vínku mít kila navíc, je velmi těžké dostat se do průměru,“ dodává odbornice. Jako psycholožka vidí, že nejúspěšnější jsou ti, kteří přestanou vnímat hubnutí jako test vůle a využijí podporu odborníků, kteří je vedou ke změně stravování, k optimální pohybové aktivitě a v případě potřeby i k psychologické péči nebo farmakoterapii. Na druhou stranu je potřeba si někdy přiznat, že člověk je svou podstatou líný tvor a nechce se mu do velkých změn.

„Pokud se v našich kurzech objeví někdo, kdo nebyl v dětství veden k pohybu, je potřeba se věnovat víc technikám, jak ho k němu dovést, protože se mu zkrátka nechce. Ale zase za tím nemusí být jen neochota, ale může mít zdravotní problémy, cítí se unavený, možná má obavy, že se zesměšní,“ dodává psycholožka.

Svět zná nespočet diet a stále se vymýšlejí nové. Kdyby ale opravdu fungovaly univerzálně (a mnohé z nich nemají racionální jádro), stačila by jedna a problém obezity by se vyřešil. „Právě kvůli držení nesmyslných diet se lidé často dostanou z nadváhy do pásma obezity, kdy zhubnou pět kilo a po skončení diety přiberou víc, a takto se to točí celý život. Držet dietu znamená jednou ji pustit – nelze ji držet celý život,“ vysvětluje problém Iva Málková. Navíc diety nefungují obecně na každého. Tento mýtus jen vede k opakovaným selháním a pocitům viny.

Hubnutí a hlavně udržení váhy není kouzelný klíč ke štěstí. Pokud je cílem změny jen dosažení čísla na váze, je člověk šťastný jen pár okamžiků. Tak trochu jako kdyby mělo hubnutí zázračný spínač štěstí. Možná pár týdnů žijete podle koktejlového plánu, počítáte kalorie, omezujete se (při tom moc šťastní nejste), zhubnete, jste chvíli spokojení. Vydrží to den, týden, ale pak se často vrátíte k původním stravovacím zvyklostem a zase naberete.

Štěstí totiž přichází, když hubnutí slouží životu, ne jen váze. Třeba najednou máte energii vylézt s rodinou na Sněžku, zatančit si bez funění nebo doběhnout autobus – pak je hmotnost bonusovou veličinou. „Takže šťastným se stanete, když změnou dojdete k naplnění životních hodnot a když se o změnu stará celý život. Problémy se sebehodnotou se bohužel nevyřeší automaticky se změnou těla,“ varuje psycholožka Iva Málková.

Hubnutí často začíná u jídelníčku a pohybu. Farmakologie a chirurgické zákroky, jako je například bariatrie, jsou spíše „tajnou zbraní“, nad níž se zamyslete až ve chvíli, kdy jiné metody nestačí.

„Indikace má jasně daná kritéria a odborník ví, kdy je optimální doba. Jako první krok při zahájení terapie by měl být klasický přístup, tedy změna životního stylu. Pokud však přijde za odborníkem někdo s vysokým stupněm obezity, s velkými zdravotními problémy nebo s anamnézou vhodnou pro farmakologii, může začít hned, ale samozřejmě za odborného vedení a současně se změnou životního stylu,“ vysvětluje Iva Málková.

A jaká je ona zmíněná anamnéza kandidátů vhodných na moderní farmakologickou léčbu obezity? Počítají se psychologické důsledky opakovaných neúspěchů, protože ty vedou k frustraci, snížení sebedůvěry a pocitům selhání. Myslet si ale, že injekce jsou samospásné, je cesta do pekel. „Je důležité si uvědomit, že tyhle léky jsou jen pomocníkem. Farmaka je tak nutné vnímat jako součást řešení problematiky obezity, ne jako náhradu za změnu návyků,“ dodává odbornice.