Stanovení hranic ve vztazích není sobecké, je to projev sebeúcty

Každá interakce s dalším člověkem je signál pro mozek a spouštěč konkrétní reakce u obou zúčastněných. Když tolerujete určité chování, většinou nevědomě nastavujete očekávání. Hranice neznamenají, že byste snad měli někoho odhánět či odstrkovat. Cílem je vybudovat vzájemný respekt. Jasné hranice podporují lepší komunikaci, pevnější vztahy a osobní růst.

Ty je zapotřebí nastavovat zejména v okamžiku, kdy se cítíte přetížení, vyčerpaní, podráždění nebo úzkostní. Možná na sebe berete víc, než zvládnete — děláte práci i za kolegy, děti nerespektují vaše opakovaná pravidla, přátelé nerespektují váš styl komunikace a tchyně přichází bez ohlášení. Tyto situace nejsou jen drobné nepříjemnosti — jsou to signály, že je potřeba chránit svůj čas, energii a duševní pohodu.

Emoce jsou zásadní součástí lidského bytí. Aby neměly negativní dopad na náš mozek a tělo, je potřeba vědět, jak je regulovat. Absence emoční regulace je totiž nesmírně vyčerpávající. Zvyšuje stresový hormon kortizol, který může narušovat spánek, způsobovat úzkost a vést ke špatnému výkonu. Zdravé hranice tak pomáhají snížit stres a vyhnout se syndromu vyhoření.

Nebojte se toho, že by vám nastavení hranic vztahy poškodilo. Lidé, kteří byli zvyklí, že pro ně uděláte kdykoliv cokoliv, a nejlépe zároveň přesně tak, jak oni chtějí, mohou být vaším novým nastavením zaskočení. Ti, kteří vás mají skutečně rádi a respektují vás, ale záhy pochopí, proč jste se takto rozhodli, a budou to respektovat.

Vaše vztahy to posílí. Po možném počátečním překvapení totiž brzy budete mít jasno v tom, jak spolu komunikovat, zmizí nedorozumění a konflikty, ubude nepříjemných pocitů.

Člověk bez zdravých hranic si obvykle po nějaké době z negativních pocitů vypěstuje zášť, která vztah naruší, až zničí. Bez hranic nejsou emocionální projevy pod kontrolou, což vede k přehnaným reakcím a nepříjemným prožitkům pro všechny zúčastněné.

Mnoho lidí má za to, že nastavení hranic, ať už v soukromých nebo pracovních vztazích, znamená klást si podmínky a za jejich dodržení nebo nedodržení něco nabízet nebo naopak odpírat. Dodržování hranic se navíc často hlasitě dožadují lidé, kteří sami naprosto nerespektují hranice druhých.

„Hranice je situace, kdy někomu sdělíte, co uděláte vy sami v určité situaci – aniž byste očekávali, že on něco udělá na oplátku,“ říká klinická psycholožka Becky Kennedyová, zakladatelka a ředitelka poradenské služby pro rodiče. Upozorňuje, že tento pojem je sice často používaný, ale také často špatně chápaný.

Například pokud k vám tchyně opakovaně chodí bez ohlášení a vy jí stále dokola vysvětlujete, že takto nemůže kdykoli vtrhnout, protože tím narušuje vaše hranice, nejde o skutečné nastavení hranic.

Správný postup je jasně a klidně jí sdělit, že pokud bude chtít příště navštívit vnoučata, má vám nejprve zavolat. A vysvětlit, že to má své důvody – váš den má určitý řád a nečekaná návštěva ho může narušit. Pokud ani poté nebude vaše přání respektovat a znovu se objeví bez ohlášení, jednoduše ji tentokrát nevpusťte dovnitř. Slušně se omluvte a řekněte, že na návštěvu právě teď nemáte čas.

„Hranici lze chápat jako způsob, jak druhému sdělit, co potřebujete k tomu, abyste se ve vztahu cítili dobře a mohli v něm zdravě pokračovat. Právě to je důvod, proč hranice vztahy posilují — pomáhají vytvořit prostor, ve kterém se cítíme bezpečně a respektovaně. Když jasně řeknu, co potřebuji, přispívám tím k tomu, aby náš vztah mohl být naplněný a fungoval dál,“ dodává Kennedyová.

Aby hranice přinášely výsledky, je pochopitelně nezbytné je nastavovat i dodržovat ve slušnosti, s úctou a respektem. Je tedy důležité tchyni, která přichází, protože chce co nejčastěji vidět vnoučata, vysvětlit, že nejde o zákaz. Děti může vídat stejně často jako doteď, ale musí se předem domluvit na konkrétních termínech.

