Článek
Před kamerou stála už jako šestiletá v tehdy ještě němé grotesce o Pižlovi a Žižlovi a od té doby nepřestala diváky bavit. Ať už ve filmu, na jevišti, či v televizních estrádách. Scénky s Vladimírem Dvořákem a později s Karlem Šípem patří k tomu nejlepšímu, co v televizní zábavě vzniklo.
V životě se taky jednou smějete a jednou pláčete, takže obě polohy mi jsou vlastní, i když pláču nerada.
„Bohdalka“, která oslaví pětadevadesátku, prostě patří k našemu národnímu stříbru. Do vínku dostala kromě talentu až zarputilou pracovitost, nevídanou fyzickou kondici, a hlavně fenomenální schopnost rozesmát i dojmout. „V životě se taky jednou smějete a jednou pláčete, takže obě polohy mi jsou vlastní, i když přiznám, že pláču nerada, to už musí být,“ poznamenala později při přebírání jednoho ze svých Českých lvů.
Nikdo z českých herců nenamluvil tolik večerníčkových postav: nejznámější jsou Rákosníček a Křemílek s Vochomůrkou.
Ostatně i její osud je směsicí radostí a smutku. Nejhorší období prožila v padesátých letech. V září roku 1954 studovala herectví na DAMU, byla ve třetím měsíci těhotenství a chystala se na svatbu, když ji rovnou z přednášky odvezla StB do věznice v Litoměřicích. Po výslechu a děsivé noci v cele ji propustili.
Její milovaný otec, povoláním truhlář, takové štěstí neměl. Ve zinscenovaném procesu byl odsouzen za „protistátní činnost“ k patnácti letům vězení a k propadnutí majetku (ve Valdicích pak strávil sedm let). Po vynesení rozsudku se Jiřina marně snažila s otcem rozloučit a po hrozné scéně na chodbě ji přepadly porodní bolesti. Jediná dcera Simona tak přišla na svět dřív, než měla.
Jsem jen člověk, nemůžu se trvale usmívat na všechny strany, taky občas reaguju po svém, tedy výbušně.
Rodině, kde kromě miminka byla ještě o dvanáct let mladší sestra Jaroslava, se vedlo zle. Hereččin manžel, absolvent ČVUT Břetislav Staš, byl na vojně a dostával pár desítek korun služného měsíčně. Maminka, do té doby v domácnosti, nastoupila jako myčka nádobí. Jiřina musela odejít ze školy a začala pracovat jako šatnářka, aby uživila rodinu.
Obrat nastal v létě roku 1955, kdy dostala díky Stelle Zázvorkové roli v hudební komedii Sto dukátů za Juana. V ní poprvé hrála s Vladimírem Menšíkem a tam ji také objevil autor textu Vladimír Dvořák, s nímž později vytvořila nezapomenutelnou televizní dvojici.
Díky tomuto účinkování mohla její maminka odejít od dřezu s nádobím a převzít péči o půlroční Simonu. Jiřině se dokonce podařilo dokončit DAMU. „Nejdůležitější, vlastně jediný úkol pro mě byl uživit rodinu. Studium, to bylo spíš něco navíc. Za tátova pobytu v kriminále jsem rodinu ekonomicky sama táhla,“ vzpomíná.
Lépe se jí dařilo v práci než ve vztazích
Toto dramatické období si vzalo ještě další daň: rozpad jejího manželství. „Když se Břetislav vrátil z vojny, byla jsem vinou osudových událostí někdo úplně jiný, než koho si před časem vzal,“ napsala Jiřina Bohdalová ve své knize Měla jsem štěstí na lidi.
Bylo mi zřejmě souzeno mít úspěch v práci, méně už v osobním životě.
O svých vztazích mluví nerada, protože ani jeden nedopadl dobře. Sblížení s bubeníkem orchestru Karla Vlacha Josefem Posledním skončilo jeho tragickou smrtí při havárii autobusu v Mongolsku. Nejméně ze všeho je ochotná cokoli říct o dvanáctiletém manželství s hereckým kolegou Radkem Brzobohatým. „Bylo mi zřejmě souzeno mít úspěch v práci, méně už v osobním životě,“ připouští.
