Článek
(Od našeho zpravodaje v Budapešti)
Když projíždíme hlavním městem Maďarska, nic v podstatě nenaznačuje, že se nacházíme něco málo přes tři sta kilometrů od hranice Ukrajiny, kde zuří válka. Budovy s krásnými průčelími připomínají Prahu a další česká historická města s tím rozdílem, že ukrajinskou vlajku jsme viděli za celou dobu jen jednu. Před samotným nádražím Keleti vládne běžný ruch, očekávatelný před železniční stanicí v kterémkoliv jiném hlavním městě Evropy.
Dobrovolnice na nádraží Keleti, která pomáhá s registrací uprchlíků.
Scenérie a s ní také pocity se okamžitě změní po vstupu do hlavní haly, doslova během dvou metrů. Hala je plná stolů, stánků, dobrovolníků, po levici katolická humanitární organizace Caritas, dále Červený kříž, po pravici organizace maltézských rytířů a stánky dalších dobrovolníků, stoly s nabídkami ubytování a dopravy pro přijíždějící uprchlíky. Mezitím houf běženců, policistů, zástupců úřadů. Všude kolem jsou cedule s informacemi pro nově příchozí.
Rodinu na nádraží vyzvedl dobrovolník, který je odvezl do dočasného ubytování.
Přibližně každé dvě až tři hodiny přijíždějí nové vlaky, které přivážejí uprchlíky. Z vlaků vystupují v naprosté většině ženy, děti, lidé vyššího věku, s sebou mají také domácí mazlíčky. V převážné většině mají jen pár věcí, které narychlo sbalili před cestou. Při vystoupení na peron je očekávají mile se tvářící policisté, ochotně radící a pomáhající, pracovníci Caritas mají připravené první potřeby po cestě, jako například vodu, drobné potraviny, větší pomoc čeká uvnitř.
Hlavně střední třída
Dále v hale následuje nabídka ubytování, lidé zajišťující odvoz zdarma do ubytování, které si uprchlíci před válečným běsněním vybrali. Na místě jsou také k dispozici plenky pro děti, zdravotní potřeby, kosmetické potřeby jako krémy. Na první pohled je zřejmé, že přijíždějí hlavně lidé ze střední třídy. Na místě se také dozvídám, že to je právě hlavní osazenstvo vlaků, ať už speciálně vypravených, nebo pravidelných, ve kterých uprchlíci cestují zdarma. Podle místních bohatí přijeli z Ukrajiny už na začátku a v drahých vozech.
Na místě potkávám Zinu, která právě přijela z Nikolajevské oblasti. Na cestě je celé tři dny. Povoláním učitelka cestuje se svými dvěma dětmi a jejich prarodiči, její maminka se jmenuje také Zina. Vysvětluje mi, že cesta přes západní Ukrajinu byla příliš nebezpečná, uprchli tedy oklikou přes Moldavsko a Rumunsko. V Maďarsku chtějí zůstat jen chvíli, pokračují do Německa.
Z vesnice poblíž Kyjeva se rodina rozhodla odejít po pěti dnech od začátku ruské invaze. Toto je vše, co si s sebou pět lidí vzalo.
Rodina mluví rusky, přichází muž zajišťující odvoz, který ale rusky nemluví, překládám tedy mezi rodinou a řidičem, čekáme na Zinu, matku dvou dětí, jejíž manžel zůstal na Ukrajině a bojuje. Odběhla ke stolkům s ubytováním a následně se loučíme s přáním brzkého míru.
Podobné plány jako Zina má naprostá většina uprchlíků, se kterými jsem mluvil. Potvrzují to na místě dobrovolníci i zástupci státu a městské správy. Při rozhovoru s početnou skupinou Caritas jsem zjistil, že mezi nimi je i jeden mladík z Ukrajiny. V Maďarsku je už pět let, rusky mi vysvětluje, že pracuje na stavbách, je tam spokojený, teď ve volných chvílích přichází pomáhat coby dobrovolník.
Pokračují dále na západ
Na místě vše působí organizovaně, neviděl jsem žádné rozbroje, zmatky ani prodlevy v směrování uprchlíků do jednotlivých míst. Koordinátor všech charitativních organizací v Maďarsku Kálmán Dabóczi při přebírání daru svítilen od České republiky mi říká, že probíhá pružná koordinace s vládními představiteli a situace je pod kontrolou, všichni jsou prý schopní rychle reagovat, a potvrzuje, že naprostá většina uprchlíků brzy pokračuje dále do Evropy.
Po příjezdu na budapešťské nádraží se musejí uprchlíci registrovat.
Po cestě z hlavní nádražní haly navštívím vlevo místo vyhrazené pro děti plné kočárků, vpravo je fronta na lístky, před samotným nádražím stojí dvě ženy z Ukrajiny s asi osmi dětmi směřující do Rakouska, hned vedle vyhřívaných autobusů sloužících pro zahřátí po cestě, kde je ale jen pár lidí. Starosta centrální části Budapešti Tamás Soproni mě také ujistil, že jen naprostá menšina lidí především na sociálních sítích na uprchlíky žárlí kvůli údajné přílišné starosti o lidi z Ukrajiny a nedostatečné o místní.
Odjíždím s pocitem hrdosti na vstřícnost lidí pomáhajících nevinným obětem války, neboť nevinní lidé trpí vždy nejvíce.