Pokud však tchyně přesto přijede bez ohlášení a vy ji i tak pustíte dovnitř, zatímco na ni podrážděně vychrlíte, že jste přece říkali, že ji nepustíte, pokud to udělá, nejde o dodržení hranice. Ve skutečnosti jste ji porušili vy sami. Aby hranice fungovala, musíte si za ní pevně stát – a v takové situaci tchyni s klidem a slušností odmítnout s tím, že teď na návštěvu opravdu není vhodná chvíle.

Dalším příkladem může být zaměstnání. Máte stanovenou pracovní dobu, ale kolegové vám píšou pracovní nebo i soukromé zprávy i dlouhou dobu po jejím skončení. Hranice nebyla sice vyřčena, ale je daná pracovní dobou, která není respektována. Při příštím setkání je tak důležité tento fakt kolegům připomenout a domluvit se na pravidlech.

Pokud je poruší, je nejefektivnějším způsobem nic nekomentovat, jen jednoduše neodpovídat. Tímto způsobem jim opět připomenete, že byly nastaveny hranice, které je dobré respektovat. Časem si kolegové zvyknou, že mimo pracovní dobu neodepisujete, a nebudou to na vás zkoušet. Totéž platí ve vztahu s nadřízenými.

A teď zpět z práce do rodiny. Nevíte, kde vám hlava stojí, a i doma jste po práci v jednom kole? Pak je na čase nastavit hranice vůči dětem i partnerovi či partnerce. Jasně vyjádřete, že abyste mohli být klidným a pohodovým rodičem, který si s dětmi hraje, vozí je na kroužky nebo jezdí na výlety, potřebujete také chvíli vydechnout a nemůžete všechno zvládat sami. Společně si domluvte, kdo bude mít co na starost. A pokud děti nebo partner/partnerka své povinnosti nesplní, neberte to automaticky na sebe. Hranice jsou tak nejen nastavené, ale i dodržované.

Podobných situací bychom našli nespočet. Babička s dědou dětem neustále dávají sladkosti a nezdravé jídlo, přestože dobře vědí, že se je snažíte vést ke zdravému stravování? Nová partnerka, se kterou zatím ještě nebydlíte, vám každou noc píše desítky zpráv až do tří do rána, i když jste jí už řekli, že brzy vstáváte, potřebujete se vyspat a raději si vše důležité povíte osobně při dalším setkání? A co rodiče – jste už čtvrt století z domu, ale máma nebo táta vám denně volají a mají potřebu s vámi strávit na telefonu hodinu komentováním dění u sousedů, známých nebo ve světě?

Teď už víte, co znamená skutečné nastavení hranic – a jak na něj.

„Dávejte si pozor na to, co tolerujete - učíte tím ostatní, jak se k vám mají chovat. Stanovení hranic není sobecké, je to projev sebeúcty,“ vyzývá kouč a odborník na zlepšování paměti a rychlé učení Jim Kwik.

Podle něj je velice účinné si alespoň ze začátku kolem sebe představit plot, nebo klidně i dvojitý plot, který vás obklopuje. „Každý by měl mít bránu, abychom lidem umožnili přiblížit se k našemu vnitřnímu světu. Hranice by také neměly být příliš tuhé, jinak by se mohly pod tlakem zlomit.“

Říkat ne je jeden z nejúčinnějších způsobů, jak stanovovat hranice. Největší problém s ním mají takzvaní people pleaseři. Tedy lidé, kteří dělají pro ostatní všechno výměnou za to, že je budou přijímat a mít rádi. Realita ale bývá přesně opačná.

Když jste přetížení, kognitivní zátěž mozku se zvyšuje. Každý z nás udělá denně průměrně zhruba 35 tisíc rozhodnutí. Většinou jsou tak malá, že je vědomě sotva registrujeme, ale sčítají se. A pokaždé, když na něco řekneme ano, vyvolá to další rozhodnutí.

„Problém vzniká, když říkáme ano věcem, o kterých buď víme, že je nechceme dělat, nemáme na ně čas nebo nevíme, jak je dělat. Přidáváme tím do každodenního rozhodování ještě více rozhodnutí, což vede ke kognitivnímu přetížení, impulzivním nebo iracionálním rozhodnutím či k tomu, že nejsme schopni se dál rozhodovat,“ vysvětluje expert na fungování mozku a učení Kwik.

Proto je potřeba umět říkat ne. Pokud bojujete s hranicemi, může to pro vás být stresující. Vyzkoušejte malý, ale o to účinnější trik: pokaždé, než na něco řeknete ano nebo ne, třikrát se zhluboka nadechněte. Vždy se zhluboka nadechněte nosem a naplňte hrudník a břicho vzduchem. Zadržte dech na tři sekundy a poté pomalu vydechněte ústy. Opakujte podruhé a potřetí. Jestliže ve vás nějaké rozhodování vyvolá prudký stres, pak je lepší rovnou říct ne.