Jejím nejvěrnějším partnerem, který nikdy nezklamal, bylo publikum. Popularita, kterou ji od šedesátých let zahrnovalo, však měla slunné i stinné stránky. „Herec, který vám řekne, že mu popularita vadí, není upřímný, a nejspíš proto, že ji nemá. Podstata herectví spočívá i v tom, že se ženete za popularitou,“ svěřila se mi před časem a dodala, že se naučila žít i s její stinnou stránkou: „Jo, jsem jen člověk, nemůžu se trvale usmívat na všechny strany… Taky občas reaguju po svém, tedy výbušně.“
Ve filmu Fany (režie Karel Kachyňa, scénář Jiří Hubač) hrála slaboduchou padesátnici, Jiřina Jirásková její energickou sestru.
Večerníčkové hlasy kradla na pískovišti
Výbušné vztahy má léta s bulvárem, který jí několikrát ztrpčil život: „Jsem na jeho mušce dosti často. A říkám si trpce: to mám za to, že jsem se celý život snažila dělat dobře svou práci. Pokaždé nadávám, že bulvár produkují děti, které jsem odkojila večerníčky a kvůli nimž jsem si dlouhodobě ničila hlasivky. To jsou situace, které mě dovedou vytočit, a dokonce v těch chvílích nebejvám ráda na světě.“
Paní Jiřina je skutečně nekorunovanou královnou hlasů večerníčků. Svůj první, Pohádky ovčí babičky, namluvila už v roce 1966.
O dva roky dříve jí rozhlasový režisér Jiří Horčička svěřil v pohádce Bleděmodrý Petr roli pejska. „Tenkrát byl rozhlas stran pohádek jednička, v neděli po obědě je poslouchaly celé generace dětí,“ zavzpomínala.
„Díky téhle roli upozornila manželka autora televizních večerníčků Zdeňka Smetany svého muže na nějakou Bohdalovou, která se jí v té rozhlasové pohádce zalíbila. Na popud své ženy mi pan režisér Smetana ukázal postavičky Křemílka a Vochomůrky, vysvětlil mi jejich charakteristiku a požádal mě, abych k nim vymyslela hlas a zároveň je výrazně odlišila. Vochomůrka byl důvěřivý tlouštík, který měl v mém prvním podání zrovna trochu rýmu. Křemílek byl překotný vykuk, který se snažil na kamaráda vyzrát. Takže hlasově chvátal,“ líčí vznik hlasů legendárního večerníčku.
„Měla jsem odjakživa ráda děti a kradla jsem hlásky svých budoucích hrdinů takříkajíc na pískovišti. Děti totiž neumí hospodařit s nádechem a výdechem, zajíkají se – jsou i v této nedokonalosti roztomilé.“
Paní Jiřina přiznává, že si na určitý čas večerníčky zakázala: „Na téhle práci jsem si totiž vždycky téměř odepsala hlasivky. A to mi výrazně podkopávalo mou hlavní hereckou práci v divadle a ve filmu.“
Legendární Televarieté se vysílalo od roku 1971 až do roku 1998, kdy Vladimír Dvořák zemřel.
Werich jako anděl strážný
Divadlo považovala vždy za svou srdeční záležitost, přestože ji popularita tlačila jinam. Zejména v Městských divadlech pražských a Divadle na Vinohradech zaujala diváky i kritiku desítkami výrazných rolí.
Její divadelní začátky jsou však spojené s Janem Werichem. Toho okouzlila v titulní roli Vančurovy Josefíny, kterou v roce 1957 absolvovala DAMU. Werich se přišel na představení podívat, protože v něm hrála i jeho dcera Jana. Hned mladé herečce nabídl angažmá v Divadle ABC, kde byl ředitelem.
Werich, který věděl o jejích existenčních potížích i uvězněném otci, se stal na několik let jejím andělem strážným. Vybavil ji i radou, jak si poradit s případným nátlakem StB.
„Řekni jim, že se ráda napiješ a že pak hned všechno vykecáš. Že opilá řekneš, i co nevíš,“ poradil jí tehdy. Jeho pokynů pak skutečně využila, když jí estébáci slibovali za donášení na Wericha a jeho spolupracovníky otcovo propuštění. Když se přesto ocitla na seznamu spolupracovníků StB, očistila své jméno u soudu.
Tím však potíže s režimem neskončily. Velké problémy jí způsobilo účinkování ve filmu Karla Kachyni a Jana Procházky Ucho, který skončil v trezoru, i to, že šla v roce 1970 za svědka na svatbě disidentům Pavlu Kohoutovi a Jeleně Mašínové. Nepomohla jí ani emigrace mladší sestry Jaroslavy (1943 – 2026) do Švédska.
