Článek
Za Perchty vypadal mikulovský hrad jinak, byla to studená pevnost, kam přišli Lichtenštejnové roku 1249. Od té doby se různě přestavovalo, stále to bylo dost ponuré sídlo, kam provdal 1449 zadlužený Oldřich II. z Rožmberka svou dceru.
Manželství Jana a Perchty bylo katastrofální, Jan se stále dožadoval manželčina věna, ženu nenáviděl, věno mu tchán odmítl vyplatit, velkou roli zde sehrála i Janova matka Hedvika její dvě dcery. Renesanční kráska musela spát ve věži, neměla pořádné oblečení, dokonce i peřiny byly plesnivé. Nedostávala jídlo z panské kuchyně musela si ho kupovat na dluh v podhradí.
Přestože se Jan zavázal poskytovat manželce pohodlí, opak byl pravdou. To píše Perchta otci a bratru Jindřichovi a prosí ho o nápravu.
V jednom uvádí: …A od něho (manžela) nikde nic nemajíc, slíbil mi peníze dáti, ale nedal mi nic. A vím to, dáli mi co, že mi oči jedině zaplíští, ježto já sobě tím nebudu moci nic zjednati. A daleko ho nesmím napomínati, aby se nerozhněval.
V dalším:
... A milý pane, vědětiť Tvé Milosti dávám, že já se mám tak jako jedna sirá a žalostivá žena a od vás ode všech přieliš opuštěná. A věřím toho pánu bohu, žeť jsem toho Vaší Milosti nikdy nezavinila. A by tomu byl milý buoh ráčil, by mě byl ten den mrtvú viděl, kterýž´s mě den jemu (Janovi z Liechtensteinu) dal, byl by toho Tvá Milost větčí radost měl, nežli jie nade mnú dočkáte, jestliže mě neopatříte... Protož, milý pane, milý otče, slituj se nade mnú jako otec nad svým dietětem a rozpomeň se na to, milý pane, žeť jsem se z své vuole nevdávala... napsala Perchta z Rožmberka otci Oldřichovi II. z Rožmberka v listopadu 1450.
Oldřich odpovídá: Protož, milá dcero, měj se dobře a odlož všechny tesknosti od sebe a budiž veselá a dobré mysli.
Dopisy jsou nyní vystaveny ve Šternberském paláci v Praze.
Oddechla si po Janově smrti, (1473) za tři roky po něm zemřela ve Vídni.
Bílou paní ji pojmenoval jezuita Balbín
Ve druhé polovině 17. století si Perchtiných dopisů všiml barokní historik Bohuslav Balbín. Toužil odhalit v legendě o bílé paní, která se od nepaměti měla zjevovat na zámcích pánů z Rožmberka a z Jindřichova Hradce a ohlašovat tak osudy členů jejich rodů, skutečnou osobu.
Perchta se svým smutným a dojemným příběhem se k tomu mimořádně hodila. Proto se Balbín rozhodl ztotožnit tuto středověkou šlechtičnu s legendární bílou paní. Dokonce „identifikoval“ její údajný portrét mezi obrazy v galerii jindřichohradeckého zámku. Jednalo se zjevně o fiktivní podobiznu.
Balbín tak stvořil legendu, která je spojována s údajnými portréty rožmberské bílé paní a jejího manžela dodnes. V následujících staletích začala být bílá paní vnímána veřejností více jako patronka a ochránkyně místa, na kterém se zjevovala. Proměnila se v „hradní strašidlo“, slavnou kuriozitu, kterou na fiktivním portrétu zámečtí majitelé ukazovali významným hostům.
Údajný obraz Perchty tvoří pandán k údajnému portrétu Jana z Lichtenštejnu. Dle restaurátorů jsou obrazy vymalovány na plátně odlišné struktury
Perchtiny zoufalé dopisy, z výstavy ve Šternberském paláci, do konce února jsou k vidění originály z rožmberského archivu v Třeboni, pak přijdou kopie
Z výstavy Podoby a příběhy. Portréty renesanční šlechty potrvá až do 4. března, zde jsou dopisy vystaveny