Článek
Když se pražská rodačka Emilie Pavlína Kittlová (* 26. 2. 1878) ucházela o angažmá v Národním divadle, bylo jí řečeno, že nemá talent. Zato Dvorní opera v Berlíně ji přijala. Umělecké jméno - Emmy Destinn - si zvolila po manželích Loewe-Destinnových, kteří byli jejími učiteli hudby.
V berlínské Dvorní opeře působila jako primadona deset let, ale na své cestě ke slávě okouzlila i londýnské publikum. Stalo se tak v roce 1904 na scéně Covent Garden v Leoncavallových Komediantech, kde měla za partnera Enrica Carusa. Byla z toho taková senzace, že v následujících deseti letech předvedla v Londýně všechny velké role svého repertoáru – Madam Butterfly, Carmen, Salome či Aidu nevyjímaje.
Bylo jí třicet let, když byla jmenována nejen čestnou členkou Národního divadla v Praze a dekorována titulem „pruské dvorní komorní pěvkyně“. Tehdy také poprvé stanula na prknech newyorské Metropolitní opery. To byl začátek konce jejího desetiletého angažmá v Berlíně a bombastický začátek její závratné kariéry v Americe.
Na scéně Metropolitní opery debutovala jako Aida ve stejnojmenné Verdiho opeře a už premiérové představení bylo velkým triumfem tria Destinnová - Caruso - Toscani. Když pak o rok později uvedla Metropolitní opera Prodanou nevěstu, kterou dirigoval Gustav Mahler, zpívala Mařenku. Postupně byla Smetanova opera uvedena v několika dalších amerických městech. Že to byla zásluha Emy Destinnové, nemůže být sporu.
Jako správná vlastenka se angažovala v protirakouském odboji, což se jí stalo osudné v momentě, když v roce 1916 končila sezónu v Metropolitní opeře a vracela se na prázdniny domů. Jako politicky podezřelé osobě, která byla obviněna ze špionáže, jí byl zabaven pas a stanoven policejní dozor.
Uchýlila se na svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou a doufala, že se vše změní. Mýlila se. Když odmítla účast na koncertě podporující rakouský Červený kříž, padlo vycestování do Ameriky a tím i veškeré smlouvy zaručující pokračování její hvězdné kariéry.
Svobody se dočkala až po skončení první světové války, ale její velká éra byla u konce. Čas oponou trhnul a zpřetrhané kontakty vykonaly své - objevily se mladší pěvkyně, nastoupil kult filmových hvězd a mnohým učaroval jazz.
V novém Československu sice platila za uznávanou umělkyni, ale nabídek měla žalostně málo. Její příjmy se tenčily, zatímco dluhy narůstaly. Nepomohlo ani americké turné nebo vystoupení v Londýně. Postupně se přidávaly zdravotní neduhy. Nevyšlo ani manželství s Josefem Halsbachem, ani její tajné přání stát se profesorkou zpěvu na pražské konzervatoři.
Umělkyně utíkala do přírody, kde se věnovala rybolovu. Také režírováním ochotníků ve Stráži zaháněla smutek, který provázel poslední roky jejího života. V roce 1924 jí vyšel rozsáhlý historický román Ve stínu modré růže.
Postupně přehlížená a nedoceněná česká pěvkyně zemřela 28. ledna 1930 v českobudějovické nemocnici. Bylo jí teprve dvaapadesát let. O tom, že se na její předčasné smrti - vedle potíží se srdcem, žaludkem, vysokým tlakem a zhoršeným zrakem - podepsal především zmar, který ji v posledních patnácti letech života ve Stráži nad Nežárkou obklopil ze všech stran, není pochyb.