Zlatý hřeb televizní zábavy
Zatímco na Barrandově měla nějaký čas stopku, na televizní zábavu žádné zákazy nedopadly. Jejím zlatým hřebem se stalo Televarieté a 43 let trvající herecké partnerství s Vladimírem Dvořákem. Nešlo jen o sehranost, ale o schopnost reagovat na sebe, posouvat dialog, aniž by to působilo násilně. Dvořákova suchá ironie a Bohdalové bezprostřednost a prostořekost vytvářely komiku, kterou se nepodařilo ani napodobit, ani překonat.
V titulní roli černé komedie Paní plukovníková v Divadle Na Jezerce, kde před třemi lety ukončila svou divadelní kariéru.
Na slova svého pódiového partnera odkazovala ostatně i při otázce, jaký je recept na dobrý humor: „Aby to hloupý pochopil a chytrého to neurazilo. Rozesmát lidi chytrým a laskavým humorem je rachota. Vím o tom svý.“
Ač humorné scénky, ve kterých později účinkovala i s jinými partnery, působí spontánně a lehce, předcházelo jim důkladné zkoušení a cizelování. Neexistovalo „nějak to dopadne“. Každá replika měla svůj význam, každé gesto svůj důvod.
Její přítomnost na obrazovce jako by uklidňovala. Divák věděl, že ať se děje cokoli, Bohdalová to odlehčí.
Portrét fenomenální herečky by nebyl úplný bez otázky, čemu vděčí za to, že je i v pětadevadesáti v takové kondici, že stále natáčí sobotní televizní magazín Hobby naší doby.
Neznám den, kdy bych lenošila
„Genům!“ odpovídá bez váhání. „Svým skvělým rodičům, kteří mě do života vybavili láskou a smyslem pro humor. Kondici mám už všelijakou, ale na rozpad to zatím nevypadá. Už dávno nekouřím, téměř nepiju a sním všechno, co je na stole. Hlavně pořád neznám den, kdy bych jen tak lenošila. Nesnesu pocit zmarněného dne. Pořád se ráda oblékám a ráda vzpomínám na chvíle, kdy mě bavilo vymetat krámy s hadrama.“
O něco hůř se jí odpovídá na otázku, co považuje za svůj největší úspěch: „Že ještě žiju? Že jsem si vybrala profesi, která můj život neskonale naplnila? Že jsem vychovala dceru? Mám dva vnuky? Že jsem se dožila pravnuka? To je asi ten největší dárek, protože každý den je u mě už vzácností. Kdybyste se mě zeptala na můj největší neúspěch, to bych dala dohromady spíš. Že jsem se pořádně nenaučila ani jeden cizí jazyk, že se mi nepovedlo ani jedno manželství, že neumím hrát na klavír, že… Jéje, toho by bylo! Já se v tom hlavně nijak filozoficky nehrabu. Splnilo se mi mnoho snů a přání, ale samozřejmě jsem občas také dostala velmi přes hubu, což k životu taky patří.“
A jak si vysvětluje, že lidé nikdy nepřestali mít svoji Bohdalku rádi? „Já nevím – že bych byla taková fešanda? Jistě ne. Ale pyšně se domnívám, že jsem po celý dlouhý život pracovala poctivě, že jsem nepřekročila hranici vkusu, že jsem do práce dávala srdce, pravdu, cit. Že jsem profesi – potažmo diváky, posluchače, děti – nikdy nešidila.“
Oceňované drama Ucho z roku 1970, kde hrála po boku Radka Brzobohatého, čekalo v trezoru na uvedení dvacet let.
Jubilantka očima kolegů
- Proč se podle vás stala Jiřina Bohdalová hereckou legendou?
- Jak vzpomínáte na vaši spolupráci?
- V jaké roli se vám nejvíc zapsala do paměti?
Jiří Lábus, herec
- Jiřina je pro mě přírodní úkaz. Svou energií, životním optimismem, nehledě na všechny útrapy, které ji potkaly. Oceňuji u ní i obrovský vypravěčský dar. Ve svých historkách ze sebe klidně udělá totální, no, jak to říct… Což, myslím, umí málokterá herečka.
- Potkali jsme se na Arabele, v několika mikrokomediích a filmech Nesmrtelná teta a Černá slečna, slečna Černá. Vypadá to, že všechno dělá s nesmírnou lehkostí, ale ona je neskutečně poctivá a pečlivá herečka, každou postavu má dokonale připravenou, o každé přemýšlí.
- Klára v Hubačově Domu na nebesích v Divadle na Vinohradech a ve filmu Návštěva staré dámy. Ona ale vykřesala maximum z každé role.
