Článek
Nejbližšími žijícími příbuznými lidí jsou šimpanzi a další lidoopi. Máme toho společného mnoho – od podobnosti genomu, který je identický až z 96 procent, až po určité znaky chování, které s lidoopy sdílíme.
Čeští vědci se ve svém výzkumu zaměřili na další aspekt, a to na podobnost složení střevní mikrofauny se zaměřením na parazity. Obecně se předpokládá, že lidé a lidoopi budou sdílet komplexní spektrum parazitů, avšak tato hypotéza nebyla nikdy zcela potvrzena.
Zdrojem lidské tasemnice jsou patagonští pstruzi, potvrdili čeští vědci
Dosud se paraziti zkoumali jednotlivě, ale například strongylidní hlístice, které byly předmětem této studie, tvoří poměrně složitá společenstva plná komplikovaných vztahů. Tyto hlístice jsou dominantní skupinou parazitů savců, z nichž velká část tvoří rovněž významné patogeny domácích zvířat.
První tak detailní studie
Pro aktuální výzkum se využily moderní přístupy tzv. vysoce výkonného amplikonového sekvenování, které umožnily popsat kompletní komunitu strongylidních hlístic a objasnit jejich přenos mezi lidmi, gorilami, šimpanzi a mangabeji (kočkodanovitými primáty) obývajícími chráněná území Dzanga-Sangha ve Středoafrické republice.
Protože se přenosům hlístic z rodu Necator v prostředí tropického pralesa nedá zabránit, nakazila jsem se těmito parazity i já a mé kolegyně.
Jde o první studii, která se detailně zaměřuje na přenos těchto parazitů mezi lidmi a primáty.
„Metodu si můžete představit tak, že vezmete vzorek trusu, rozmixujete ho a pak ho pomocí různých chemikálií zbavíte všeho – až na DNA veškerých obyvatel střeva. Pomocí specifických markerů pak osekvenujete pouze DNA společenstva hlístic,“ popsala členka vědecké skupiny Klára Petrželková.
„Naše výsledky jsou překvapivé, protože se očekává, že přenosy parazitů budou probíhat hlavně mezi skupinami primátů přivyklých na lidi a lidmi, kteří jsou s nimi v denním kontaktu a pohybují se na stejném území, ve stejném čase a v bezprostřední blízkosti. Toto však naše studie nepotvrdila,“ doplnila její kolegyně Barbora Pafčo.
Gorily si každý den stavějí hnízda nová, dospělí jedinci většinou na zemi. Bioložka Barbora Pafčo v jednom z gorilích hnízd.
Ze všech detekovaných strongylidních hlístic sdílejí lidé s ostatními studovanými primáty podle ní jen parazity z rodu Necator. Ti se přenášejí aktivní penetrací infekčních larev přes kůži, proto jsou jeho přenosy nejsnadnější a téměř se jim nedá zabránit. Přesto byly přenosy mezi lidmi a nehumánními primáty spíše ojedinělé.
„Právě proto, že se přenosům hlístic z rodu Necator v prostředí tropického pralesa nedá zabránit, nakazila jsem se těmito parazity i já a mé kolegyně. Výhodou bylo, že jsem ‚své parazity‘ mohla také zkoumat a v roce 2016 jsem publikovala svou ‚nejlevnější‘ publikaci – materiál se doručil do laboratoře sám a nepotřebovala jsem vývozní povolení,“ vysvětlila Pafčo s určitou nadsázkou.
Větší nebezpečí na vesnici než v lese
V rámci studie se vědci dále zaměřili na stopaře, tedy lidi, kteří přímo pracují s primáty, a rovněž na jejich příbuzné, tedy vesničany, kteří jsou více ve vesnicích a s primáty nepřicházejí téměř do kontaktu.
Stopaři tráví s gorilami každý den – od místa, kde gorily opustí svá hnízda, až po místo, kde si staví hnízda nová. Na snímku jsou stopaři pozorující nejdéle sledovanou skupinu v Národním parku Dzanga-Ndoki: Makumba (pojmenovaná po dominantním samci).
Předpokládalo se, že stopaři budou s ostatními primáty sdílet „opičí“ parazity.
„Tak tomu ale není, u obou skupin lidí převažují strongylidní hlístice pocházející od lidí. A lidé ve vesnicích jich mají mnohem více. Čili větší nebezpečí hrozí lidem v kontaminovaném prostředí vesnic než v prostředí lesa sdíleném s primáty,“ upřesnila Pafčo.
Výsledky studie, publikované v prestižním časopise Molecular Ecology, jsou podle vědců klíčové pro pochopení přenosů parazitů, kteří se vyznačují složitými vztahy s ostatními skupinami.
Způsoby přenosu u některých skupin se totiž mohou lišit. Studie tak dává návod, jak ke složité problematice přistupovat v budoucnu.