Marek Eben, moderátor
- Protože je velmi málo hereček, které vás dokážou rozesmát i dojmout, a to stoprocentně. Když o tom přemýšlím, vlastně mě nenapadá žádná role, ve které bych si ji nedovedl představit, a takových hereček je opravdu málo. A navíc, i kdyby byly, Jiřina by je stejně všechny přežila.
- Neměl jsem to štěstí, abych si s ní mohl zahrát, sice jsme byli oba obsazeni do inscenace Pan Pickwick, ale naše postavy se nepotkaly. Jednou jsem ji ale vezl v autě z Olomouce do Prahy a přijel jsem úplně vyřízený, protože jsem se celou cestu tak smál, že bych byl potřeboval stěrače na oči.
- Určitě v Uchu a pak ve Fany. A když si vedle toho postavíte učitelku Anežku Lídlovou ze scénky s Vladimírem Dvořákem, teprve vidíte to obrovské rozpětí jejího herectví.
Lenka Vlasáková, herečka
- Protože umí dát do svých rolí lidskost.
- Před dvěma lety jsme spolu točily televizní film Svatá, který režíroval Jirka Strach a přímo pro ni napsal Marek Epstein. Jiřinka si mě tam vybrala jako dceru a strávily jsme spolu úžasných dvacet pět dní. Přestože mi už bylo padesát, byla jsem vděčná, že se ještě můžu učit: svojí naprosto dokonalou disciplínou a poctivou přípravou mě vrátila k podstatě herectví.
- Když jsem někdy v osmnácti měla poprvé možnost vidět Ucho, úplně jsem odpadla. Na divadle jsem ji obdivovala v Domě na nebesích.
Jiří Strach, režisér
- Takový mimořádný talent se rodí jednou za mnoho generací. Ale není to jen o talentu, ale i o pracovitosti, houževnatosti a silné vůli. O dobré povaze, o smyslu pro humor, o schopnosti dlouho se netrápit prohrami, o odvaze vstát a jít dál.
- Říká se, že Jiřina umí při natáčení pěkně zařvat, když jí něco nevoní. U mě na place se to nikdy nestalo. Pracovat s ní je pro mě za odměnu. V pauzách mezi záběry dokáže bavit celý štáb historkami. Je parťák, týmový hráč. Nebývá moc lidí, na které se můžete absolutně spolehnout. Ale s Jiřinou bych šel klidně do zákopů!
- Mám-li z mnoha filmů vybrat jeden, pak to bude Ucho od Karla Kachyni. Ale Jiřina není herečkou jen hlavních rolí. Umí vykouzlit i malou epizodku. Vzpomeňte na Anděla Páně 2 a její zkoušku z katechismu u nebeské brány.
Kateřina Brožová, herečka
- Má jedinečný talent zahrát skvěle jakoukoli roli. Měla štěstí na dobré role a vždy se jich zhostila tak uvěřitelně a samozřejmě, že oslovila každého diváka, ať hrála komedii, nebo drama, šlechtičnu, nebo obyčejnou ženu.
- V divadle jsme spolu hrály v inscenaci Duše – zahrada širá, pro Novu jsme docela dlouho točily Pojišťovnu štěstí. Když jsem přišla do Divadla na Vinohradech, Jiřinky jsem se zpočátku trochu bála, ona ale byla přátelská a otevřená, vždy říkala věci na rovinu a byla velmi vtipná.
- Dáma na kolejích, Ucho, Světáci, Chalupáři, Nesmrtelná teta, Fany.
Jiří Mádl, herec a režisér
- Myslím, že její největší síla tkví v její energii.
- Vzpomínám rád. Při Lásce rohaté jsem měl silný dojem, že mám vedle sebe herečku, která dělá můj výkon lepším. V herectví to tak je, že dobrý herec vás táhne nahoru. Slíbili jsme si tehdy společný výlet do Trhových Svin, kde vyrůstala, a o několik let jsme ho uskutečnili.
- Výrazný byl pro mě film Fany, kdysi jsem z něj uměl i citovat.
Libor Bouček, moderátor
- Odpověď je jednoduchá: protože to umí a je obdařená mimořádným talentem. Protože nad prací přemýšlí, protože měla možnost být mezi těmi nejlepšími včetně Wericha a Menšíka. Protože přesně vnímá diváka jako málokdo.
- Na naši četnou spolupráci vzpomínám s láskou a pokorou. S vděkem, že se máme moc rádi. S radostí, že mám takhle moudrou kamarádku.
- Ucho, Svatá, Světáci a pochopitelně Hobby naší doby, které každou sobotu s nadšením sleduju.
